Vize, jakou potřebujeme/1032

Vize, jakou potřebujeme/1032

Úvodní část série byla uveřejněna zde:

https://radimvalencik.pise.cz/11783-vize-jakou-potrebujeme-992.html

Poslední (osmá) byla část uveřejněná v rámci seriálu k vizi zde:

https://radimvalencik.pise.cz/11792-vize-jakou-potrebujeme-999.html

Do 1000. dílu a následných články zaměřené zejména ohlédnutí za dosavadní prací. Nyní pokračujeme 9. dílem. Závěr série vyúsťuje do prezentace vize, a to z podstatného hlediska.

Poziční investování a teorie mechanismů – část 18.

Z několika důvodů, které jsem uvedl v první části, vkládám do seriálu k vizi sérii věnovanou pokrokům v oblasti teorie pozičního investování, tentokrát zaměřenou na problematiku návrhu mechanismů a institucí.

Jak zabránit degeneraci mocenských elit?

To je hlavní otázka, ve kterou vyúsťují úvahy Rogera B. Myersona. Pokračuji v interpretaci jeho doporučení. Takto interpretuje L. Hurwicze:

Hurwicz (1998) uznává, že strážní úředníci suverénní politické instituce musí být v jistém smyslu organizováni do kruhu vzájemného monitorování a posuzování, kde jsou činy každého jednotlivce monitorovány a posuzovány ostatními členy tohoto kruhu. Je-li však jednotlivec i v takovém kruhu povolán k monitorování jednání nějakého jednotlivce j, může monitorované jednání zahrnovat monitorování ještě jinými jednotlivci, což dále rozšiřuje rozsah činnosti, kterou musí být jednotlivec i připraven sledovat. Zdá se tedy, že určitý kolektivní aspekt základního procesu rozhodování je nevyhnutelný. V rámci vládnoucí politické frakce, která nepřipouští žádný vyšší odvolací soud, může členství ve frakci vyžadovat, aby jedinec byl zjevně informován o obecném stavu ostatních členů, třeba formálně účastí na pravidelných frakčních schůzích nebo neformálně tím, že bude udržovat aktuální informace ve frakční síti drbů.

K tomu:

Jednak tímto způsobem se problém vzniku struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad neřeší, jednak sám L. Hurwicz to vidí trochu jinak, viz část 3. této série.

Než přejdu k tomu nejdůležitějšímu, uvedu pro úplnost ještě dvě pasáže z textu R. Myersona:

V naší základní teorii institucí bychom si tedy měli uvědomit, že politické instituce jsou vytvářeny politickými vůdci a političtí vůdci potřebují aktivní podporovatele. Stejně jako bankéř musí mít i vůdce důvěru v přísliby budoucího úvěru a musí si jich vážit jako odměny za současnou službu. Vztah důvěry vůdce s jeho vnitřním okruhem vysokých úředníků a stoupenců vyžaduje, aby tito jednali kolektivně a kontrolovali a ověřovali jeho úsudky vůči některému z nich. Takový vztah důvěry se skupinou příznivců, dostatečně malou, aby ji vůdce mohl osobně sledovat, ale dostatečně velkou, aby mohla účinně kontrolovat větší vládní instituce, je nejcennějším aktivem politického vůdce. Členové této skupiny navíc musí sdílet pocit identity, neboť každý z nich si musí být jistý, že vůdcovo nesprávné potrestání kteréhokoli z nich by mohlo způsobit ztrátu důvěry ve vůdce u všech ostatních.

...

Vytváření základních institucí politickými vůdci se tak může ultimativně opírat o pocit identity mezi členy skupiny, která je dostatečně malá na to, aby se shromáždila u společného soudu, který by projednal případ některého z nich. Z tohoto pohledu můžeme dát smysl případům, kdy v historii stály v čele mocných politických sil malé skupiny lidí, které spojovaly užší formy identity, jako jsou rodinné vztahy nebo staré školní vazby či pouta osobní loajality ke svému vůdci, i když se může zdát, že tyto osobní vazby nemají žádný vnitřní vztah k postoji kohokoli k velkým otázkám národní politiky. Stejně jako socialisté devatenáctého století můžeme snít o velkých utopických sociálních reformách, ale měli bychom si uvědomit, že instituce jakýchkoli takovýchto odvážný nový svět by byl postaven na užších frakčních základech, organizovaných politickými vůdci, jejichž prvořadým úkolem je udržet si pověst a odměňovat své věrné stoupence. 

K tomu:

Příliš mnoho intuitivních prvků tam, kde by měla nastoupit přesná teorie. A příliš sporné příklady, např. hledání řešení v nepotismu. Jak jsme ukázali v předcházejícím pokračování, při vytváření užších a nejužších vztahů zpravidla se dříve nebo později prosadí vztahy založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

To si uvědomuje i R. Meyerson, a tak přichází s myšlenkou "poslední záruky", aniž by ovšem tušil, že právě tím pádné vydává svědectví o stavu současného světa:

Přežití politické instituce tedy musí záviset na tom, zda ji vede nějaká frakce nebo základní skupina vlivných úředníků, kteří sdílejí základní důvěru ve vzájemný úsudek. Členové této skupiny mohou v podstatě tvořit soud, kde má každý z nich právo být souzen před případným trestem nebo ztrátou výsad. U takového soudu by byly důkazy o nesprávném postupu proti kterémukoli z nich běžně slyšeny, takže všichni členové skupiny by měli být schopni posoudit, zda byl výsledný rozsudek vynesen správně. Kolektivní sankce proti nesprávným rozsudkům u tohoto soudu by mohla spočívat v tom, že by členové této vládnoucí frakce ztratili vzájemnou důvěru, takže by všichni přešli k rovnováze, kdy každý oportunisticky zneužívá své individuální moci. Můžeme předpokládat, že v konkurenčním světě by si frakce dlouho neudržela politickou moc nad velkou společností, pokud by její členové nedokázali řešit problémy s volnou soutěží v kolektivních akcích na obranu své moci proti výzvám ze strany jiných potenciálních frakcí (Myerson 2008). Za tohoto předpokladu by se kterákoli členka vládnoucí frakce mohla cítit chráněna očekáváním, že s ní její kolegové nemohou špatně zacházet, aniž by riskovala všeobecnou ztrátu vzájemné důvěry v rámci frakce, což by ohrozilo výsadní postavení všech.

K tomu:

Rozebereme v příštím pokračování. Teď jenom upozorňuji na zvýrazněnou pasáž. Dobře si promyslete, co tím chtěl R. Myerson říci. Pokud vám to nedošlo ihned, tak domyslete, co znamená podmínka "v konkurenčním světě" ve výše uvedeném kontextu.

(Pokračování)

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11847-vize-jakou-potrebujeme-1027.html

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z konce léta. Nechával jsem si na jako vzpomínku na období plískanic. Kalábrie. Pěší turistika pro rakváče (60+) s Delfínem. Honili nás jak nadmutou kozu, (oblíbený výraz velmistra Blatného, který nás - tehdy ještě děti - učil hrát šach v brněnském Domě pionýrů). Ale co by člověk neudělal pro zdraví - a příroda tady je nádherná. Ubytování ve velmi příjemném městečku Scalea.

Stále ještě první den soukromé procházky po příletu.

Hodně jsem toužil po tomto kontaktu se středomořskou přírodou.

A už se těším, až se podívám i do těch vzdálených hor.

Na zpáteční cestě místní pivo (horší a dražší než u nás, pijí to jen ze třetinek, nebo dokonce čtvrtinek). Ale co by člověk neobětoval pro středomořskou krásu. První západ slunce po příjezdu.