Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
K penzím z hlediska role vědy a aktuálně/5
Do seriálu o vizi připravuji sérii článků k problematice penzí z hlediska role vědy. Téma aktuální a bude ještě aktuálnější. Ale mezi tím přibývá příspěvků v rámci spontánně rozvinuvši se diskuse, viz její začátek a další příspěvky, k dnešnímu dni jich je již více:
https://radimvalencik.pise.cz/11153-vize-jakou-potrebujeme-663.html
https://radimvalencik.pise.cz/11154-vize-jakou-potrebujeme-664.html
Rozhodl jsem se tak sérii k penzím publikovat nejdříve mimo seriál k vizi a do seriálu k vizi jej zařadím až po té, co diskuse ztratí na intenzitě.
Zde je série k penzím:
Problematika změn v penzijním systému se velmi brzy dostane do popředí zájmu a patrně sehraje významnou roli již v nejbližších volbách do Evropského parlamentu. Lze je označit za volby, které mají i testovací roli (už z tohoto důvodu je nelze podcenit).
Připravujeme materiál na vědeckou konferenci, která proběhne v listopadu na akademické půdě. Akademické veřejnosti je určeno i poselství obsažené v závěru příspěvku. Uveřejňuji rozšířenou pracovní verzi, která obsahuje důležité poznatky týkající se nejen penzijního systému a jeho reformy, ale také role vědy v širším společenském kontextu.
Změny penzijního systému v ČR, selhání vědy, východiska – část 5.
Problematika penzijního systému v časopisu Politická ekonomie (pokračování)
Třetí pojednání (Lenka Lakotová: DLOUHODOBÁ UDRŽITELNOST PENZIJNÍCH SYSTÉMŮ ZEMÍ EVROPSKÉ UNIE Politická ekonomie, 2021, 69 (1), 48–72) se zabývá problematikou udržitelnosti penzijních systémů v EU z hlediska demografických vlivů. K analýze využívá syntetické ukazatele, které začleňují rovnováhu penzijního systému do celkové finanční rovnováhy a zkoumají vývoj fiskálních nákladů v důsledku demografického vývoje a vývoje HDP. Takováto analýza je pro dobré nastavení penzijního systému vhodná, ale v některých případech zavádějící. Metodologicky vhodnější je začít modelem, který je postaven na principu ekvivalence (který lze v nejvíce zjednodušené podobě formulovat tak, že to, co kdo do systému dá, dostane po odpočtu příslušných odvodů podle pojistné matematiky v podobě doživotní renty zpět), a teprve následně zkoumat dopady na fiskální zátěž či případné fiskální výnosy spojené s demografickým vývoje. I v tomto pojednání se tak projevuje absence dostatečného pojmového uchopení problematiky. Na jedné straně je jeho přínos pozitivní, protože indikuje některé problémy, které mohou nastat z hlediska celkové fiskální udržitelnost ekonomiky konkrétních zemí, na druhé straně neposkytuje metodologickou oporu při návrhu opatření, která by zvýšila efektivnost penzijních systémů, a to zejména z hlediska jejich motivačního vlivu na dobrovolné prodloužení doby výdělečného uplatnění osob v důchodovém věku. V některých případech tak dospívá k nepřesným závěrům, např. pokud jde o rakouský penzijní systém, jehož stabilita je založena právě na jeho motivační síle vycházející z principu ekvivalence.
