jkaleta: Jenom tak pro jistotu opakuji, že neříkám, že se má každý postarat sám o sebe. Ale nikde v diskuzi nevidím plán osvobození ekonomiky od zbytečných (tedy dříve či později všech) daní, dotací, regulací, úřadů a tak dále. Vše, o čem se tady bavíme, vyžaduje produktivní ekonomiku a ta vyžaduje svobodu volby a uvolněné ruce.
Jakmile mají lidé rozvázané ruce, pak není třeba formulovat žádný abstraktní model. Realita v sobě už ten model obsahuje a ten se ve svobodné společnosti manifestuje sám, jako emergentní vlastnost ekonomiky, a začne generovat bohatství. Realitu v její nadlidské variabilitě nelze pojmout z pohledu jednotlivce. Není to ani model, spíše princip, který říká, odstraňme realitě překážky z cesty, nechme, ať se emergentní model manifestuje sám, nechme lidi dělat.
To jde učinit, aniž by bylo jakkoliv ohroženo zdravotnictví a důchody. A bez toho bude zdravotní reforma jen povrchní, protože ekonomika zůstane stejná.
Nemluvím o "neoliberální deregulaci", ta je naopak založená na velké regulaci, ze které privilegovaní oligarchové dostanou korupcí úlevy, tedy sekundární deregulace.
[i]Souhlasím s tím, že skutečně (individuálně) solidární je pouze charita. Na ni bych v oblasti zabezpečení péče příliš nespoléhal. Jedná se totiž o značně velké prostředky a jejich správa jakoukoliv charitativní organizací by trpěla stejnými nešvary, jako peníze např. ve zdravotních pojišťovnách. Dokonce si myslím, že různé formy korupce, pro koho by se omezené prostředky našly a pro koho ne, by bujely ještě víc. Dokonce i informační zprostředkování (kdo je nejvíce potřebný) by vedlo ke zneužívání mediálního prostoru. Museli bychom se proto spolehnout jen na individuální charitu, kdy někdo poskytne přímo své prostředky tomu, koho osobně zná. Myslím, že v tomto případě bychom odsoudili k smrti např. dvě třetiny cukrovkářů. Ale budiž. Jak jsem uvedl, není to problém nejzávažnější.[/i]
- Za nešvary v současném systému může porušování vlastnických práv. Stát a jeho chapadla (pojišťovny) si nemohou hrát na trh a úředníci si nemohou hrát na podnikatele. Charita je podnikání jako každé jiné, pokud je ekonomika svobodná a může si to dovolit. Pokud je většina peněz ve veřejném sektoru, tak bude charita asi tak zodpovědná, jako veřejný sektor, tedy vůbec.
[i]
2. Mnohem větší problém je, jak ve zdravotnictví uplatnit investiční princip. Jak nastartovat mechanismy, které by alokovaly prostředky (samozřejmě s přihlédnutím k riziku a tudíž "portfóliově efektivně") tam, kde míra jejich návratnosti přesahuje průměrnou míru návratnosti investic. To samotným deklarováním obecných zásad neřešíme. A spíš problém překrýváme. Tady je nutné vzít rozum do hrsti a "rozklíčovat realitu" prostřednictvím vhodného abstraktního modelu. A tady má mimořádně velký význam i model, který rozpracoval T. Kosička.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/1964-jake-reformy-a-proc-342-kaleta-vs-kosicka-iv.html[/i]
Investiční mechanismy nelze nastartovat, protože nejsou pod naší kontrolou, jsou emergentní vlastností reality, složené ze svobodných jedinců. Lze jim pouze přestat aktivně bránit státní mocí, to bohatě stačí.
Nelze napsat zákon, který bude úředníkům říkat "buďte hospodární", nebo "investujte tam a tam". Co je hospodárné a kam investovat se nedá dost rychle měnit v předpisech. Veškeré regulace a předpisy jsou mnohem méně variabilní, než volný trh a i kdyby se povedlo ty zpětnovazební mechanismy úspěšně napsat, stejně bude takový systém mnohem nákladnější a chudší, než svobodný trh.
Právo, stát a správa jsou divadlo, je to vyšší vrstva abstrakce, která ke svému chodu potřebuje peníze. Trh je nižší vrstva abstrakce a aplikace, které jedou nativně na trhu jsou mnohem efektivnější, protože se neztrácí výkon při přechodu do byrokracie a zpátky. O sociální spravedlnost a přerozdělení takto ušetřených peněz se pak postarají tzv. přátelské společnosti, což je pokročilá forma charity a rozhodně netrpěla nešvary, kterých se pan Valenčík obává. Stát tyto společnosti vytlačil mocensky (Bismarck?), nikoliv tím, že by byl efektivnější.
http://wiki.mises.org/wiki/Friendly_society