Vize, jakou potřebujeme/674

21. říjen 2023 | 00.01 |
blog › 
Vize, jakou potřebujeme/674

Vize, jakou potřebujeme/674

V návaznosti na 39. online setkání k pěstování vize se z iniciativy Radka Novotného rozproudila poměrně intenzivní diskuse. Část příspěvků jsem již zveřejnil, viz první tři:

https://radimvalencik.pise.cz/11153-vize-jakou-potrebujeme-663.html

https://radimvalencik.pise.cz/11154-vize-jakou-potrebujeme-664.html

https://radimvalencik.pise.cz/11155-vize-jakou-potrebujeme-665.html

Pokusím se vytáhnout z diskuse to nejpřínosnější. Příspěvky mírně upravuji tak, aby bylo zřejmé, kdo na co navazuje:

Část 11:

0001pt;line-height: normal">Balíček aneb čtyři důvody k demisi vlády – část 3.

Jaroslav Šulc

Nelze podcenit ani stranu výdajů

Ještě komplikovanější, než na příjmové straně veřejných financí, se ukazuje být situace na jejich straně výdajové. Jestliže u příjmů jsme schopni – byť mnohdy jen za cenu odhadu – jakž takž vyčíslit vliv každého z nedávných opatření na výši rozpočtového schodku, u výdajů takto dost dobře postupovat nelze. Proto dokud nebude proveden důkladný audit zahrnující všechny kapitoly rozpočtu a všech jejich položek (nebo aspoň těch významných[1]), jehož obsahem nebude jen míra racionality a dostatečnosti (resp. nadsazenosti) současných objemů výdajů, ale i expertní stanovení objektivně nutné/potřebné výše výdajů na danou činnost/akci, pak dost dobře nemá smysl "střílet naslepo" a spoléhat se na handrkování o výši konkrétního výdaje. To je archaická metoda "smlouvání jako na perském trhu", plná subjektivismu a voluntarismu, nevedoucí k optimu. Spíše než hledání optima, založeného na průkazných argumentech, na řešení vytvářející základ aspoň střednědobě efektivního poskytování služeb subjektů navázaných na výdaje rozpočtu, tento přístup ukazuje spíše na vyjednávající sílu jednotlivých partnerů[2] a často zakládá krizové situace (aktuálně jsme jí svědky třeba v sociálních službách, ve zdravotnictví či na trhu s byty).

Jestliže je obecně známo, že jsou – jistě různé míře – dlouhodobě podfinancovány prakticky všechny rozpočtové subjekty (školstvím počínaje a veřejnou dopravou konče), pak nápady typu všem zkrátit provozní výdaje o x procent, či propustit y procent zaměstnanců, jsou projevem spíše zoufalství a neumětelství než snad profesionality, která je pro výkon veřejné funkce nezbytná. Plošná řešení, byť jsou zdánlivě nejspravedlivější a nejjednodušší, zde naprosto nemají místo. Nehledě na to, že jen reprodukují staré výdajové deformace, tudíž navíc znemožňují uplatnit preferenci nových priorit, reagující na změnu situace.

Audit výdajů by také mohl odhalit faktický parazitismus, zejména u nevratných dotací, dlouhodobě skrytě provozovaný řadou subjektů, produkující činnosti, které jsou zlatým dolem jen pro ně, ale často jsou v rozporu s českými národními zájmy (týká se to řady nejen tzv. neziskových organizací, ale i mnoha firem softwarových, konzultačních apod.). Společným jmenovatelem auditu by tudíž měla být snaha o posouzení efektivnosti chování každého z těchto subjektů a hledání prostoru o její zvýšení. Někde prostřednictvím výdajových škrtů, jinde naopak razantním navýšení peněz z rozpočtu. Protože kritéria efektivnosti platí i pro stát[3]. 

Absence sociálního dialogu

Výše poměrně podrobně rozebírané distorze na straně příjmů veřejných financí a – bez předchozího důkladného auditu – i faktické nemožnosti seriózně očistit jejich výdajovou stranu od postradatelných položek (resp. potřeby výdaje v některých kapitolách zase posílit) jsou v pozadí dlouhodobé nerovnováhy nejen rozpočtu, ale mají své další negativní ekonomické a sociální dopady. V narůstající animozitě parlamentních vládních i opozičních politických stran a hnutí (a skrytě i mezi subjekty v táboře "vládním" a "mimovládním") se fakt parlamentní pětikoaliční většiny stal záminkou nejen ke zdůvodnění stále obtížnějšího dialogu příslušných subjektů ve Sněmovně či Senátu, ale co ještě hůře – k odsunutí dialogu vlády s jejími sociálními partnery. Jak s odbory, tak s reprezentanty podnikatelské obce na jednání tzv. tripartity.

