Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Jaroslav Sulc poklada nejtezsi a nejpoctivejsi otazku cele debaty: i kdybychom “cernou skrinku kapitalismu” popsali sebelepe, co s tim realne udelame v zemi, ktera dela tri promile svetoveho vykonu? To je skepticky pragmatismus, se kterym souhlasim: definice je jen zacatek, bez provedeni je to akademicka rozcvicka.
Autor stranek proti tomu stavi programovy optimismus, pochyceny z dob kdy delal stabniho putzflecka a navic pritvrzuje vetou: “Odpoved na otazku jak vlastne soucasny kapitalismus funguje (sam uz nekolik let pochybuji o tom, ze autor stranek nema poneti o funci instituci v kapitalismu) je zasadni; bez toho nevime o jaky stret jde, s cim bojovat, jakou zmenu prosazovat, s kym se ve stretu spojit.” Jenze tady se deje typicky skok od pojmu k patosu: z otazky “jak funguje” se rovnou dela mobilizacni meta-narativ (“stret”, “hegemon”, “spojenci”) u ktereho by si i Karl Marx odpliv. To zni akcne, ale neni to mechanismus a hodnotim to jako "pivni kidy" terminem prof. Milana Machovce.
Pro mne blizeji metoda Jaroslava Sulce: resit projevy a dopady na CR. Ano, metodicky je to slabsi v tom, ze bez definic nelze testovat (a v demokracii nechceme delat z lidi laboratorni krysy). Ale Jaroslav Sulc heideggerovsky odhaluje pravdu v jadru: pokud z definic nevypadne proveditelny postup, jsou to jen slova.
A presne tady autor stranek opakovane selhava: misto vysledku dostavame slovnik a seznam prani, misto navrhu mechanismu “globalni moc” a velke kategorie. Kdyz uz mluvi o “realizacni strategii”, tak at ji ukaze jako architekturu: instituce, pravidla, vymahatelnost, kdo to prosadi, za kolik a s jakymi trade-offy. Bez toho je to jen vypraveni pro hospodske publikum.
A ted k Mikolovovi: jeho jmeno se tu pouziva jako moralni kladivo (“selhani”, “levice to ignorovala”), ale tim se z vedce, co se ve verejnem sektoru nechytl, dela Valencikuv symbol a z pribehu munice. Pokud chceme byt fer, ukazme technicky kanal: jak se meni incentive struktura grantoveho prostredi, jak se meri kvalita posuzovani, kdo nese odpovednost, jaka je opravna procedura, jaka je konkurencni metrika a jak se systemove brzdi “amaterismus”. Jinak je to jen mucednicky ornament.
Jaroslav Sulc to rika tvrde a spravne na zaklade reflexe provedenych ve svych poslednich dvou knihach: definice si nechme na seminar, mne zajima, co to dela s CR. To je sila pragmatika: chce videt vysledek, ne slovnik. Autor stranek je naopak rozkolisany v husakovskem smyslu prave tam, kde by mel byt nejpresnejsi: kdyz ma ukazat mechanismus, vytahne “realizacni strategii” a misto architektury doda seznam prani a velky pribeh o “stretu” a “spojencich”. Jenze realita se nemeni pribehem, ale pravidly hry. A pravidla se meri jednoduse: vyplati se vic vyrabet a inovovat, nebo se vyplati protekce a ohybani? Dokud nepadne konkretni navrh: co presne zmenit, kdo to prosadi, na jakych institucich a s jakou vymahatelnosti, je to jen recneni u tabule ci tradicni kidy u piva v teto reci.