Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Vize, jakou potřebujeme/677

0001pt;line-height: normal">Balíček aneb čtyři důvody k demisi vlády – část 5.

Jaroslav Šulc

S řešením musí přijít levice

To řešení je na již první pohled velice prosté, ale bohužel jen na první pohled. Jak říkají zkušení žokejové: Není těžké koni uzdu popustit, ale když už si navykl na volnost, je těžké je mu ji opět přitáhnout.

Jakkoliv to bude krajně nepopulární u lidí z "horních příček" příjmového žebříčku, kteří na doprovodných zákonech při rušení superhrubé mzdy nejvíce vydělali a pořád vydělávají, bude naprosto nezbytné přijmout takové podoby novel zákona o dani z příjmu (jak fyzických, tak právnických osob), které by plně rozpočtově neutralizovaly dopady zmíněných doprovodných zákonů. Rozpočet totiž není schopen unést třeba ani pouhou patnáctiprocentní sazbu daně z příjmů fyzických osob, je nezbytné vrátit někam k dvacetiprocentní efektivní sazbě daně.

Ekonomicky – rozpočtově – je to vcelku jasné, ale politicky za současné situace nikoliv. Tyto vysoce příjmové skupiny totiž tvoří odhadem možná 60 až 90 procent voličské základy nejen vládní pětikoalice, ale nejspíše i hnutí ANO. Byl to ostatně pozměňovací návrh Andreje Babiše, jehož neprozíravé schválení Parlamentem dnešní schodkovou kalamitu vydatně přiživuje. 

Tady je tudíž obrovský prostor pro dnes v koutě se zbytečně krčící levici. Její lídři asi neumějí počítat: Vždyť dvě třetiny zaměstnanců pobírá podprůměrný příjem, a jen třetiny ten nadprůměrný. Tedy dvě ku jedné! Jde o to té obrovské většině tuto zřejmou nerovnost a jejich dnešní zcela ponižující postavení daňových soumarů v prvním kroku dobře vysvětlit a následně je vyburcovat k příchodu k volebním urnám. Je nutné se argumentačně připravit nejen na to, že se to bude odehrávat v klimatu masívní mediální masáže ze strany pravice, která bude z ideologického hlediska nepochybně tvrdit, že by bylo až příliš levicové/socialistické/komunistické cokoliv na dosavadních sazbách měnit, ale také na fakt, že bude mít tak trochu pravdu z hlediska čistě ekonomického. V tom ohledu, že zvýšení daní z hrubého příjmu automaticky znamená snížení čistého příjmu domácnostem – a snížení poptávky po spotřebním zboží a službách. A to je více než polovina hrubého domácího produktu. Protože levice nemá nejmenší zájem na jeho další stagnaci, naopak – má zájem na zdravém ekonomickém růstu, bude nezbytné provádět tento daňový manévr velmi citlivě a vyváženě.

Není třeba vynalézat již dávno vynalezené. Jestli je známo, že na doprovodných zákonech při odchodu od systému hrubé mzdy nejvíce profitují osoby s nejvyššími příjmy (a naopak), pak restituce musí být založena na nekompromisním zpřísnění parametrů progresívní daně z příjmu. Když to v poválečném období, v letech budování sociálního státu ve Skandinávii, ve Spolkové republice i v dalších zemích s prokazatelně tržní ekonomikou, dokázali jinde, není důvod si myslet, že by to nešlo nyní i v České republice. Bude to však tvrdý politický zápas.       

A v podstatě stejná řešení se nabízejí u dalších současných daňových křiváren. Bohužel servilita vládne, a tak se už hodně dlouho nenosí nazývat věci pravými jmény. V tomto případě, že základy daní i jejich sazby (včetně stovek výjimek) byly, jsou a vždy přednostně a bytostně třídní kategorie, byť slovo "třídní" je dnes pro mnohé asi fujtajfl. Ale reálná statistická praxe je neúprosná navzdory mlžení propagandistů: Jestli byla v posledních třech dekádách u moci převážně středopravá koalice, pak není divu, že záměrně a dlouhodobě celý daňový systém účelově ve svůj prospěch systematicky a sofistikovaně salámovou metodou zdeformovala. Použila k tomu především dva kanály.

Ten první je typický přesunem tíhy daňového břemene místo na zdanění příjmů a majetků účelově více ke zdanění spotřeby. Ten druhý kanál je založen na nerovnoměrném zdaňování zisků firem a vysoko příjmových skupin obyvatelstva (často již v pozici majetkových vlastníků, kde se právě majetky daní spíše symbolicky), zato daňové novely systematicky cílily na důsledné zdanění zmíněných dvou třetin občanů – těch s průměrnými a podprůměrnými příjmy. Není divu, že se rychle rozevírají majetkové nůžky, že stále více bohatství se koncentruje u stále menší skupiny lidí, a to především v důsledku mechanismu odchodu od proporcionálního zdaňování bohatých směrem ke zdanění chudých. Současný daňový systém je vadný především tím, že vybrané skupiny daňových poplatníků – především zaměstnance a důchodce – zatěžuje výrazně více než jiné poplatníky daní.