Ukolébání ze sto osmičkové hlasovací převahy, umožňující této koalici si nechat disciplinovaně prohlasovat svými poslanci prakticky jakoukoliv vlastní představu řešení čehokoliv, je nejen neférové, ale v tak závažných operacích – jakou je revitalizace veřejných financí, i dlouhodobě zcela kontraproduktivní. Objektivně vzato ani zástupci podnikatelské obce, tím méně zástupci zaměstnanců nemohou mít z dosavadního narůstání zadluženosti státu žádný profit – přesně naopak. Je tudíž v bytostném zájmu subjektů, které zastupují – zaměstnavatelů i zaměstnanců, aby byla aspoň elementární shoda jak na zastavení růstu veřejného dluhu (a jeho následném snižování), tak na struktuře tohoto vpravdě národohospodářského manévru. A to nutně ve všech článcích jeho struktury – metodami a nejvíce dotčenými subjekty počínaje a časovým horizontem a dohodě na cílových hodnotách této citlivé operace redukce dluhu konče. Vzhledem k tomu, že půjde z časového hlediska nepochybně řádově o jedno a spíše dvě volební období (ne-li déle), pak tady není žádný prostor pro silové řešení. Nýbrž pro řešení tak trvale konsensuální, že se po volbách – ať již dopadnou jakkoliv – nebudou hlavní články operace redukce dluhu nějak zgruntu měnit. 

Proto je nezbytné arogantní chování vlády, plynoucí z parlamentní většiny, energicky odmítnout. Bez konsensu u jednacího stolu, byť jakkoliv "krvavého" a vyžadující přiměřené ústupky všech relevantních partnerů, nelze operaci vedoucí ke snížení dluhu zastavit bez rizika jak ekonomických chyb, tak narůstání sociálního napětí ve společnosti provádět. Ani do krize se propadnuvší ekonomiku, ani otevřený konflikt "na ulici" jsou přece situace, které si snad nikdo soudný nepřeje.

To, že se tato vláda jakoby štítí nejen sociálního dialogu a degraduje ho na formalitu, ale také metod hledání konsensuálních řešení, se již nyní ukazuje být jednou z příčin dlouhodobě stagnující a inflačně zatížené ekonomiky, vracející se ve svých výstupech (jak v produkci, tak v užití na spotřebu a investice) hluboko do minulé dekády a od roku 2019 do konce prvního čtvrtletí 2023 zvýšila své zadlužení o 14,5procentního bodu. V Evropě je v této truchlivé dynamice horší (s mínus patnácti procentními body) již jen Francie.

(Pokračování)



[1] Pořád však platí staré rčení, že "halíře dělaj talíře"...

[2] A to je z principu špatně. Ostatně právě s tímto přístupem jsou až fatálně špatné zkušenosti z 50. až 70. let minulého století, kdy se takto, do doby, než měla v 80. letech Státní plánovací komise dostatečně robustní informace o měrných spotřebách (energie, hlavních vstupních surovinách a materiálů apod.), sestavovaly státní plány hospodářského a sociálního rozvoje.   

[3] Aniž by autor textu měl snad potřebu dělat advokáta bývalému premiérovi, tak jeho vyjádření, že "i stát je nutné řídit jako firmu", tak – přes spoustu odlišností obou entit – je jasné, že obecná kritéria efektivnosti a hospodárnosti, tj. sledování poměrů výnosů oproti nákladům plně platí jak pro firmy, tak i pro stát. Ten si přece nemůže dovolit být v pozici "nejhoršího z možných hospodářů".

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z nedělní procházky v Průhonickém parku. Kromě krásných zážitků jsem si odsud odnesl dvě kila václavek. A to jich tam ještě zbylo! Hned večer jsme jich většinu zkonzumovali v podobě skvělého guláše.

Zámek, který si zahrál v Pyšné princezně, od hlavního vchodu.


Jezero pod zámkem postříbřené sluncem.

I takovou romantiku zde najdete.

Pohled z hlavní skály. Sem se nesmí, ale jsou zde nejhezčí místa.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Vize, jakou potřebujeme/674 jiří skyba 23. 10. 2023 - 16:00