Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/25

Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/25

"Alea iacta est" ("Kostky jsou vrženy")

Před přečtením této části doporučuji seznámit se s podrobným úvodem k celé sérii, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/12471-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-1.html

Doplňující poznámka k této části:

Série se sestává ze dvou pracovních verzí pojednání, které jsou cílené do prestižních impaktovaných časopisů. Obsahují zásadní posun v poznání, ale z řady důvodů nebude jejich prosazení jednoduché. (Mj. právě proto, že jsou posunem poznání k využitelnosti teorie v praxi tváří v tvář současným problémům.) Text pojednání odlišuji od úvodních pasáží a vložených poznámek barvou.

Začínám prezentaci druhého pojednání. Obsahuje kritické přehodnocení Marxovy teorie vykořisťování, konkrétněji jeho teorie nadhodnoty, která je naprosto nedostatečným vodítkem k pochopení toho, o co dnes jde a co dělat. Toporné lpění na ní (bez pochopení dobových kontextů a většinou i teoretické podstaty tohoto Marxova modelu) dezorientuje hnutí, které usiluje o nápravu stavu, resp. o zvrácení negativních trendů, které vedou do záhuby lidské pospolitosti.

Toto je důležitá část, protože ukazuje, jak jsou jednotlivé Marxovy přínosy k pochopení logiky dějin vzájemně provázány v konzistentní systém:

Marxova teorie nadhodnoty, nebo teorie pozičního investování? – část IX.

Co Marx a přehlédl

Marxovo pojetí změny ekonomického systému z hlediska pozičního investování

Názory a více či méně teoreticky podložené pohledy na to, o jaké změny ve společnosti jde a jak proběhnout, představují významnou část Marxova díla. Z hlediska zaměření našeho příspěvku se této problematice budeme věnovat selektivně, zaměříme se jen na aspekt, který souvisí s rolí pozičního investování, resp. z hlediska problematiky, v níž se ukáže pohled prizmatem pozičního investování jako funkční a nezbytný.

Začneme rozborem jedné z nejznámějších pasáží, která byla zpracována v době, kdy měl K. Marx k dispozici většinu teoretických nástrojů vycházejících z přírodně historického pojetí dějin. Tato doba spadá do období intenzivních příprav na první díl Kapitálu. V Předmluvě ke kritice politické ekonomie (1859) uvádí: "Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba."(Celé viz https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1859/Ke_kritice/predmluva.htm ). (Významný je i širší, asi třístránkový, kontext.) K. Marx zde nikde, ani v širších souvislostech, neupozorňuje na to, že by logika přechodu ke komunistické společnosti měla být odlišná. Současně dlužno upozornit na to, že v jeho díle převažuje odlišný pohled – napřed dojde k dobytí politické moci (zásadní změně v oblasti nadstavby) a teprve v takto vytvořených podmínkách bude možné realizovat změny vlastnických vztahů vyúsťující v reálné zespolečenštění, přičemž bude převzata technologická základna, kterou vytvořil předcházející dějinný převrat – průmyslová revoluce, která v jeho interpretaci splývá s revolucí průmyslovou (viz zejména část 7. XXIV kapitoly Kapitálu I).

V Předmluvě ke kritice politické ekonomie je cesta k nové společnosti v Marxově pojetí  spíše obdobná průmyslové revoluci.

To, že K. Marx dával přednost pohledu považujícímu za rozhodující moment dobytí politické moci a následné zespolečenštění výrobních prostředků není dáno jen "revoluční netrpělivostí",  ale i tím, že i při výjimečné invenčnosti svého myšlení si v té době mohl stěží představit další ekonomický sektor, který by na bází průmyslu mohl vrůst do ekonomiky podobně jako sektor průmyslu vrostl do ekonomiky založené na zemědělství, radikálním způsobem přispěl nejen ke zvýšení produktivity práce v oblasti zemědělství jakožto výrobního faktoru, ale i ke zvýšení produktivity půdy. Ostatně – dodnes převažuje setrvačné vidění společenského vývoje a většina těch, kteří uvažují o perspektivně a směřování globální lidské pospolitosti si možnost vzniku takového sektoru nedovede představit. Od P. Massona a jeho Postkapitalismu, který z připomenutí Marxových Rukopisů "Grundrisse" vyrobil bestseller obsahující silné a kvalifikované odborné poselství, až po K. Schwaba, který v důsledku setrvačného vidění reality nabídl perspektivu restrikcí se skrytě genocidními prvky. V této souvislosti je nutné připomenout i fenomenální týmové dílo R. Richty a jeho kolektivu, které rovněž vychází z  Marxových Rukopisů "Grundrisse", vydané pod názvem Civilizace na rozcestí (1965). To obsahem přesahuje i P. Massona. Bylo přeloženo do mnoha jazyků, zaujalo např. i Galbreitha. 

K tomu:

Asi není potřeba se příliš divit, že "majitelé funkcí" (od přerozdělovacích, např. řezníků při nedostatku masa, hospodářských disponujících např. kapacitami ke stavbě haciend svých či někoho druhého, nádherný příklad byl dán v kauze "Zapadlo" – "laické testování škodovek" atd.) neměli zájem při budování své ideologie potřebné k tomu, aby se stali plnohodnotnými vlastníky, sledovat logiku dějin. Tato část Marxovy teorie je nejen nezajímala, ale cítili, že by jim mohla být nepříjemná a nebezpečná. Proto jim stačilo redukovat Marxův odkaz na to, že znárodněním skončily dějiny (ve Fukuaymově smyslu), protože bylo zlikvidováno vykořisťování. To, že další vývoj půjde cestou srovnatelnou s průmyslovou revolucí je (a jejich ideology) ani nenapadlo ani napadnout nechtělo.

Na druhé straně je nutné ocenit obrovský étos Marxových myšlenek, v nichž je vylíčena s oporou vědy představa cesty k lepší budoucnosti. Ta brzdila rozklad systému a umožnila překonávat řadu kritických období. Ne bez zajímavosti je, že nejrychleji proces vzniku "nové třídy" probíhal v těch sovětských republikách, ve kterých se uchovalo nejvíce feudálních prvků. Nejpomaleji probíhalo u nás a možná v NDR. Samostatnou otázkou pak je, jak se podařilo či daří vyjít z této slepé uličky Číně (ČLR), která s úspěchem přesahujícím Mičurinovo snění zkřížila marxismus s konfuciánstvím.

(Pokračování)