K penzím z hlediska role vědy a aktuálně/1

Do seriálu o vizi připravuji sérii článků k problematice penzí z hlediska role vědy. Téma aktuální a bude ještě aktuálnější. Ale mezi tím přibývá příspěvků v rámci spontánně rozvinuvši se diskuse, viz její začátek a další příspěvky, k dnešnímu dni jich je již více:

https://radimvalencik.pise.cz/11153-vize-jakou-potrebujeme-663.html

https://radimvalencik.pise.cz/11154-vize-jakou-potrebujeme-664.html

https://radimvalencik.pise.cz/11155-vize-jakou-potrebujeme-665.html
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11163-vize-jakou-potrebujeme-668.html

Rozhodl jsem se tak sérii k penzím publikovat nejdříve mimo seriál k vizi a do seriálu k vizi jej zařadím až po té, co diskuse ztratí na intenzitě.

Zde je série k penzím:

Problematika změn v penzijním systému se velmi brzy dostane do popředí zájmu a patrně sehraje významnou roli již v nejbližších volbách do Evropského parlamentu. Lze je označit za volby, které mají i testovací roli (už z tohoto důvodu je nelze podcenit).

Připravujeme materiál na vědeckou konferenci, která proběhne v listopadu na akademické půdě. Akademické veřejnosti je určeno i poselství obsažené v závěru příspěvku. Uveřejňuji rozšířenou pracovní verzi, která obsahuje důležité poznatky týkající se nejen penzijního systému a jeho reformy, ale také role vědy v širším společenském kontextu.

Změny penzijního systému v ČR, selhání vědy, východiska – část 1.

Úvod

Je to jen o něco málo víc než jeden rok či necelé dva roky (podle toho, zda za počátek vezme náznaky, nebo vypuknutí ostrých střetů), co se v oblasti veřejných i odborných diskusí, zejména však v reálné praxi změn penzijního systému, začaly odehrávat události, které přesahují svým významem oblast sociální politiky a které v některých aspektech nemají v dějinách naší země (nejen ČR, ale i útvarů, na které naše státnost navazuje) obdobu:

- Ještě v dubnu 2022 ministr práce a sociálních věcí M. Jurečka kvalifikovanými argumenty hájil názor, že k udržitelnosti a funkčnosti penzijního systému nevede cesta vynuceným prodlužováním doby odchodu do důchodu, ale vytvořením motivací k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích. A nebyl s tímto názorem sám. Podobný názor podobně zdůvodněnými argumenty hájil i místopředseda STAN a kandidát na ministra (nejdříve financí, později hospodářství) V. Michalík. Během jednoho roku Změnil M. Jurečka svůj názor a oproti svým původním argumentům i názorům bez dostatečné argumentace i odborné diskuse začal hájit názory zcela protichůdné. V. Michalík v té době již nebyl na živu.

- Z mainstreamové mediální sféry byla zcela vytlačena diskuse k alternativě, zda jít cestou motivací k prodloužení doby dobrovolného výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích, nebo cestou vynuceného prodloužení doby odchodu do důchodu. Pokud k rozdílu a protichůdnosti (neslučitelnosti) obou cest byly uveřejněny odborné články (v časopisu Fórum sociální politiky, který by měl být odborným zázemím MPSV, příp. určené širší veřejnosti, mezi kterými za zmínku stojí článek D. Prokopa), byly jejich argumenty ignorovány. Ignorovány byly i kvalifikované rozbory, které dokumentovaly omyly těch, kteří se domlouvali, že stabilitu systému penzijního systému v naší zemi lze řešit nuceným prodloužením doby odchodu do důchodu.

- Následně byla spuštěna řada zásadních a velmi rychlých změn prosazovaných vahou vládní koalice (často s omezením práv opozice poskytovaných jednacím řádem a způsobem, který vedl i k ústavním stížnostem), jejich společným jmenovatelem bylo podlomení důvěry v udržitelnost stávajícího penzijního systému, aniž by byly odstraněny některé významné demotivující nedostatky stávajícího penzijního systému (například nevhodné řešení zapojení OSVČ do penzijního systému či možnost předčasných odchodů do důchodu), které místo své původní funkce začaly sloužit jako možnost úniku ekonomicky aktivních občanů s vysokými a velmi vysokými příjmy z účasti na systému průběžného penzijního pojištění. To výrazně oslabilo a bude i do budoucna oslabovat příjmovou stránku systému průběžného penzijního pojištění a vyvolává jeho současnou krizi. Kroky podnikané vládou k tomu, co deklaruje jako podmínku udržitelnosti penzijního systému, tak v realitě vedou k jeho neudržitelnosti (přičemž ani označení "k destrukci" není nadsazené).

Situace, která nastala, osudovost, nezbytnost a neodkladnost řešení vyhrocujících se problémů v dané oblasti, celospolečenský kontext penzijní problematiky staví odbornou sféru a zejména její vrcholovou oblast, kterou je věda, před řadu naléhavých a společensky prioritních otázek. Ze všeho nejdříve je však nutné odpovědět na otázku: Jak je možné, že odborná sféra a její vědecká nadstavba selhaly? S tím bezprostředně souvisí otázka: Proč nefungují kritéria hodnocení vědy, jaké jsou nedostatky těchto kritérií a jak je odstranit?

V podmínkách efektivního fungování vědeckého zázemí odborné sféry, v podmínkách funkčnosti hodnocení výsledků vědecké činnosti by totiž nebylo možné, aby došlo k tak zásadnímu selhání role vědy i odbornosti, k jejich vyřazení z účasti na rozhodování o nejvýznamnějších společenských záležitostech, dokonce i k jejich vyřazení z veřejných i odborných diskusí. Precedens tak zjevného a výrazného selhání bychom hledali v dějinách české vědy s velkými obtíženi.

Odsud vyplývá i zaměření našeho příspěvku: Odpovědět na výše položené otázky (tj. identifikovat příčiny selhání vědy, příčiny nedostatečného fungování stávajících kritérií hodnocení vědy, návazně pak poskytnout návrhy na odstranění těchto nedostatků).

(Pokračování)