Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

jkaleta: Tohle nebude krátký komentář. Teorii her do detailu neznám a znát nepotřebuji, protože nepopírám, že teorie her je validní a aplikovatelná, pouze oponuji, že by byla nevyhnutelná nebo dokonce prioritní pro lidi. Tvrdím, že jde o bezprostřední minimalizaci škod, nikoliv dlouhodobou prevenci škod. Filosofie je nauka o prevenci, pokud možno generační. Na zvládání následků jsou tu konkrétnější nauky, pokud máme ale využívat lidské možnosti na maximum, potřebujeme tu nejobecnější nauku. Teorie her je matematický popis procesu maximální fragmentace a entropie reality, což mi v aplikaci na lidské bytosti, které jsou potenciálně schopny velmi sjednoceného chování, přijde jako omezování lidských možností účastníků a to považuji za velmi neestetické.

Teorie her popisuje situace, kde existuje tolik faktorů nebo zájmů, kolik existuje hráčů. Dochází k situacím typu výhra/prohra a část zdrojů, kterými hráči jako celek disponují, je pravděpodobně vynaložena »neproduktivně« na překonání transakčních nákladů vyplývající z nepřekonatelných rozdílů - např. špionáž, likvidace konkurence, vydírání, apod.
Účelem filosofie je nastolit takové obecné zásady, aby šlo transakční náklady zanedbat a došlo pouze k situacím typu výhra-výhra, nebo k tomu, že si každý dělá to svoje samostatně. Filosofie jako prevence slouží k prevenci situací, které teorie her bere jako axiomatický vstup a zanedbání filosofie vede ke vzniku těchto situací. Ve filosofické situaci je pouze jediný podstatný faktor neboli sdílený zájem, který nemá nic společného s počtem účastníků. Filosofie tedy slouží k prevenci potřeby pro teorii her v lidské společnosti.

»Proto je objektivní filosofie základem produktivního růstu - představuje prevenci vzniku transakčních nákladů mezi nesjednotitelnými zájmy.«
Samozřejmě,teorie her je krátkodobě taktická a filosofie je dlouhodobě strategická, takže se nevylučují, stejně jako se filosofie nevylučuje s matematikou obecně. Pouze se snažím zabránit tomu, aby věda suplovala za filosofii a naopak, z toho jsou katastrofy.

Tragédie společného je reálný problém, který vzniká jednáním bez principů. Obvykle proto, že někdo (třeba i kolektiv) násilně zabraňuje vzniku obecně přijatých zásad pomocí homesteadingu obecní pastviny a tedy vlastnických práv, ale prezentuje toto násilí jako objektivně morálně špatné pro kohokoliv jiného, aby neměl konkurenci. Vytváří tak logicky nekonzistentní situaci, kterou ostatní pastevci zvládají pomocí teorie her.

Tady je zřejmé, že se částečně lišíme v definicích. Co myslíme tím "obecně"? Pokud něco vzniklo dohodou nebo spontánně, tak to není filosoficky obecně, je to sociální konstrukce. O údolí nebo vesnici (obec) vedle mohlo stejným způsobem vzniknout něco jiného, neslučitelného. Je toto obecné? Kolik lidí musí přijmout nějakou zásadu, aby se stala obecná? Kolik lidí se musí té zásady vzdát, aby přestala být obecná? To nelze objektivně určit (Zenonův paradox?).

Proto rozeznávám pouze jediný druh obecnosti, obecnost univerzální, a pak jakékoliv dohody, které univezralitu neporušují (obvykle proto, že se odehrávají v menším měřítku, na jiném místě a oboustranně dobrovolně). Každé racionální pravidlo navíc podléhá korekci ad-hoc empirickými fakty (např. biologická nedospělost).

Vlastnická práva jsou rozhodně sociální konstrukty, které berou do úvahy mnoho místních detailů. Univerzální filosofie k tomu říká pouze to, že vlastnická práva jsou nepopiratelná, protože kdybych je chtěl popřít, tak bych k tomu musel použít něco, co už vlastním - své tělo, hlasivky, klávesnici... Což je logicky špatně. Ale o jejich konkrétní podobě lze jednat jakýmkoliv nenásilným způsobem - násilí porušuje univerzalitu stejným způsobem, jako krádež.

V názoru na "obecné" se tedy nijak nelišíme, pouze musím dodat, že kromě tohoto "obecného" sociálního konstruktu ještě existuje univerzální filosofický princip identity a non-kontradikce. Takové principy nevznikly a nebyly vytvořeny, protože už jsou vlastnostmi reality.
Snažím se to zdůraznit, protože v tučně zvýrazněném textu pana Valenčíka vidím nejen konstruktivismus, ale také náznaky argumentu z následků (utilitářství), tj. že jde něco posoudit podle toho, zdali to dopadlo dobře, nebo špatně. To rozhodně lze, ale to není filosofický argument. Ve filosofii (generační prevenci) obvykle předem nevíme, jak něco dopadne, proto argument z následků nelze použít. To je doména vědy, kde probíhají testy v laboratoři. Ale společnost jakékoliv velikosti nelze vtěsnat do laboratoře a provést na ní testy, aniž bychom ji radikálně změnili. Lidé se většinou přizpůsobí jakékoliv méně obecné (méně svobodné) situaci než jsou sami, proto musí být metoda co nejobecnější, aby k tomu ovlivnění nedošlo - jak doložily Milgramovy a Zimbardovy experimenty.

