Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/50

Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/50

"Alea iacta est" ("Kostky jsou vrženy")

Před přečtením této části doporučuji seznámit se s podrobným úvodem k celé sérii, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/12471-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-1.html 

Doplňující poznámka k této části: Dvě pojednání, která obsahují zásadní posun v ekonomické teorii a otevírají prostor pro další badatelskou práci, ale hlavně praktické aplikace, umožnila napsat několik příspěvků směrovaných zejména do odborných časopisů a na vědecké konference. Ani  jsem netušil, že průlom ve velmi důležité oblasti teorie otevře cestu k tak rychlé přípravě řady materiálů. Tento je příspěvek na další konferenci, která bude za několik dní na téma sociální politiky, ale také do něj bude zařazena reflexe současného stavu vědy o společenských problémech. Právě do tohoto tématu příspěvek vyúsťuje.

Restriktivní versus perspektivní sociální politika a věda – část VIII.

Diskuse

To, co jsme si doposud řekli, otevírá několik diskusních dimenzí:

- Je prizma restriktivní versus perspektivní přístup adekvátní pro pochopení současného dění, konkrétně pak sporu o to, jak přistoupit k problematice stárnutí populace a jeho dopadech na národní hospodářství?

- Nakolik je přehnané tvrzení, že v době přijímaní velmi výrazných změn v penzijním systému destruktivního charakteru byla potlačena diskuse v této oblasti i na akademické půdě, která nástupu nekvalifikovaného přístupu dokázala čelit jen v omezené míře?

- Jsou tvrzení a popis některých jevů týkajících se účelově vytvořeného systému hodnocení výstupů vědy působícího v mezinárodním měřítku tak, aby podporoval restriktivní přístup, s návaznými finančními a personálními důsledky, rovněž tak s důsledky v oblasti možnosti spojení teorie s praxí přehnaný, nebo se jedná o postižení celkového trendu?

Akademická půda, pokud zůstane věrná svým historicky ověřeným principům, vytváří ideální podmínky pro adekvátní a využitelné odpovědi na otázky tohoto typu.

Závěr

Současným osudovým úskalím neprojdeme bez kvalifikované, teoretické reflexe současného stavu lidské pospolitosti, rizik a perspektiv dalšího vývoje v lokálních průmětech a globálním kontextu. Vytlačování nejen vědy spojené s perspektivním přístupem k současným problémům, ale i diskuse o vztahu restriktivního a perspektivního přístupu v různých oblastech společenského života, je jedno z největších civilizačních rizik současnosti. Postižná je zejména akademická půda, kde současný způsob hodnocení výstupů vědy a zpětný dopad tohoto hodnocení na její vývoj mrzačí racionalitu i lidské duše, nutí členy akademické obce podřizovat se tupému restriktivnímu přístupu, jehož důsledky se projevují v podobě prosazování stále větších absurdit.

Existuje velmi reálné nebezpečí, že i v oblasti institucionálního zabezpečení vědy dojde k podobné degeneraci jako již došlo v oblasti mediálního mainstreamu, což povede ve svých důsledcích k obdobnému schizmatu (na mainstream a alternativní media). Pak by ovšem podobně jako v mediální sféře vznikla vlivná alternativní akademická půda (některé její prvky ve stádiu zrodu již existují), která by se mohla ukázat být mnohem plodnější než ta, která se diskreditují některými svými výpěstky včetně personálních. Pro každou zemi,  ve které by k tomu došlo, by to znamenalo mnohem větší strádání všech ve všech oblastech, ve kterých se bez dostatečné úrovně teoreticky podložené reflexe společenského dění neobejdeme.

O tom, že i cesta alternativní akademické půdy je reálná svědčí historická zkušenost. Určitý příklad z dějin lidstva je nasnadě. Když v antickém Římě došlo k vytlačení morality z náboženství, zrodilo se nové, alternativní náboženství v podobě křesťanství, založená na moralitě posouvající její chápání na mnohem vyšší úroveň, kterou dnes považujeme za přirozenou, aniž bychom si dostatečně uvědomovali obrovský vzestup pojetí morality v jejím křesťanském pojetí daný právě kritickou reflexí tehdejšího morálního úpadku "mainstreamového" náboženství. Jako pronásledovaná alternativa vyšší stupeň morality, jejímž nositelem bylo křesťanství, doslova expandovala ("rozfoukla se") po celém tehdejším římském prostoru i za jeho hranicemi. Měřeno historickým časem netrvalo dlouho a stala se hlavním proudem, oporou nového institucionálního uspořádání společnosti.

V současné době by mohla obnova racionality dosahující vyšší úroveň kritickou reflexí úpadku současné racionality proběhnout obdobným způsobem. Patrně by to však byla příliš "transakčně" náročná a velmi riskantní alternativa. Lze se spoléhat i na to, že racionalitu je obtížnější potlačit než moralitu, že věda má svoji kontinuitu a znalost toho, jak se vyvíjela v různých oblastech, včetně těch, které souvisejí s reflexí společenského dění a historického vývoje, může být dostatečně orientující. V naší zemi máme oporu i v odkazu významných osobností, které se o uchování racionality v podobě pravdy poznané a rozvíjené jako uceleného, otevřeného a širokým vrstvám dostupného poznání šířeného prostřednictvím vzdělání, zasloužily.

K tomu:

K závěru patrně není, co závěrem dodat. Snad jen to, že dobrá věda (pravdivá, komplexní reflexe stavu společnosti a jejího vývoje odpovídající na otázku, o co jde a co dělat) samotnou svou podstatou nemůže existovat mimo vývoj běžného, každodenního vědomí každého člověka. To je základ, na  kterém může vyrůstat a se kterým musí srůst.

(Pokračování mimořádně zajímavým tématem kriticky analyzujícím dosud zveřejněné)