Před námi je tudíž zcela zásadní změna daňového mixu – a není pochyb o tom, že bude muset být nejen dostatečně razantní, ale současně i dobře rozložená v čase. Její reálná podoba nemá alternativu v tom, že především musí odstranit prebendy všech subjektů, které na jeho dnešních deformacích finančně a nezaslouženě profitují. Bude však věcí složité diskuse, jak dospět k celospolečenskému konsensu o podobě ideální alokace takto inkasovaných daňových výnosů.

Aby byly využity co možná nejracionálněji, zjevně se nabízejí přinejmenším dvě hlavní strategie (řešící dva akutní makroekonomické problémy):

·                    Směrovat je k tlumení rozpočtové nerovnováhy, tedy primárně ke snižování rozpočtového schodku, resp. v první fázi ke zpomalení zadlužování státu (včetně předpokládaných úspor na obsluze dluhu). A to byl zatím obecně deklarovaný smysl a cíl nápravy veřejných financí, aniž by se braly v potaz další makroekonomické cíle;

·                    Použít je na vymanění se z pasti již střednědobě působící stagflace, tedy smrtící kombinace faktického střednědobého zastavení ekonomického růstu s vysokou inflací. Připomeňme, že úroveň českého hrubého domácího produktu se nepochybně ještě ani letos nedostane nad předcovidovou hladinu (registrujeme tedy zatím čtyřletou stagnaci v letech 2020 – 2023), a to nemá ve více než stoleté historii republiky obdobu. Současně tu na všechny subjekty drtivě dopadá inflace, tedy růst cenové hladiny. Ta by za tři roky (2022, 2023 a 2024) mohla vysoko překročit 30% hranici. Proto hovoříme o stagflační pasti. Tu je možné dešifrovat třeba tak, že v podmínkách, kdy vláda nebyla dlouho schopna stlačit růst cen na jednociferné hodnoty (měnový cíl ČNB jsou 2 %), nominální příjmy obyvatelstva přitom rostou oproti inflaci podstatně pomaleji, proto nutně kupní síla peněz klesá a není divu, že se snižuje i reálný maloobchodní obrat – a tedy reálné výdaje domácností za zboží a služby. Přitom spotřeba domácností je zcela rozhodující složkou užití hrubého domácí produktu... a kruh se tak uzavírá. Znovu to opakujeme, protože toto je zatím nedostatečně diskutované dilema budoucí hospodářské politiky.

Nelze však vyloučit, že by tento způsob stimulace ekonomického růstu nespustil další inflační vlnu (byť nelze popřít, že v uplynulých pár letech došlo k zastavení mzdové konvergence). Přitom na druhé straně je evidentní, že bez růstu reálných mezd a platů ani není realistické oživit ekonomický výkon (a následně i rozpočtové příjmy), nehledě již na potřebné uvolnění zatím narůstající sociální tenze v české společnosti (viditelné třeba v propadu již i části střední třídy blízko k hranici chudoby, neschopnosti splácet úvěry vč. hypoték atd.). Proto je již nyní zcela zřejmé, že se celá budoucí makroekonomická operace vzdálení se pasti stagflace, to znamená jak obnovení růstového výkonu ekonomiky, tak udržení cenového růstu na snesitelné úrovni bude muset být provedeno mimořádně citlivě a kvalifikovaně. Je to nepochybně jedno z klíčových zadání pro budoucí sjednocenou levici.

Konečně – spolu s částečnou redistribucí daňového výnosu směrem k nižším příjmovým skupinám coby nejsilnější skupinou voličů, levicových již z principu (při pohledu do jejich peněženky), je tu ještě další, dosud pohříchu málo zmiňovaný potenciálně prorůstový kanál. A tím jsou strategické investice, aspoň částečně (a jistě bohužel i selektivně) vytvářející podmínky pro zachycení nástupu fáze Průmysl 4.0. A už zde neřešme nepřehlédnutelný rébus, zda jen investice s převahou českého kapitálu prováděné v tuzemsku, či v zahraniční.  

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z nedělní procházky v Průhonickém parku. Kromě krásných zážitků jsem si odsud odnesl dvě kila václavek. A to jich tam ještě zbylo! Hned večer jsme jich většinu zkonzumovali v podobě skvělého guláše.

Jedna z více skal. Tato je ve vedlejším údolí. Nejhezčí skály jsou nad jezerem ve druhé části Průhonického parku.

Podzimní barvy. V tuto dobu je nejvýraznější třešeň, pak přijdou javory.

Obarvování teprve začíná.

Krásné jezerní zrcadlo. Kousek odsud je lán václavek.

Zpět na hlavní stranu blogu