Vize, jakou potřebujeme/678

Vize, jakou potřebujeme/678

V návaznosti na 39. online setkání k pěstování vize se z iniciativy Radka Novotného rozproudila poměrně intenzivní diskuse. Část příspěvků jsem již zveřejnil, viz první tři:

https://radimvalencik.pise.cz/11153-vize-jakou-potrebujeme-663.html

https://radimvalencik.pise.cz/11154-vize-jakou-potrebujeme-664.html

https://radimvalencik.pise.cz/11155-vize-jakou-potrebujeme-665.html

Pokusím se vytáhnout z diskuse to nejpřínosnější. Příspěvky mírně upravuji tak, aby bylo zřejmé, kdo na co navazuje:

Část 14:

Balíček aneb čtyři důvody k demisi vlády – část 6.

Jaroslav Šulc

S řešením musí přijít levice (pokračování)

Před námi je tudíž zcela zásadní změna daňového mixu – a není pochyb o tom, že bude muset být nejen dostatečně razantní, ale současně i dobře rozložená v čase. Její reálná podoba nemá alternativu v tom, že především musí odstranit prebendy všech subjektů, které na jeho dnešních deformacích finančně a nezaslouženě profitují. Bude však věcí složité diskuse, jak dospět k celospolečenskému konsensu o podobě ideální alokace takto inkasovaných daňových výnosů.

Aby byly využity co možná nejracionálněji, zjevně se nabízejí přinejmenším dvě hlavní strategie (řešící dva akutní makroekonomické problémy):

·                    Směrovat je k tlumení rozpočtové nerovnováhy, tedy primárně ke snižování rozpočtového schodku, resp. v první fázi ke zpomalení zadlužování státu (včetně předpokládaných úspor na obsluze dluhu). A to byl zatím obecně deklarovaný smysl a cíl nápravy veřejných financí, aniž by se braly v potaz další makroekonomické cíle;

·                    Použít je na vymanění se z pasti již střednědobě působící stagflace, tedy smrtící kombinace faktického střednědobého zastavení ekonomického růstu s vysokou inflací. Připomeňme, že úroveň českého hrubého domácího produktu se nepochybně ještě ani letos nedostane nad předcovidovou hladinu (registrujeme tedy zatím čtyřletou stagnaci v letech 2020 – 2023), a to nemá ve více než stoleté historii republiky obdobu. Současně tu na všechny subjekty drtivě dopadá inflace, tedy růst cenové hladiny. Ta by za tři roky (2022, 2023 a 2024) mohla vysoko překročit 30% hranici. Proto hovoříme o stagflační pasti. Tu je možné dešifrovat třeba tak, že v podmínkách, kdy vláda nebyla dlouho schopna stlačit růst cen na jednociferné hodnoty (měnový cíl ČNB jsou 2 %), nominální příjmy obyvatelstva přitom rostou oproti inflaci podstatně pomaleji, proto nutně kupní síla peněz klesá a není divu, že se snižuje i reálný maloobchodní obrat – a tedy reálné výdaje domácností za zboží a služby. Přitom spotřeba domácností je zcela rozhodující složkou užití hrubého domácí produktu... a kruh se tak uzavírá. Znovu to opakujeme, protože toto je zatím nedostatečně diskutované dilema budoucí hospodářské politiky.

Nelze však vyloučit, že by tento způsob stimulace ekonomického růstu nespustil další inflační vlnu (byť nelze popřít, že v uplynulých pár letech došlo k zastavení mzdové konvergence). Přitom na druhé straně je evidentní, že bez růstu reálných mezd a platů ani není realistické oživit ekonomický výkon (a následně i rozpočtové příjmy), nehledě již na potřebné uvolnění zatím narůstající sociální tenze v české společnosti (viditelné třeba v propadu již i části střední třídy blízko k hranici chudoby, neschopnosti splácet úvěry vč. hypoték atd.). Proto je již nyní zcela zřejmé, že se celá budoucí makroekonomická operace vzdálení se pasti stagflace, to znamená jak obnovení růstového výkonu ekonomiky, tak udržení cenového růstu na snesitelné úrovni bude muset být provedeno mimořádně citlivě a kvalifikovaně. Je to nepochybně jedno z klíčových zadání pro budoucí sjednocenou levici.

Konečně – spolu s částečnou redistribucí daňového výnosu směrem k nižším příjmovým skupinám coby nejsilnější skupinou voličů, levicových již z principu (při pohledu do jejich peněženky), je tu ještě další, dosud pohříchu málo zmiňovaný potenciálně prorůstový kanál. A tím jsou strategické investice, aspoň částečně (a jistě bohužel i selektivně) vytvářející podmínky pro zachycení nástupu fáze Průmysl 4.0. A už zde neřešme nepřehlédnutelný rébus, zda jen investice s převahou českého kapitálu prováděné v tuzemsku, či v zahraniční.  

Proč by měla vláda rezignovat?

V předchozích odstavcích jsme naznačili některé důvody, proč by vláda vedená Petrem Fialou neměla svůj mandát dál vykonávat. Na tom nic nemění ani předpokládané dopady 63 novel zákonů, které – spolu s dalšími opatřeními – by sice měly zpomalit další zadlužování státu. Je ale otázka, zda vedle tohoto výstupu nepřinesou na jiných úsecích komplikace. Jestli sama vláda připouští, že dojde ke snížení ekonomického výkonu o 55 mld. Kč, tak to je – v dnešní situaci prakticky nulového ekonomického růstu – vlastně objednávka skoro jednoprocentní recese. To v lepším případě a o dalších dopadech (především inflačních a do životní úrovně hlavně středních vrstev a rodin s dětmi staršími tří let) raději ani nemluvit.

Zopakujme, že vláda by ve výkonu mandátu neměla pokračovat především z následujících čtyř důvodů:

(Pokračování vstupem další diskutujících)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z nedělní procházky v Průhonickém parku. Kromě krásných zážitků jsem si odsud odnesl dvě kila václavek. A to jich tam ještě zbylo! Hned večer jsme jich většinu zkonzumovali v podobě skvělého guláše.

Nedělní procházka plná slunce a barev podzimu v Průhonickém parku. Možná poslední v tomto roce.

Prý v okolí Prahy nerostou. Tak se podívejte:

Václavky kam oko dohlédne. Vzal jsem jich na guláš, pro sousedku a do octa jen malou část, asi dvě kila. Ve velmi dobrém stavu.

Najdete je snadno, když půjdete od zámku (ten je na obrázku, zahrál si v Pyšné princezně) po svahu po pravé straně od jezera (když bude mít zámek za zády). Jsou hned u hlavní cesty:

Kousek před nimi uvidíte i nádherné ocúny: