Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

strigi: To je zajímavé vysvětlení. Napadá mě, že by se dalo aplikovat i takto: Do reality vkládáme omylem hru, která se (původně) nehraje. Sami se začneme podle této hry chovat. Vnucováním této domnělé hry dalšímu hráči/hráčům způsobíme, že onu hru skutečně začne/začnou s námi hrát. Představme si např. situaci ze života: Partner/ka není včas doma. Lze uvažovat: zdržel se v práci/na cestě atd., nebo naopak rozběhnout automatické negativní myšlenky, např. partner/ka má milenku/ce. V druhém případě se k němu začneme takto chovat (podezřívat, kontrolovat,… ) … až si tu milenku/ce nakonec najde.

radimvalencik: Vynikající dotažení. Některé hry z fiktivních v realitě takto vznikají a stávají se (většinou v oboustranný či ještě širší neprospěch) reálnými. Doufám, že nezapomenu a s odvoláním na Vás někdy někde použiji. To, že je něco fiktivní hrou, ještě neznamená, že se nemůže "zhmotnit", změnit v hru reálnou.

---
radimvalencik.pise.cz