M. Neudorflová k Programovému MINIMU/1

Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.

Zde je zmíněný 10. bod:

" Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."

Viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html

Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".

Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie I.

Marie L. Neudorflová

Vzhledem k tomu, že opodstatnění obsahu tohoto kritického příspěvku je podmíněno hlavně postmodernistickými posuny v přístupu k historii, tak jak jsou čím dál více reflektovány v západní i naší historické literatuře (z nichž některou zmiňuji v odkazech), inspiračním zdrojem byly názory americké profesorky Lynn Hunt v hlavní konferenční přednášce na 11. sjezdu českých historiků v září 2017 a také sílící názor, že pro podstatnou změnu současného neoliberálního systému je potřeba, aby veřejnost sdílela určité pozitivní hodnoty vyplývající ze společných zkušeností, tedy i z historie, přesněji řešeno z profesionálních přístupů k historii (Lynn). Smutnou realitou je, že příspěvky, mnohé cenné, cíleně nebyly vydány ve sborníku a odpovědí na otázku po příčinách příslušným autoritám, bylo jen mlčení.^[1]

1) Za nejdůležitější myšlenku Lynn Hunt (University of California, Los Angeles) pokládám, že znalost historie by měla být užitečná veřejnosti, neboť je důležitá pro sebeznalosti jednotlivců i národa, součástí podmínek pro rozvoj demokracie. Svůj názor odůvodňovala hlavně tím, že se v současnosti o historii "velmi lže", a to jak v "odborné literatuře" tak v literatuře popularizující a to ve prospěch nedemokratických, zejména globalistických a dokonce i fašistických sil. - V české historii se setkáváme s nepravdivými přístupy k historii poměrně často již v 19. století, v době nesvobody českého národa a státu. Problematikou se zabýval mj. i T. G. Masaryk, včetně přístupů, které znalost historie limitují nebo pokřivují, a také těmi, které přispívají ke komplexnějším znalostem historie a možnosti se z ní poučit. Zůstává trvale platná myšlenka, že porozumět světu, ve kterém žijeme, je zásadně důležité pro rozvíjení politické a mravní dospělosti a zvyšování iniciativy ze strany veřejnosti v zájmu funkční demokracie, úrovně většiny jednotlivců i obecného dobra. Když sledujeme literaturu posledního čtvrtstoletí, která se zabývá českou moderní historií, jeví se jako nebezpečné pro objektivní pohled na historii a pro její vztah k soudržnosti a rozvoji demokracie pět aspektů, které lze pokládat za dědictví postmodernismu. Pokusím se je nastínit.

2) Rychle stoupá produkce úzce specializované literatury, v níž se na jedné straně ztrácí širší konkrétní společenský a politický kontext, na straně druhé rostou nepravdivé a spekulativní přístupy k historii. Nedostatečný prostor dostávají zvláště pojmy demokratizace, demokracie, humanitní hodnoty, národní historie, vývoj, pokrok či politická kultura. Lynn Hunt ve své přednášce předložila řadu velmi důležitých témat souvisejících s problémy současných přístupů k historii, které považuje převážně za lživé. Jejím hlavním předpokladem je že je možné dosáhnout pravdivého pohledu na historii, který nazývá "profesionálním pohledem". Nepravdy a lži v přístupech k historii vidí v zájmu určitých mocenských skupin. Jejich podstatu vidí svázanou se specifickými filosofy, např. s M. Foucaultem či J. Derridou. Zdůraznila, že pohled a interpretace historie by měla být užitečná veřejnosti, (což může, možná musí, zahrnovat spojení s demokratickou retrospektivou a perspektivou, což je širší a více legitimní přístup než přístupy jiné).

V poslední třetině své přednášky se postavila kriticky jak k úzce pojaté historii na bázi národ-stát, tak ke konceptu "globální historie", obvykle omezené na ekonomickou dimenzi. Zároveň uznala, že důraz na "národní historii" je nejen legitimní, ale nutný z řady hledisek, zvláště kulturního a demokratického.

3) Pro současnost je důležité vědět, že v převládající spojení ideje demokracie s idejí liberalismu včetně současného neoliberalismu, se ústí v podstatném oslabení hodnot, na kterých stojí demokracie se svým duchovním, kulturním, mravním a vzdělávacím základem, a v důsledku čehož převáží hodnoty neoliberální, jejichž základ je individualistický, expansivní, globalizační, materialistický a destruktivně konkurenční, obecně řečeno nevýhodný až destruktivní pro slabší jedince či země.

4) V důsledku falešného tradičního předpokladu, že zavedením formálních demokratických institucí (pro demokracii nutných), a liberálních svobod, včetně lidských a politických práv, se funkčnost demokracie zaručí, což se historicky ukazuje jako nesprávné, ignorující řadu aspektů, včetně všech nutných podmínek pro rozvoj demokracie, rozdílných kulturních, historických a ekonomických podmínek jednotlivých objektů.. Nedostatečně kritická pozornost se rovněž věnuje segmentům společnosti a jejím hodnotám, které jsou jen obtížně slučitelné s demokracií (nadnárodní korporace, a s nimi spjaté politicko-mocenské vrstvy, řada ideologií a náboženství atd.).

4) Bez hlubší reflexe zůstala skutečnost, že neokonzervativní a korporátně globalistické tlaky, které tradičně oslabovaly demokracii na Západě již před pádem komunismu, se od 90. let 20. století nekriticky přenášely do všech poskomustických zemí, důsledkem podceňování národní historie, a protlačování atomizovaného a nevyváženého přístupu k historii (historie všedního dne, krátké časové úseky, gender, přílišná tolerance vůči kontroverzním osobnostem, menšiny, nedostatečný kontext, zvláště sociální, alternativní historie atd.). Tím se záměrně a trvale oslabuje kulturní a historická soudržnost národa, podemílají se osvícenské a vědecké základy přístupu k historii, zvláště jejich spojení s lidským pokrokem, úrovní společností, s rozvojem demokracie.

5) Tato situace v českém případě se v mnohém podobá stavu ke konci 19. století, kdy převládal pozitivistický přístup k historii, s příklonem ke katolictví a habsburské monarchii (v podstatě k autoritativním hodnotám), s nedostatkem kritického pohledu na důležité aspekty myšlenkového, sociálního, politického a kulturního kontextu, na širší vývojové souvislosti. Tato problematika bude podrobněji rozebrána ve druhé polovině tohoto textu. S těmito aspekty souvisí problém podemílání důkladné sebeznalosti národů, což je problém politický (tlaky korporativní, EU, granty atd.). Je to obecnější a uměle vytvářený problém ve prospěch nedemokratických mocensky ambiciózních sil, v podstatě koloniálních. Vf 20. století se tato situace odrážela ve skutečnosti, že v historiografii převažoval pozitivismus (vyplývající z ideologie liberalismu a důraz na středověk). Je zřejmé, že nedostatečně demokratické mocenské vrstvy, byly trvale v konfliktu s osvícenskými demokratizačními a vzdělávacími snahami a cílem, že historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita.

(Pokračování)