Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

tk: Velmi děkuji za komentář mého ohlasu. Díky němu jsem si uvědomil, že při psaní je potřeba lépe vážit slova a také, že mé příspěvky mohou být občas nesrozumitelné, co se jejich vyznění týče. Domnívám se, že nejsem v přílišném rozporu s jkaletou, proto se pokusím některé myšlenky doplnit touto formou.
1) Tvrdě nastavená pravidla. Bylo by fajn, kdyby existovala možnost si z nich dobrovolně vybrat. Bohužel v reálném životě toto fungovat nikdy nemůže, protože drtivá většina si vybere jen to, co jim vyhovuje. Jedinou možností pak je vzít balík pravidel en bloc a nechat na každém, jestli ho chce přijmout. V případě zdravotnictví tedy totální zodpovědnost jedince za svůj zdravotní stav – přejídáš se, necvičíš, kouříš? Potom budeš platit násobně více … nebo budeš platit každý jednotlivý zákrok v plné výši. Tento systém celkem běžně funguje v rámci standardního komerčního zdravotního pojištění (třeba ve VB), kdy je zohledněn věk, pohlaví, aktuální zdravotní stav a rizikové chování klienta. Popis toho, na co se pojistka nevztahuje, zabírá několik stran. Jedná se právě o rizikové chování, které není kryto, ale dá se zvlášť připojistit. Ovšem jak v takovém systému zacházet s jedinci, kteří (ne vlastní vinou) jsou nepojistitelní z důvodu potřeby zvýšené zdravotní péče? (to není výmluva, to je nejčastější argument, který slýchám)
2) Náklady ve zdravotnictví. Pokud budou veškerá zařízení soukromá, potom dojde k výraznému omezení dostupnosti zdravotní péče. V našich podmínkách je ilustrativním příkladem koncern Agel, odstrašujícím příkladem je zdravotnický systém v USA. Kdo bude určovat výši úhrad za jednotlivé výkony? Zdravotnické zařízení, pojišťovna, odborná komise, ministerstvo …? Od toho se odvíjí zásadní problém financování zdravotnictví v ČR – pochybná úhradová vyhláška. Několikrát jsem byl ubezpečen politiky, že o problému ví a konečně (v tomto volebním období) to změní, ale skutek utek. Bez toho se nelze pohnout dál a omezit korupci. Bohužel, prokorupční struktury si tuto záležitost zatím bez problémů hlídají.
3) Zákonodárci s imunitou nemají žádnou zodpovědnost (jejich pohádky o politické odpovědnosti může brát vážně snad jen výrazně nezkušený jedinec). Pokud se toto nezmění, nelze předpokládat, že by jakékoliv reformy byly dělány především ku prospěchu běžných občanů.
4) Stát může motivovat ekonomicky své občany k péči o zdraví celkem silně, nástrojů mu třeba behaviorální ekonomie dodá dost. Viz bod 1. Ale to bychom museli opustit dogma absolutního práva na zdravotní péči. Solidarita je v systému nutná (to je mé osobní přesvědčení), jen by si měl člověk moci vybrat, s kým bude solidární. Opět by to vyřešil bod 1, kdy by investoři přestali doplácet na konzumenty
5) Současný systém je tak zvrhlý, že pojišťovny fungují spíše jako pobočky lobistů a odkladiště pro politiky, případně věčně plná pokladnička pro ty, kteří se sytém naučili správně dojit. Práce s klienty je naprosto minimální především proto, že se opravdu nejedná o žádné pojištění, ale o zdravotní daň a pojišťovna slouží pouze jako výběrní místo.
6) Právě proto, že neexistuje žádná péče zdarma, je potřeba se aspoň pokusit o reformu stávajícího systému, neboť tak jak jsou dnes nastavená pravidla, bude tento systém odčerpávat stále více peněz se snižující se efektivitou.