V pojednání stojí za povšimnutí dva momenty. Na jedné straně autorka přehlíží hlavní akcent, se kterým ve své monografii přichází M. Loužek (Důchodová reforma. Praha: Karolinum 2014), totiž to, že řešení je v posílení motivační role penzijního systému k prodloužení doby výdělečného uplatnění (Lakotová 2021, s. 53). Na druhé straně při formulaci závěrů (které obsahují prvky nad rámec provedené analýzy) velmi přesně uvádí: "Udržitelnost lze dále zlepšit zvýšením důchodového věku. Rizikem však zůstává možný nárůst předčasných odchodů do penze. Případně může také nastat problém s nezaměstnaností starších osob, což by přineslo zvýšení nákladů na sociální dávky (s. 61)". Následně pak dochází k velmi důležitému poznatku: "Politická řešení fiskálních dopadů stárnutí populace by se podle tohoto závěru tedy měla zaměřit především na problematiku stárnoucích osob, např. zvýšením jejich motivace zapojit se na trhu práce i po dosažení důchodového věku. V úvahu připadá také motivace daňovým zvýhodněním, výraznějším zvýšením důchodových dávek v případě odložení jejich čerpání apod. Pozornost hospodářské politiky by měla být věnována také zvyšování motivace zaměstnavatelů osoby v důchodovém věku do pracovních poměrů přijímat, či je dále zaměstnávat. V neposlední řadě by bylo třeba věnovat větší úsilí preventivním i léčebným opatřením v oblasti zdravotní péče, které by prodloužily délku života občanů prožitou ve zdraví, i když je samozřejmé, že v řadě především fyzicky náročných profesí není možné věk odchodu do penze prodlužovat, ba naopak bude třeba jej třeba i snížit. (s. 65)." Tímto závěrem by řešení problematiky penzijního systému mělo začínat, takto formulovanému problému by měly být podřízeny teoretické nástroje. K tomu je ovšem nutné danou problematiku přesně pojmově uchopit.
Čtvrté pojednání (Martina Šimková, Jaroslav Sixta, Jitka1 Langhamrová: PENZIJNÍZÁVAZKY STÁRNOUCÍ POPULACE ČESKÉ REPUBLIKY, POLITICKÁ EKONOMIE Ročník 64, číslo 05. 2016. s. 591-607) začíná poněkud zavádějícím tvrzením: "Z hlediska makroekonomického pohledu nepředstavuje volba důchodového systému nejdůležitější otázku, neboť ta spočívá především v poměru mezi ekonomicky aktivním a neaktivním obyvatelstvem. Pro odhad závazků k současným i budoucím důchodcům je použita metoda penzijních schémat, která je moderním nástrojem ekonomické statistiky teoreticky zarámovaným systémem národního účetnictví. Použití této metody dokazuje, že závazky vůči lidem ve starobním důchodu budou stejné, bez ohledu na typ důchodového systému (s. 592)." Lze chápat, co tím chtěli autoři říci – totiž to, že je třeba vyjít z toho, jaké jsou možnosti dostát závazkům, které v penzijním systému vznikají. Ale možnost dostát těmto závazkům je velmi podstatným způsobem závislá právě na tom, jak je penzijní systém efektivní ve smyslu motivací k prodloužení doby výdělečného uplatnění jeho klientů, a to i z hlediska motivování těch, kteří svými produktivnímu službami mohou k prodloužení této doby přispět. Jako základní rámec je jejich analýza s využitím penzijních schémat mezigeneračních toků přínosná, ale příliš velký "nadhled" autorům uzavírá cestu k tomu, aby ukázali realistickou cestu reformy penzijního systému.
Pozitivním prvkem tohoto pojednání je, že připomínají jednu z nejlepších dřívějších analýz (Janíčko M.; Tsharakyan A.: K udržitelnosti průběžného důchodového systému v kontextu stárnutí populace v České republice. Politická ekonomie 2013, 61(3), 321–337) a následující závěr v ní obsažený: "Prostor pro úpravy systému spatřují v participaci na trhu práce, zejména v zaměstnanosti starších osob. Zároveň ale argumentují, že například při zvyšování věku odchodu do starobního důchodu musí existovat naděje na zaměstnání starších generací, jinak bude hrozit problém s vyplácením podpor v nezaměstnanosti (s. 593)". I v tomto případě platí, že zde by mělo zkoumání nikoli končit, ale začínat.
Chyba uvedená v úvodu reflexe tohoto příspěvku (Sixta, Langhamrová 2016) se pak promítá do strategicky chybných závěrů, viz např.: "Otázka udržitelnosti důchodového systému je velmi nejistá. Kromě výše penzijní závazků není příliš pozitivní ani demografický výhled a navíc se objevují snahy opětovně zastropovat věk odchodu do důchodu na úrovni 65 let (s. 605)." Zastropování na úrovni 65 let je totiž v našich konkrétních podmínkách nejde proti udržitelnosti systému, ale jedním z hlavních předpokladů udržitelnosti penzijního systému, protože právě na tomto základě lze zvýšit motivační roli penzijního systému k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění.
(Pokračování)