Umělá inteligence jako hrozba i příležitost/5

Umělá inteligence jako hrozba i příležitost/5

V diskusní skupině, která se vytvořila na bázi nadace Železná opona, se před nedávnem rozpoutala velmi zajímavá diskuse k článku o umělé inteligenci, který lze rovněž označit za velmi zajímavý. Bezprostředně se týká toho, co nás čeká a co nás nemine. Článek s komentářem jsem uveřejnil v předcházejících dnech, zde:

https://radimvalencik.pise.cz/11491-diskuse-ai-jako-hrozba-i-prilezitost-1.html

https://radimvalencik.pise.cz/11492-diskuse-ai-jako-hrozba-i-prilezitost-2.html

V předcházejícím pokračování jsem zmínil to, že napíšu něco k otázce umělé inteligence budoucího typu. Tady je příslušný materiál:

K otázce umělé inteligence budoucího typu – část I.

Následující příspěvek vznikl jako určitá reflexe předcházejících materiálů, aniž by pretendovat na roli shrnutí či závěru z průběhu a výsledků konference. Je jen pokusem o určitou inspiraci do budoucna. Na konferenci se poměrně dobře podařilo ukázat rozdíl mezi umělou inteligencí a lidskou inteligencí.

Implicitně vyvstala otázka nová, která byla skryta již v původním zadání. Lze ji formulovat takto: Pokud se více či méně daří nacházet hranici mezi umělou inteligencí stávajícího typu substitovatelnými a nesubstituovatelnými schopnostmi, jaký typ umělé inteligence odlišný od současné posune tuto hranici dál?

Mohlo by se zdát, že tato otázka je poněkud předčasná. Podle našeho názoru je tomu naopak, pro nastolení této otázky nejvyšší čas. Jednak je dobré připravit se na další výrazně změny v životě společnosti s předstihem a nedostat se do vleku událostí, jednak tato otázka umožňuje podívat se na problematiku využití umělé inteligence současného typu více z nadhledu, což je v současném kontextu více než přínosné. Objevují se totiž dva extrémy:

- Konzervativní přístup: Ponechat současný typ vzdělání beze změny, reagovat na změny, které přináší současný typ umělé inteligence vlažně, považovat jeho roli jen za módní vlnu, která pomine.

- Konjunkturální přístup: Považovat současný typ umělé inteligence za něco, co postupně plně nahradí člověka, případně co může člověka nejen plně nahradit a udělat zbytečným, ale co ho může i ovládnout.

K tomu:

Oba dva přístupy se vyskytují spíše mezi těmi, kteří nejsou bezprostředně spjatí s vývojem umělé inteligence současného typu a nemají dostatečnou představu o jeho fungování (jak funguje Turingův stroj, co jsou hradla či klopné obvody, na čem je založena konstrukce v. Neumannova počítače, jak fungují paralelní počítače, na čem je založen počítačový model neuronové sítě, jako souvisí matematický základ současné umělé inteligence s řešením soustav lineárních rovnic apod.

V nejobecnější podobě lze vývoj jakékoli – a tedy i umělé – inteligence chápat jako zefektivňování zpracování dat s vyústěním do aktivního přetváření prostředí, ve kterém daný typ inteligence působí, přičemž dohází ke zvyšování autonomie subjektu, který je nositelem příslušného typu inteligence, a to včetně tvorby cílů.

Mezi tvorbou cílů a zvyšováním efektivnosti zpracování dat umožňujících efektivněji působit na vnější prostředí, je významná souvislost, která bude nabývat na významu: Totiž to, že autonomie při tvorbě cílů bude při zdokonalování inteligence vést k tomu, že se cílem stane právě zvyšování efektivnosti procesů zpracování informací z hlediska vyústění procesu zpracování informací do efektivnosti procesu přetváření vnějšího prostředí.

V případě lidské inteligence se přirozenou evolucí tohoto propojení podařilo ve významné míře dosáhnout. Plný rozvoj individua se v podstatné míře stává nejen prostředkem efektivnějšího působení na vnější prostředí (jak v oblasti ekonomického rozvoje, tak i mezilidských vztahů), ale je i cílem (včetně naplnění smyslu žití). Netřeba dodávat, že k tomuto propojení dochází jen částečně a ne každému jedinci se podaří dát takovou náplň svému životu. Jsme produkty přirozené evoluce a neseme v sobě nejen to nejlepší, co příroda vytvořila, ale také spoustu nedokonalostí. Rovněž tak společenské podmínky nejsou plně vyzrálé, což se zvlášť intenzivně projevuje v současné době v lokálně i globálně.

Jako vymezení dlouhodobého trendu je však uvedené (tj. a) odvození efektivnosti procesů zpracování informací od efektivnosti využití zpracování informací při působení na vnější prostředí; b) odvození cílové stránky rozvoje inteligence jakéhokoli typu na zvyšování efektivnosti v uvedeném směru) dostatečně orientující. Stručně řečeno: Nové cíle se rodí při zdokonalování prostředků využívaných k dosahování původních cílů.

V této souvislosti stojí za to připomenout inspirace spojené s celoživotním dílem E. Iljenkova, které začíná být znovu objevováno i ve světové teoretické literatuře. Jedním z významných aspektů jeho díla je odhalení role všeobecně zprostředkující praktické činnosti jako základu lidského myšlení. Tedy odhalení toho, že nejefektivnější působení na vnější prostředí je založeno na tom, že na základě zpracování informací získaných stávajícím působením na vnější prostředí odhalujeme vztahy mezi jednotlivými procesy a nacházíme cesty, jak je vzájemně zprostředkovat mezi sebou (využívat mechanické, fyzikální, chemické, biologické a jiné přírodní případně i společenské procesy) tak, abychom dosahovali stávajících cílů, přičemž v tomto procesu se rodí cíle vyššího řádu, které bezprostředněji souvisejí právě s naší schopností působit tímto způsobem na vnější prostředí. Na jedné straně jsou tak zdokonalovány technologie (jako relativně stabilní, udržovatelné, obnovitelné a zdokonalovatelné propojení přírodních procesů), na straně druhé se rozvíjí lidská inteligence (včetně lidského poznání a lidské kultury), jejíž zdokonalování se odvíjí právě od výše uvedeného všeobecně zprostředkujícího působení na vnější prostředí.

(Pokračování)