D. Mišík: O vizi a vizích – část 2.

V době příprav na důstojnou oslavu třetího výročí od systematické práce na perspektivní, realistické a přitažlivé vizi jsem dostal text Dušana Mišíka, který se problematikou vize zabývá z nadhledu. Příjemně se čte. Paralelně jej zveřejňuji se seriálem k vizi.

O vizi a vizích – část 2.

Dušan Mišík

Vize funkční a zároveň sociálně spravedlivé společnosti

Další vize, která má určení zevnitř a zvenčí, a která podléhá vývoji, tj. stávání se, je vybudování sociálně spravedlivé společnosti pro všechny, při respektování rozdílů mezi lidmi. Marx s Engelsem stanovili vizi "sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech". Lenin v díle Stát a revoluce ve dvou odstavcích cituje K. Marxe. Níže uvedené odstavce jsem shrnul do jedné věty, která by mohla znít takto: "Až bohatství poteče plným proudem a lidé se naučí zachovávat elementární pravidla společenského soužití, pak může nastat výše uvedené sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech". Uvedená věta byla zformulována z následujících výňatků:

"Marx pokračuje: »Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i produktivní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem - teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: ,,Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb."«97" . (V.I. Lenin, Stát a revoluce, Spisy sv 33., s. 121.)"A teprve pak začne demokracie odumírat z toho prostého důvodu, že lidé zbavení kapitalistického otroctví, nesčetných hrůz, brutalit, absurdit a ohavností kapitalistického vykořisťování, si postupně zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití, známá po celá staletí a po tisíciletí opakovaná ve všech mravních kodexech, bez násilí, bez donucení, bez podřizování se, bez zvláštního donucovacího aparátu zvaného stát." (V.I. Lenin, Stát a revoluce, Spisy sv 33., s. 121.)

Raní křesťané, husitské hnutí, utopisté Thomas Moore, Tommaso Campanella, osobnosti Francouzské revoluce usilovaly o zformování vize sociálně spravedlivé společnosti. Existovalo vnitřní určení vize, které odmítalo stávající poměry a cítilo potřebu změny pro všechny lidi. Ani husité, ani utopisté a ani jakobíni ve francouzské revoluci nedokázali stanovit vnější určení vize a vytvořit představu výkonných produktivních sil, které umožní, aby bohatství teklo plným proudem. Dnes, v první čtvrtině XXI. století je vnější určení vize naplněno. K čemu však došlo. U velké části populace se jako by ztratilo vnitřní určení vize sociálně spravedlivé společnosti. V bývalých socialistických krajinách je velkou částí společnosti jakýkoliv náznak vize socialistické společnosti odmítán a její zastánci jsou označování za méně vzdělané, za podlidi nechápající význam trhu, svobody a demokracie. V západních krajinách se vize sociálně spravedlivé společnosti smrskla na řešení doprovodných negativních jevů společnosti. Viz populární genderové problémy, pomoc migrantům, pomoc chudým dětem v Africe atd. Pomoc těmto skupinám sice zmírňuje dopady sociální podstaty společnosti, ale neřeší její kořenové příčiny, tj. podstatu negativních jevů.

Proč tomu tak je? Existenčním příkazem v nervové soustavě každého živočicha včetně homo sapiens je přežít. Jedině tak je možné zachovat pokračování života jednotlivce pro to, aby měl možnost rozmnožit se jako biologický druh. Homo sapiens vítězil v soutěži o přežití se silnějšími predátory, protože žil, lovil a odolával nástrahám přírody ve skupině. Přesto v určitých vyhraněných podmínkách dochází k tomu, že sociálně orientované živočichy se dopouští činností, kdy přežití jednotlivce jde na úkor jiného jednotlivce svého druhu. Rozvoj produktivních sil a bohatství jednotlivců vytváří iluzi, že okolitou společnost jednotlivec nepotřebuje pro přežití a pokračování sebe sama i lidského druhu, ale okolitá společnost je pro jednotlivce pouhým zdrojem jeho bohatství a moci. Úspěšný jednotlivec, který se za třicet pět let z řadového zaměstnance stal miliardářem je vzor. Takovýto vzor se stává kulturní hodnotou, hodnou následování. I když ne v reálnem životě, tak aspoň v myšlenkách jako možnost ospravedlněná větou: "Když budu chtít, tak také se někdy stanu miliardářem, nebo aspoň milionářem se stotisící sledujících na Youtube". Hodně lidí této vizi věří.

V časech Pařížské komuny, republik rad v Maďarsku a v Německu, v Rusku v roce 1917 nebyly ještě vnější podmínky určení vize dostatečně zralé, ale technický pokrok dával naději, že budou v dalších desetiletích vytvořeny.

V dnešní době bohatství proudí plným proudem. Tím je určení zvenku pro vizi sociálně spravedlivého uspořádání společnosti plně rozvinuto. Problém je v subjektivní míře. Mám dvacet párů bot, patnáct obleků, nespočet džínsů, mikin a triček a tři auta v garáži. Mám si koupit ještě nějaký oblek, když se mi líbí, nějaké boty, džíny, trička, když si vážně nemohu pomoci a ony se mi tak líbí? Mám si koupit čtvrtý a možná i pátý automobil? Je dům s obytnou plochou 144 m² dostatečně velký pro tříčlennou rodinu, nebo mám chtít dům o 600 m² a k tomu pozemek s deseti tisíci m²? A bude mi vůbec těch 600 m² stačit? Problém je v určení vize zevnitř. Část populace odmítla v roce 1989 socialismus, protože už měli daleko vyšší životní standard než ostatní obyvatelé a potřebovali tento rozdíl právně i mravně legalizovat jako něco přirozeného. Měli vizi života horních deseti tisíc. Část populace nabyla víry v sebe a pevně věřila, že si milionářskou životní úroveň zajistí vlastním přičiněním. To byla vize vertikální mobility, "stát se z čističe bot do roka milionářem". Značná část populace přijala změny s lhostejností, nebo pocitem bezmoci. Neviděli cestu, jak tuto změnu zastavit. Přijali vizi "nějak bude", vizi přizpůsobení se a přežití ve změněných podmínkách. Spolu s vizí rovnosti byla odmítnuta i ideologie rovnosti, včetně teorie marxismu. Rovnost byla redukována na formální rovnost před zákonem. Toto odmítnutí dodnes brání intelektuálům čerpat funkční poznatky z této teorie do nové vize společnosti XXI. století.

K tomu:

Základní princip evolučně stabilní strategie lidských komunit na globální i lokálních úrovních v podmínkách dynamického technologického pokroku, tj. "sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech", jak správně D. Mišík připomíná, je z Komunistického manifestu, závěr 2. kapitoly. To, proč "vnější podmínka" ještě nepostačuje k vytvoření nové společnosti, nestačí vysvětlit jen lidskými nedostatky, které vedou k přemnožení endoparazitů a endopredátorů na živné půdě blahobytu. Je to důsledek pozičního investování, které se rozrostlo v systém. Proto je velmi důležitou součástí pěstování vize vývoj teoretických nástrojů analýzy pozičního investování.

(Zajímavá je i třetí, závěrečná část z pera D. Mišíka, kterou uveřejním zítra)