Proto je ke zkoumání lidí a jejich interakcí vhodná především filosofie, všechny vědy vč. matematiky až v druhé řadě, ad hoc. Okolo principu neagrese existuje početná literatura, filosofický průlom představuje nedávno do češtiny přeložené Univerzálně preferovatelné jednání od S. Molyneuxe.
http://www.mises.cz/literatura/univerzalne-preferovane-jednani-72.aspx

ondrey: Lidé si váží rozumu, vždyť dokonce jako název pro sebe samé jako biologický
druh zvolili označení "člověk rozumný". Lidská úcta k rozumu jde tak daleko, že
již středověcí myslitelé "omezovali" metafyzicky,Boží všemohoucnost rozumem (bezesporností). To že v příspěvku chybí kantovská rozumová kritika je omluvitelné.Ovšem J.Kaleta a stejně jako další lidé se téměř "chlubí", že neovládají teorii her (mnohokrát slyšíte: "Já jsem měl vždy potíže s matikou."), avšak je nepravděpodobné, což je z Kaletova textu zjevné, nikdo nepřipustí říkat si: "Já jsem se nikdy nenaučil logicky myslet."
Podle mě má teorie her blíže k logice tedy mater filosofie. Považujeme za samozřejmé, že umíme správně uvažovat, avšak téměř nikdy si neklademe výslovně filosofické otázky typu:
- Nemůže nastat situace, kdy samo usuzování nás dovede do neřešitelných rozporů? - Co to doopravdy znamená něco dokázat?
V jakém rozsahu může být při dokazování (hráčova) intuice nahrazena
mechanickým kalkulem?
- Existují meze našeho usuzování?
- Shodujeme se všichni v tom, co je správné vyvozování?
Těmito a mnohými podobnými otázkami se zabývá teorie her i logika.Již na začátku však zdůrazňuji, že v logice jde o to, jak usuzujeme (jak máme správně vyvozovat důsledky), a nikoli na podkladě čeho k závěrům přicházíme. Teorie her formuluje výslovně ty vyvazovací kroky, které pokládáme intuitivně za správné, a zkoumá takto vzniklý systém. Logika však nevyšetřuje, jakým způsobem a proč volíme předpoklady. Ověřování předpokladů, z nichž vyvozujeme (odvozujeme, dokazujeme, atd.) důsledky, je otázkou zkušenosti (empirie), filosofie nebo víry (přijímané někdy vědomě, často však podvědomě). V logice se dokonce nestaráme o to, zda a v jakém smyslu jsou předpoklady pravdivé, ale pouze o to, zda je správné vyvození. (Způsob vyvození může být v pořádku i v případě, že předpoklady nejsou správné.) Na základě jejího středověkého chápání definujeme obvykle logiku jako vědu o správném usuzování (vyvozování důsledků), i když původní řecké chápání bylo poněkud širší ( "logos" - má více významů: řeč, slovo, myšlenka, rozum,smysl, zákon atd.). Teorie her se pokouší čtenáři předvést, že při zkoumání správného vyvozování- tedy při vyšetřování podstatné oblasti lidského rozumu- dosahuje teorie her s matematickou logikou hlubokého poznání.
Za zakladatele logiky je všeobecně pokládán Aristoteles (384-322 př. Kr.),
který svou naukou o sylogismech položil základy systematickému zkoumání našeho způsobu vyvozování důsledků. Na antické výsledky navázali středověcí myslitelé, např. formulací dalších principů logiky. Vrchol středověké logiky je kladen krátce po jejích začátcích, tzn.do 13. století; po 14. století nastává útlum.
V 19. století začíná rozvoj matematické logiky, vyvolaný zejména potřebou
upřesnit základy matematiky (obzvláště analýzy). Používání matematických metod
a s ním spojená idealizace a formalizace našeho vyvozování se staly jedním
z nejdůležitějších rysů matematické logiky. Při tomto přístupu zanedbáváme veškeré psychologické aspekty a zůstávají nám jen postupy, které je možno kdykoli
znovu opakovat; dokonce ověřování , zda naše vyvozování bylo korektní, je již natolik mechanické, že je lze svěřit stroji (při hledání cesty, která vede k prokázání tvrzení, se však uplatňuje lidská intuice). Formalizace vyvozování (dokazování) jednak vede k přesnému vymezení, co vyvozováním rozumíme, a jednak umožní myslet o myšlení, přesněji řečeno myslet o formalizovaném myšlení. Zdůrazněme,že právě formalizace (matematizace) umožnila ukázat řadu hlubokých vět o našem (takto vymezeném) vyvozování. Za nejvýznamnější osobnosti počátků matematické logiky je nutno počítat Georga Boolea (1815-1864) a Gottloba Fregeho
(1848- 1925). Mezi matematickými logiky vynikli obzvláště Bertrand Russell
(1872- 1970) a brněnský rodák Kurt Godel (1906- 1978).