D. Mišík: O vizi a vizích – část 1.

V době příprav na důstojnou oslavu třetího výročí od systematické práce na perspektivní, realistické a přitažlivé vizi jsem dostal text Dušana Mišíka, který se problematikou vize zabývá z nadhledu. Příjemně se čte. Paralelně jej zveřejňuji se seriálem k vizi.

O vizi a vizích – část 1.

Dušan Mišík

Pokud mám být aspoň trošku přínosem, měl bych si ujasnit, co to vize vlastně je. Článek jsem napsal především pro sebe, ale snad některý ze čtenářů uvítá níže zmíněné souvislosti, které mu pomohou ujasnit si rozdíly mezi pojmy vize, cíle a programy.

Vnější a vnitřní určení kvality vize

Kámen vizi nemá.

Má ji jenom člověk. Vize je entita, konkrétní kvalita. Kvalita jedné věci se odlišuje od kvality jiné věci osobitým souhrnem vlastností. Vize se odlišuje od touhy, odlišuje se od cíle i od procesu jeho dosahování. Vizi bychom měli chápat jako jednotu protikladů subjektivního a objektivního. Vize je určena zvenčí a zevnitř. Toto dvojí určení tvoří dva protiklady, které se vzájemně podmiňují, reprodukují a zprostředkovávají. Vize souvisí s ideálním, ještě nerealizovaným cílem, přičemž cíl a vize mají společný předmět náhledu, ale mají jinou míru rozpracování hloubky a detailů, tj. jinou míru kvantitativního určení. Ve vizi se potkává subjektivní touha s ideálním cílem, který má pravděpodobnou možnost stát se splněným cílem, reálným výsledkem procesu. Někdy v minulosti stála na jeho počátku vize. Pravděpodobnost proměny vize v reálný výsledek závisí od vůle lidí, od dostupných zdrojů a volby správných technik změny. Žádná vize nemůže existovat bez určení zvenčí a zevnitř. I když jsou to protiklady, existují v jednotě, a jakmile jeden z protikladů chybí, nebo jsou si protiklady enormně vzdáleny, není možné mluvit o kvalitě vize. Oněch protikladů, tvořících vizi, je více a postupně si je ukážeme. Pro lepší pochopení uvedu příklad s vizí dobývání Měsíce.

Příklad vize letu na Měsíc

Ještě, než uvedu příklad, podotknu, že i vize prochází kategorií stávání se. Vize letu člověka na Měsíc také procházela procesem stávání se. Antický člověk hleděl na Měsíc a nejspíše ho nenapadla vize podívat se na Měsíc zblízka. Nejspíše se jeho náhled na Měsíc více podobal představě zvláštní louče, vytvořené bohy a vydávajícího světlo. Neexistovala vnitřní touha zjistit o Měsíci více jeho návštěvou a neexistoval ani náznak možné cesty k němu. Nevím, jak to měl s vizí letu na měsíc technický génius Leonardo da Vinci. Možná ho tato myšlenka napadla, ale hned ji musel zavrhnout. I když navrhoval stroje určené k letu člověka, přece jenom nebeské těleso bylo mimo dosah lidských možností. Tady je vhodné poznamenat, že vize je možnost proměny předmětu činnosti do budoucího stavu při hrubém určení pravděpodobnosti realizace, často pouze v naději, že realizace je možná, nebo někdy v budoucnosti bude možná.

Jules Verne je můj oblíbený autor, jeho Cesta na Měsíc se stávala vizí. Zevnitř byla určena poznáním toho, že Měsíc je podobný Zemi a lze na něm přistát i procházet se po něm jako po Zemi. Zvenčí byla vize určena mohutným rozmachem průmyslové revoluce a s ní spojenými objevy, které naznačovaly, že jednou se poznání a rozvoj techniky vyvine do té míry, že vize letu na Měsíc se z málo pravděpodobné možnosti, promění ve více pravděpodobnou možnost a následně ve skutečnost. V době Jula Verna se tato představa nacházela spíše ve formě touhy než vize, kterou je možné rozvinout do uskutečnitelného cíle. Byl tu protiklad mezi touhou a skutečnými možnostmi takovou cestu provést, ale víra v technický pokrok dávala naději, že jednou to bude možné. Jules Verne ještě neznal raketový motor, proto zvolil výstřel z obřího děla. V devatenáctém století cesta na měsíc ještě nebyla plnohodnotnou vizí. Byl to pouhý sen, touha člověka, která se opírala o důvěru v technický pokrok. Plnohodnotnou vizi vytvořil až K. E. Ciolkovský tím, že k touze připojil raketový motor.

Vize cesty člověka na Měsíc dále zrála ve dvacátém století. V Německu v hlavě Wernera von Brauna a v Sovětském svazu v osobě Sergeje Pavloviče Koroljova. Zevnitř byla určena rozvíjejícími se poznatky z astronomie, které otevíraly další otázky. Zvědavost může být uspokojena pouze získáním nových poznatků a ty umožní pouze cílevědomý proces cesty člověka do vesmíru a na Měsíc. Uskutečnění této cesty je náročný proces, vyžadující rozsáhlé a specifické zdroje. Procesu předchází cíl a vize. Z vnějšku byla vize určována rozvojem raketové techniky, výpočetní techniky, rozvojem komunikace a dalšími poznatky moderní vědy. Navíc byla podepřena prvními úspěchy dobývání kosmu v šedesátých letech minulého století. Stávání se vize letu na Měsíc pokročilo a dozrálo.  Od vize bylo možné pokročit ke stanovení cíle, stromů dílčích cílů, vytváření procesů k jejich dosažení a nalézání zdrojů pro let na Měsíc.

Od přistání Apolla 11 na Měsíci se stále vede spor o to, jestli člověk na Měsíci už přistál, nebo ho tento krok teprve čeká. Pauza 50 let je však tak dlouhá, že let člověka na Měsíc se opět stal vizí. Je vedlejší, jestli bude opakovaný, nebo první. Rozhodně je dnes tato vize podstatně zralejší, než tomu bylo v roce 1969. Vnitřně je určena sebevědomím lidí, pracujících v oblasti kosmického výzkumu, a z vnějšku značným pokrokem v kosmických technologiích. Dnes vize dozrála do stadia, kdy její transformování do cílů a dosažení cílů je velmi reálné.

Toto subjektivní přání plus vědomí vytvoření reálných prostředků pro uskutečnění takovéhoto letu dává konkrétní určení vize zevnitř. Hmatatelné výsledky vědy a technického pokroku, prokázaného častými lety do blízkého vesmíru i na nejbližší planety, utváří druhý protiklad, tj. možnost realizace vize.

K tomu:

Příklad s Měsícem velmi vhodný. Ještě bych připomenul Cyrana z Bergeracu, který znal 12 způsobů, jak se dostat na Měsíc. Mj. přechod o Verna k Ciolkovskému je velmi poučný. Ciolkovský věděl, že z důvodu obrovského přetížení i potřebné rychlosti v hustých vrstvách atmosféry dělo nepřipadá v úvahu. Ale dělo, ze kterého se vystřelí další dělo a z něho další – to už není tak nereálné. Návazně si uvědomil, že ještě lepší je obrátit dělo směrem hlavní dolů a využít princip akce a reakce. Odsud již byl krůček k raketě a významu rychlosti plynu, který vytéká ze spalovací komory. Z vystřelování děla z děla se do toho přenesla

Myšlenka vícestupňové rakety odkazují velké nádrže i těžké motory. Pak už stačilo jen počítat...

(Toto je pochopitelně jen vstup, to nejzajímavější k vizi z pera D. Mišíka teprve přijde)