Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/23

Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/23

"Alea iacta est" ("Kostky jsou vrženy")

Před přečtením této části doporučuji seznámit se s podrobným úvodem k celé sérii, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/12471-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-1.html

Doplňující poznámka k této části:

Série se sestává ze dvou pracovních verzí pojednání, které jsou cílené do prestižních impaktovaných časopisů. Obsahují zásadní posun v poznání, ale z řady důvodů nebude jejich prosazení jednoduché. (Mj. právě proto, že jsou posunem poznání k využitelnosti teorie v praxi tváří v tvář současným problémům.) Text pojednání odlišuji od úvodních pasáží a vložených poznámek barvou.

Začínám prezentaci druhého pojednání. Obsahuje kritické přehodnocení Marxovy teorie vykořisťování, konkrétněji jeho teorie nadhodnoty, která je naprosto nedostatečným vodítkem k pochopení toho, o co dnes jde a co dělat. Toporné lpění na ní (bez pochopení dobových kontextů a většinou i teoretické podstaty tohoto Marxova modelu) dezorientuje hnutí, které usiluje o nápravu stavu, resp. o zvrácení negativních trendů, které vedou do záhuby lidské pospolitosti.

V části 17 je podrobný úvod ke kontextu vzniku a uveřejnění druhého pojednání.

Marxova teorie nadhodnoty, nebo teorie pozičního investování? – část VII.

Co Marx a přehlédl

(Pokračování)

Po úvodním rozvrhu dané problematiky, kde se nově objevuje  "z — p — z" (osobní spotřeba kapitalisty jako součást celého oběhu) příslušnou pasáž uzavírá "účel celého procesu, obohacení (zhodnocení), nejen nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty (tedy i kapitálu), nýbrž ji přímo předpokládá..."

Toto vysvětlení má ovšem určité problémy, na které, jak uvidíme, Marx jako důsledný myslitel, sám narazí. K. Marx se zde dostává do určitého rozporu s dříve námi citovanou pasáží. Podle této pasáže se totiž velikost osobní spotřeby kapitalisty neredukuje na nutné náklady podobně jako v případě dělníka, ale čím je větší nadhodnota, tím větší část z ní může kapitalista věnovat na svou neproduktivní osobní spotřebu. Neřeší tím ovšem problém, jaká je velikost proporce a čím je daná, i když ho tato otázka evidentně trápí. Bez pochopení existence a role pozičního investování na ni ovšem odpověď nelze dát. To je to, co K. Marx přehlédl. Svědčí o tom následující pasáž: "Přejděme nyní k reprodukci. Dejme tomu, že kapitalista osobně spotřebuje celou nadhodnotu p a přemění znovu v produktivní kapitál jen tak velký kapitál, jako je původní kapitál K. Pak je kapitalistova poptávka co do hodnoty rovna jeho nabídce. Ale ne pokud jde o pohyb jeho kapitálu; jeho poptávka jako kapitalisty činí jen ⁴/₅ jeho nabídky (co do velikosti hodnoty); ¹/₅ spotřebovává jako nekapitalista, nikoli ve své funkci kapitalisty, nýbrž pro své osobní potřeby nebo požitky.

Jeho účet je v procentech takový:

Tento předpoklad se rovná předpokladu, že kapitalistická výroba neexistuje, že tedy neexistuje ani sám průmyslový kapitalista. Předpoklad, že hybným motivem je osobní spotřeba, a ne samo obohacení, boří přímo základ kapitalismu."

Zde je explicitně, a dokonce dvojím způsobem, vyjádřen případ, kdy produktivní spotřeba kapitalisty (náklady na produktivní kapitál) tvoří 4/5, neproduktivní náklady na osobní potřeby a požitky 1/4. Proč 1/4 a ne více či méně? A mění se tato proporce ve vývoji celého systému? Mj. patří do této 1/4 nutná spotřeby kapitalisty?

