Komentář, na který odpovídáte

15. 04. 2014 - 22:25

ondrey: Komentář Karla Hušnera mi přišel velmi adresný a mě blízký tím,že se odvážil popsat iracionální chování.Proto ho srovnám s vysvětlením z literatury již nastudovaným. Racionální hráči tedy narozdíl od těch nemyslících (někdy říkáme omezeně racionálních) ustanovují vztahy k druhým neustálým balancováním
svých zájmů a preferencí. Snahy o maximální uspokojení zájmů a preferencí
tak vedou k permanentně k otevřené hře ve společnosti - konflikt a kooperace jsou stále přítomnými možnostmi jejich strategií. Transakce však mohou být nejen dobrovolné, jak se to děje dobrovolným odevzdáním práv (např u voleb) jednat v situaci, ale mohou být také vynuceny (hnutí Ano,je potřeba hodit lístek do urny). Porozumění kooperaci (narozdíl od nekooperujících plebs) se tedy neobejde bez vysvětlení. Myšlenku kooperace založené na užití moci rozvíjí Etzioni, který se domnívá, že kooperace a moc jsou základově spojeny. Kooperace není úplně dobrovolná, ale je často vnucena třetí stranou nebo institucionalizovaná jako výsledek předchozího uspořádání [Etzioni 1968] úlohy moci. Tento typ kooperace nazývá literatura jako "kooperace vnucená".Pro autora těchto stránek stojí za úvahu zda-li společnost penetrovaná koalicemi vzájemného krytí porušování obecně přijatelných zásad není od určitého stupně také vnucenou kooperací!!!
Kooperace bez přinucení, tedy kooperace dobrovolná, je předmětem úvah
Axelroda. Ten si klade otázku, za jakých podmínek se ve světě egoistů objevuje
kooperace bez zásahů centrální autority. Axelrodův model vývoje kooperace
předpokládá, že kooperace může vyrůst z malého počtu recipročních
interakcí mezi omezeným počtem individuí. Strategie založená na reciprocitě
se může rozvíjet i v prostředí, v němž se uplatňují také jiné strategie, neboť
jakmile je reciproční strategie přijata, je schopna ubránit se méně kooperativním
strategiím [Axelrod 2006].Podle Axelrodova soudu však kooperace staví před hráče problém. Vzdá-li se totiž hráč něčeho, může tím zvýhodnit jiného hráče, což je pro prvního hráče nevýhodné. Autorem stránek zde mnohokrát představené Vězňovo dilema (zde s opakováním) však ukazuje, že to, co je nejvýhodnější pro každé individuum zvlášť, je méně výhodné pro jejich společný život[Axelrod 2006].Hráči uvažující o kooperaci berou v úvahu historii svých interakcí, tedy své zkušenosti. Ovšem také budoucnost pro ně hraje motivující roli. Naději na kooperaci totiž napomáhá možnost dalšího setkání při spolupráci. Budoucnost je ale méně významná než současnost, neboť hráči si nemohou být jisti, že se v budoucnu ještě setkají.Takže platí klasické ekonomické pravidlo,že zisk z kooperace v současnosti je proto cennější než možný zisk v budoucnu. Analýza prací Etzioniho a Axelroda vede k závěru, že se kooperace vyskytuje ve dvou formách. Je možno uvažovat o kooperaci vnucené,která je založena na dominanci jednoho hráče nad druhým. Podrobený hráč však stále pokládá za výhodnější s dominantním hráčem kooperovat než nekooperovat (to jest není plně diskriminován svojí kooperací). Druhým typem kooperace je kooperace dobrovolná, na niž
oba hráči přistupují, neboť je spojuje společný zájem, aniž musí nutně sdílet
širší pohled na svět. Jejich pojítkem je přesvědčení, že bez pomoci druhého
by nemohli dosáhnout cíle, který se rozhodli sledovat, nebo by takového cíle
dosáhli s daleko vyššími náklady, což pokládají za nevýhodné.Jak individuální hráči, tak hráči kolektivní se mohou snažit maximalizovat své zájmy a preference. Individuum však konstruuje svou identitu a jednání jinými mechanismy než kolektivní hráč. Individuální hráč se také nemusí obávat vnitřních mocenských vlivů. Racionální jednání skupiny je nicméně vždy ohrožováno dominantním vnitroskupinovým seskupením (např. autorem stránek zmiňovaných koalic vzájemného krytí porušování obecně přijatelných zásad), které nejedná v zájmu celé skupiny, nýbrž pouze ve svém vlastním zájmu.
Zdroje:
Etzioni,A. 1968- The Active Society. A Theory of Societal and Political Processes
Axelrod 2006- The Evolution of Cooperation