Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Reakce na vyklad dila L. Hurwicze, R. Myersona a W. Trockela autorem stranek:
Autor stranek ve sve reakci cituje delsi pasaze z Trockela o rozliseni legalni/skutecne hry, o strazcich, interventech a o problemech prosazovani pravidel. Samotne citace jsou v poradku – jde o korektni shrnuti jedne linie Hurwiczova programu.
Problem neni v tom, co cituje, ale jak to spojuje se svymi vlastnimi tezemi. Prave tady se ukazuje, ze dilo L.Hurwicze, R.Myersona a W.Trockela ve skutecnosti nepochopil a neseznamil se s nim v sirce, v jake o nem ted pise.
1. Co z Waltera Trockela skutecne plyne (a co uz je jen "dovypraveni" autora stranek)
Z citovane pasaze W.Trockela plyne:
Leonid Hurwicz rozlisuje legalni hru (formalni pravidla) a skutecnou hru (jak se akteri chovaji s moznosti nelegalnich strategii). Pta se, kdy jsou pravidla uspesne prosazovana (successful enforcement). Ukazuje, ze samotna existence Nashovy rovnovahy v legalni hre nestaci: pokud jsou vyhodne nelegalni strategie a neexistuje dostatecny system strazcu, vznikaji problemy s prosazenim pravidel. Zavadi pojmy strazcu, interventu, vrstvenych struktur a poukazuje na souvislost s delbou moci. To je vsechno v poradku a odpovida tomu, co Leonid Hurwicz skutecne psal.
Jenze:
Tohle samo o sobe nijak nepotvrzuje obrazy, ktere autor stranek stale dokola vraci: „soucasna globalni moc ve stadiu degenerace“, „disparatni odpor“(asi tech par soudruhu a soudruzek pred branou Gigantu) atd.
Trockeluv text jen riká: abychom rozumeli prosazovani pravidel, musime modelovat jak legalni, tak skutecnou hru a povahu strazcu. Nic vic, nic min.
To, co autor stranek do toho nasledne vklada (globalni moc, kontaminace, tabory lidu, atd.), uz neni Hurwicz ani Trockel, ale jeho vlastni publicisticky narativ. Na tom by nebylo nic spatneho, kdyby to jasne oddelil a nepredstiral, ze jde o „posun“ vuci temto autorum.
2. Hurwiczuv "nekonecny regres strazcu" neni zvaneni o soucasne globalni moci
Hurwiczuv slavny motiv „kdo bude hlidat strazce“ ma u nej uplne jasny vyznam:
upozornit na to, ze jakykoli system prosazovani ma sve vlastni pobidky, sve vlastni strazce a sve vlastni riziko korupce,a ze proto nelze brat Nashovu rovnovahu jako neco automaticky „samoimplementacniho“.
Z toho ale opravdu neplyne:
ze bychom museli pridavat valencikovsky ideologicky obraz „soucasne globalni moci“ a „disparatniho odporu“,ani ze by se mechanism design stal nejak nepouzitelny, jakmile je system „kontaminovan“.
Naopak: jak Leonid Hurwicz, tak Roger Myerson trvaji na tom, ze korupce, klientelismus, zneuziti pravomoci, struktury kryti – to vse musi byt soucasti skutecne hry, ne duvod, proc teorii odlozit.
To je presne obracene tvrzeni, nez ktere autor stranek ve svych textech opakovane podsouva.
3. Myersonova veta o vysokych odmenach neni "recept", ale podminka incentivu
Autor stranek cituje Myersonovu vetu:
„Za predpokladu neutrality rizika musi byt velikost techto odmen rovna alespon potencialnimu zisku, ktery by urednik mohl ziskat ze zneuziti pravomoci, deleno pravdepodobnosti, ze by takove zneuziti pravomoci bylo odhaleno...“
To neni politicke doporuceni typu: „dejme elitam velke platy, budou hodni“. Je to elementarni incentive-kompatibilitni rovnice:
pokud hrozba odhaleni je mala a mozna korupcni renta velka, pak aby urednik v rovnovaze nezneuzival pravomoc, musi mit legalni odmena (plus jine sankce a pobidky) alespon tuhle velikost.
Roger Myerson tim nerika, ze spravne usporadani spolecnosti jsou „velmi dobre odmenovane elity“. Rika jen, ze jakykoli navrh mechanismu, ktery ignoruje vztah mezi:
moznosti zneuzit moc, pravdepodobnosti odhaleni, a legalnimi vyhodami pro strazce,
je mimo realitu. To je fundament institucni ekonomie, ne propaganda elit.
Kdyz z toho autor stranek dela jakousi legitimaci „dobremu, dobre placenemu jadru“ proti „taborum lidu“, je to jeho vlastni politicka nadstavba – ne Roger Myerson.
4. "Economie produktivni spotreby" jako domnele objevovani Ameriky
Autor stranek stale znovu hovori o „posunu“ diky ekonomii produktivni spotreby a tvari se, ze teprve jeho pristup oteviral vazbu mezi:
investicemi do lidi, pobidkami k produktivnimu chovani, a strukturami moci.
Jenze:
uz Hurwiczuv program „zakladni teorie instituci“ se presne timto zabyva (jak navrhnout pravidla, aby se lidem vyplatilo chovat se tak, aby vznikl spolecensky pozadovany vysledek),
Roger Myerson a Walter Trockel dale rozpracovavaji vztah mezi implementaci, endogenitou instituci, incentivnimi strukturami a „skutecnou hrou“,
to, co autor stranek prezentuje jako „novinku“, je ve skutecnosti prebaleni uz davno existujicich temat do vlastni terminologie „produktivni spotreby“.
Misto poctiveho navazani na tyto autory si vybira nektere jejich formulace (strážci, interventi, delba moci) a dosazuje je do sveho narativu o „globalni moci“. To nema nic spolecneho s programem, ktery Leonid Hurwicz a Roger Myerson chapali jako prave obranu proti ideologizaci institucnich otazek, ne jejim rozvinutim.
5. Chybi jeden rozhodujici krok: konkretni hra, konkretni mechanismus
Vsechny citovane pasaze, byt presne, zustavaji na urovni obecneho vykladu. Kdyz se vsak nekdo citi byt pokracovatelem Leonida Hurwicze a Rogera Myersona, muselo by nasledovat:
konkretni vymezeni hracu (kdo jsou „globalni moc“, „interventi“, „obcane“ atd.),
konkretni popis legalni a skutecne hry (strategie, informace, sankce),
a analyza rovnovah: za jakych podminek vznikaji struktury vzajemneho kryti, kdy uz zadny enforcement neni mozny atd.
Nic takoveho v textech autora stranek neni. Mistni formalni clanek o strukturach vzajemneho kryti je neco jineho nez jeho politicke blogy; propojeni mezi obema rovinami se deje jen na urovni slov, ne na urovni modelu.
6. Muj zaver
Zpusob, jakym autor stranek zachazi s Hurwiczem, Myersonem a Trockelem, ma spolecne rysy:
korektne ocituje abstraktni pasaze o strazcich, enforcementu a delbe moci, nasledne na ne nasadi vlastni narativ o soucasne globalni moci, kontaminaci a disperznim odporu, a tymz ctenarum sugeruje, ze jde o primo navazani na Nobelovy laureaty.
Z hlediska skutecneho mechanism designu ale plati opak: to, co popisuje jako „posun“, bylo u techto autoru pritomne uz davno, a jeho interpretace vede ctenare od analyz pobidek, informaci a institucnich omezeni zpatky k moralistnim a systemovym metaforam, pred kteryma se Leonid Hurwicz a spol. snazili prave utect.