K tomu viz například později (kapitola 17): "V tomto případě jsme předpokládali, že peněžní suma, kterou kapitalista vrhá do oběhu na krytí své osobní spotřeby až do prvního návratu svého kapitálu, rovná se přesně nadhodnotě, kterou vyrobí a kterou je tedy třeba přeměnit v peníze. Je zřejmé, že vzhledem k jednotlivému kapitalistovi je takovýto předpoklad libovolný. Ale musí být správný pro celou třídu kapitalistů, předpokládáme-li prostou reprodukci. Vyjadřuje jen to, co je zahrnuto v tomto předpokladu, že se totiž neproduktivně spotřebovává celá nadhodnota, ale také jen nadhodnota; že se tedy neproduktivně nespotřebovává ani zlomek původního kapitálu."

Pro úplnost uvedeme ještě obsáhlou pasáž z kapitoly 20: "II. kategorie roční výroby zboží se skládá z nejrozmanitějších průmyslových odvětví, která však mohou být — vzhledem ke svým výrobkům — rozdělena na dva velké pododdíly:

a) Spotřební předměty, které vcházejí do spotřeby dělnické třídy a tvoří, pokud jsou to nutné životní prostředky, také část spotřeby třídy kapitalistů, třebaže se v tomto případě často kvalitou a hodnotou liší od životních prostředků dělníků. Celý tento pododdíl můžeme pro náš účel shrnout pod rubrikou: nutné spotřební předměty, při čemž je zcela lhostejné, zda je příslušný výrobek, na př. tabák, spotřebním předmětem nutným z fysiologického hlediska nebo ne; stačí, že je jím podle zvyku.

b) Přepychové předměty, které vcházejí jen do spotřeby třídy kapitalistů, tedy mohou být směněny jen za vydávanou nadhodnotu, která nikdy nepřipadne dělníkovi. U první rubriky je jasné, že se variabilní kapitál zálohovaný na výrobu druhů zboží, jež patří do této rubriky, musí přímo vracet v peněžní formě k té části kapitalistů II (tedy ke kapitalistům IIa), která tyto nutné životní prostředky vyrábí. Tito kapitalisté je prodávají svým vlastním dělníkům za sumu variabilního kapitálu, jejž jim vyplatili jako mzdu. Vzhledem k celému tomuto pododdílu a kapitalistů II. skupiny je tento návrat přímým návratem, nechť jsou transakce mezi kapitalisty různých zúčastněných průmyslových odvětví, jimiž se tento vracející se variabilní kapitál pro rata [poměrně] rozděluje, sebečetnější. Jsou to procesy oběhu, pro něž poskytují oběživo přímo dělníci tím, že vydávají peníze, které dostali. Jinak je tomu s pododdílem II b. Celá část nově vyrobené hodnoty, s níž tu máme co činit, II b(v + m), existuje v naturální formě přepychových předmětů, tj. předmětů, které si dělnická třída nemůže koupit, stejně jako nemůže koupit zbožní hodnotu Iv existující ve formě výrobních prostředků, třebaže jsou ony přepychové předměty i tyto výrobní prostředky výrobky těchto dělníků. Tento zpětný přítok, jímž se variabilní kapitál, zálohovaný v tomto pododdílu, vrací ke kapitalistickému výrobci v peněžní formě, nemůže být přímý, nýbrž musí být zprostředkován, stejně jako v případě Iv."

Pod II. kategorií chápe K. Marx výrobu spotřebních statků. Všimněme si, že zde explicitně hovoří o tom, že část spotřeby kapitalisty je nutná, a tudíž v jeho smyslu produktivní, byť se třeba "hodnotou a kvalitou" liší od spotřebních statků nutných k reprodukci dělníků. A pak je tu kategorie "přepychových předmětů". K. Marx nepředpokládá, že by tento typ statků měl nějakou ekonomickou funkci. Od dob vydání a úspěchu Veblenovy knihy Teorie zahálčivé třídy bychom patrně takový názor považovali za nedostatečný.

(Pokračování)