Vize, jakou potřebujeme/676

Vize, jakou potřebujeme/676

V návaznosti na 39. online setkání k pěstování vize se z iniciativy Radka Novotného rozproudila poměrně intenzivní diskuse. Část příspěvků jsem již zveřejnil, viz první tři:

https://radimvalencik.pise.cz/11153-vize-jakou-potrebujeme-663.html

https://radimvalencik.pise.cz/11154-vize-jakou-potrebujeme-664.html

https://radimvalencik.pise.cz/11155-vize-jakou-potrebujeme-665.html

Pokusím se vytáhnout z diskuse to nejpřínosnější. Příspěvky mírně upravuji tak, aby bylo zřejmé, kdo na co navazuje:

Část 12:

Balíček aneb čtyři důvody k demisi vlády – část 4.

Jaroslav Šulc

Diskontinuita

Vystupňovaná animozita politických subjektů na české politické scéně nutně nese jedovaté ovoce. Přestává být respektován jeden z předpokladů efektivní hospodářské politiky, kterým je kontinuita v zacílení chodu státu, a to bez ohledu na momentální politické složení Parlamentu/vlády.

Ty cíle jsou přece dlouhodobě zřejmé: předávat výkon státní správy po všech stránkách nově nastupující vládě – a za normálních okolností – v lepším stavu všech odvětví a oblastí, než v jakém byly před přijetím mandátu vlády končící. To se týká především ekonomické úrovně, resp. životní úrovně co nejširších okruhu domácností, nejen oněch pověstných "horních deseti tisíc", všech složek životního prostředí, mezinárodně politického postavení země a všech jejich bezpečnostních rovin: od potravinářské bezpečnosti přes zabezpečení chodu firem a domácností plynulými a levnými zdroji energií, zdravotní a sociální péče včetně běžné dostupnosti produktů farmaceutického průmyslu až po vlastní bezpečnost země, především nekonfliktními vztahy s blízkými i vzdálenějšími sousedy, bez rizika vtažení do vojenského konfliktu v nynější situaci zásadních geopolitických posunů a při rozpadu mezinárodního práva. 

Až nyní, po třech dekádách, se naplno vyjevují důsledky všech omylů polistopadové, především makroekonomické politiky. Způsob, jakým bylo provedeno odstátnění velké části národního majetku napříč odvětvími – tedy jeho privatizace, mnohdy prodejem zahraničnímu kapitálu – vede k narůstající ztrátě schopnosti české vlády (jakéhokoliv politického zabarvení) koncepčně a kontinuálně prosazovat především české národní zájmy. Poté, co se jako fantasmagorie ukázala původní hesla z devadesátek typu "do deseti let doženeme Rakousko", úplně vymizely pokusy aspoň zformulovat dlouhodobou rozvojovou vizi pro tuto zemi, podporovanou dostatečně silným společenským konsensem. Proto strany u vládních vesel místo toho volí snazší cestu – raději se co nejviditelněji distancovat od počinů vlády předchozí – ať počinů ať kladných či záporných. Neochota (a možná neschopnost) zformulovat smysluplnou rozvojovou vizi na řádově aspoň jednu dekádu pak nutně vede k paběrkování a soustředění se na věci nepodstatné. Důkazem toho jsou nejen v jádru chaotická a vzájemně neprovázaná vládní prohlášení s převážně krátkodobými a v lepším případě střednědobými cíli, ale i skutečnost, že i na ty je často nutné rezignovat. Vláda je tak nutně spíše ve vleku událostí místo aby nad nimi měla kontrolu. Dobrým příkladem toho jsou veletoče ohledně důchodového systému.

Podvádět se nemají ani penzisti

U důchodového systému nejde jen o to, že už jsme jednou nohou v demografické krizi (populace rychle stárne[1]), ale i proto, že není odvaha – byť postupně narovnávat nepoměrně vyšší odvodové zatížení zaměstnanců a firem při platbách do důchodového systému oproti živnostenskému sektoru. Tento nepoměr (v součtu srovnatelně nižších odvodů a vyšších přiznávaných důchodům pro OSVČ) nyní činí asi 70 mld. Kč ročně; způsobuje tedy asi desetiprocentní schodek důchodového účtu ročně. 

I proto se vláda dopustila nebývale falešného úskoku. Ve snaze si udržet co nejlíbivější tvář před veřejností – a proklamacemi se i v této oblasti diferencovat od minulé "nezodpovědné a populisticky se chovající Babišovy vlády" – nepříliš prozíravě zfalšovala plánované příjmy i výdaje rozpočtu na letošní rok 2023. A to tak, aby i takto minimalizovala jeho schodek.

Jenže narazila, když se jí brzy vymstila předchozí váhavost a nedůslednost v jí zvolených přístupech k potlačení rychle se zvyšující inflace. Těžko soudit, zda tady u vlády šlo jen o zpozdilou a pošetilou věrnost neoliberální doktríně "nechávat dění na trhu volný průběh", či roli sehrál obyčejný diletantismus – absence znalostí a zkušeností, jak dobře řídit tuto důležitou složku složité makroekonomické problematiky.

Nicméně faktem zůstane, že vláda brzy s hrůzou zjistila, že ze zákona o sociálním pojištění, konkrétně z paragrafů řešících navyšování důchodů (mimo jiné právě v závislosti na růstu cenové hladiny), na ni nekompromisně dopadá povinnost o příslušnou částku důchody valorizovat. A protože těch – při vcelku spolehlivě, leč záměrně podceněném odhadu inflace – pár desítek miliard korun do výdajů jednoduše schválně nezahrnula, tak se rozhodla se o ně důchodce ošidit. Urychleně proto přijala takovou podobu novelizace původního – i tak nijak štědrého – valorizačního vzorce[2], že zákonný nárok důchodců jim srazila jen asi na 40 % toho, co jí zákon přikazoval vyplatit.

Zůstává již jen otázka, zda bude mít nové složení Ústavního soudu, který – ve starém složení sice ještě měl možnost stížnost k němu adresovanou posoudit, ale (ne)pochopitelně ji odsunul až na jeho novou konfiguraci – zda právě ta bude mít odvahu – s oporou v právu klepnou vládu přes prsty.

Je možné se za této situace divit, že se stále více domácností – a v neposlední řadě i domácností seniorských, které (na rozdíl od domácností zaměstnaneckých, na které dopadá inflace obzvlášť citelně) – dostává i díky jisté finanční výpomoci právě valorizačním kanálem, pod hranici příjmové chudoby? A že i od seniorů sílí hlasy pro demisi současného kabinetu?

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z nedělní procházky v Průhonickém parku. Kromě krásných zážitků jsem si odsud odnesl dvě kila václavek. A to jich tam ještě zbylo! Hned večer jsme jich většinu zkonzumovali v podobě skvělého guláše.

Do místa, ze kterého fotím, se nesmí. Ale přijít o tuto krásu...

Ani toto jezírko není přístupné.

Při munlé návště této zakázané části parku zde tato chaloupka ještě nebyla.

A sem se už může. Za vysokými stromy jsou již vidět hranice parku. Po cestě dole se budu vracet.