Jaké reformy a proč (342) Kaleta vs. Kosička IV.

13. leden 2015 | 07.00 |

Jak jsem slíbil, stručně se vyjádřím k diskusi, která se v návaznosti na 17. ročník konference Lidský kapitál a investice do vzdělání na téma financování zdravotnictví se odehrála mezi Janem Kaletou a Tomášem Kosičkou.

A. Nejdříve dvě obecné poznámky:

1. Změna systému financování zdravotnictví je nutná. Musí jít o změnu zásadní. Některé prvky současného systému jsou absurdní a neobhájitelné. Na druhé straně z "reality nelze vyskočit" (k tomu se ještě dostanu).

2. Vždy zdůrazňuji, že při poznávání reality je nutné vycházet z "čistého" či "neposkvrněného" modelu (mít v něm jistotu, najít ten pravý abstraktní model, který je klíčem k přečtení reality). Z něj vycházet a postupně jej obohacovat či rozšiřovat tak, aby obsáhl všechny významné parametry reality. – To je ovšem úplně jiný postup, než když vezmeme nějaké obecné schéma, řekneme, že tomu se musí realita podřídit a problém považujeme za vyřešený. Takováto iluze "řešení" je metodologicky nebezpečná, protože vede k ustrnutí. Místo, abychom realitu chápali stále plněji ve vší její bohatosti, si v hlavě vytvoříme "mustr", kterým pak vidíme a hodnotíme vše. Považujeme sami sebe za toho, kdo to vidí "jedině správně" (zpravidla se přitom přihlásíme k nějaké autoritě, od které jsme takové vidění převzali), a ostatní považujeme za zbloudilé duše. S rizikem spadnutí do takové pasti se ovšem musí vyrovnat každý sám.

B. Nyní tři konkrétní poznámky:

1. Nejdříve to nejméně podstatné, k otázce charity: "Skutečně solidární je charita. Existuje u charity možnost, že "se na někoho nedostane"? Ano. Ale všeobecné zdravotní pojištění a jiné záchranné programy obecně neslouží k ochraně obyvatel. Kdyby ochrana obyvatel byla prioritou, daňový úřad by byl nepřítelem číslo jedna. Sociální stát slouží pouze jako uklidňující pilulka, ke zvládání úzkosti typu "co kdyby" a "co když se na nás nedostane" a "to je přece hrůza, když je někdo na ulici".

Klienti pojišťoven nedostávají žádné statistiky, komu tento "zaručený" systém skutečně pomohl nebo nepomohl, takže jde čistě o symbolické gesto k uklidnění davů."
Souhlasím s tím, že skutečně (individuálně) solidární je pouze charita. Na ni bych v oblasti zabezpečení péče příliš nespoléhal. Jedná se totiž o značně velké prostředky a jejich správa jakoukoliv charitativní organizací by trpěla stejnými nešvary, jako peníze např. ve zdravotních pojišťovnách. Dokonce si myslím, že různé formy korupce, pro koho by se omezené prostředky našly a pro koho ne, by bujely ještě víc. Dokonce i informační zprostředkování (kdo je nejvíce potřebný) by vedlo ke zneužívání mediálního prostoru. Museli bychom se proto spolehnout jen na individuální charitu, kdy někdo poskytne přímo své prostředky tomu, koho osobně zná. Myslím, že v tomto případě bychom odsoudili k smrti např. dvě třetiny cukrovkářů. Ale budiž. Jak jsem uvedl, není to problém nejzávažnější.

2. Mnohem větší problém je, jak ve zdravotnictví uplatnit investiční princip. Jak nastartovat mechanismy, které by alokovaly prostředky (samozřejmě s přihlédnutím k riziku a tudíž "portfóliově efektivně") tam, kde míra jejich návratnosti přesahuje průměrnou míru návratnosti investic. To samotným deklarováním obecných zásad neřešíme. A spíš problém překrýváme. Tady je nutné vzít rozum do hrsti a "rozklíčovat realitu" prostřednictvím vhodného abstraktního modelu. A tady má mimořádně velký význam i model, který rozpracoval T. Kosička.

Pokud jde o mě, myslím, že zde je cestou (řešící mj. i problém cukrovkářů či horníků, kteří potřebují lázně) zprostředkované uplatnění principu přenesené ceny na bázi HCC (zdůrazňuji, že se jedná o čistě privátní kontrakty). K tomu doporučuji aspoň slovníček pojmů, který jsem zpracoval v souvislosti s přípravou monografie o produktivních službách, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1956-jake-reformy-a-proc-337-slovnicek.html

3. A za nejzávažnější problém (v kontextu výše zmíněné diskuse) považuji otázku přechodu od současného stavu k cílovému z hlediska mezigeneračního aspektu "má dáti – dal". Jde o to, že generace dnešních padesátníků doložitelně dala do systému obrovské prostředky (sice vynuceně, ale jsou tam), téměř z nich nic nečerpala a brzy je bude potřebovat. "Hurá změnou" ve stylu "každý se musí postarat o sebe" jim tyto prostředky konfiskujeme bez náhrady. A to je prostě loupež. (Argument, že jim byly již uloupeny daňovým násilím, tady opravdu neplatí.) Pokud chceme dělat jakékoli změny, musíme tento aspekt uvažovat – a není to jednoduché.

C. Místo závěru:

Jak uvedl T. Kosička, mám opravdu radost, že se diskuse v tomto směru rozběhla. Řešení současných problémů vyžaduje trpělivé promýšlení toho, co a jak dělat v jednotlivých oblastech současně s celkovou vizí. Ta by měla dát odpověď na to, co za specifickou dobu (podle mě historický exces) prožíváme a co dělat, resp. jak z toho ven. Pokud budeme mít hodně štěstí, pak možná v dohledné době přijde určité uklidnění globální situace a jejích průmětů k nám, které může trvat i dva až tři roky, kdy možná bude čas odstartovat nutné reformy.

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší