Vize, jakou potřebujeme/669

Vize, jakou potřebujeme/669

V návaznosti na 39. online setkání k pěstování vize se z iniciativy Radka Novotného rozproudila poměrně intenzivní diskuse. Část příspěvků jsem již zveřejnil:

https://radimvalencik.pise.cz/11153-vize-jakou-potrebujeme-663.html

https://radimvalencik.pise.cz/11154-vize-jakou-potrebujeme-664.html

https://radimvalencik.pise.cz/11155-vize-jakou-potrebujeme-665.html

Některé jsou ke zveřejnění připraveny. Pokusím se vytáhnout z diskuse to nejpřínosnější. Příspěvky mírně upravuji tak, aby bylo zřejmé, kdo na co navazuje.

Z přecházejícího dílu vybírám stručnou definici vize z pera L.

Knihové:

Část 7:

K definici vize L. Knihové

Jana Simonová

Velmi se mi líbí formulace Ladislavy Knihové, ale bohužel je to jen první krok. Souhlasím, že bychom měli usilovat o rozvoj lidského potenciálu, koneckonců je to jediný zdroj, který ještě máme. Problém je v tom, že nestačí jen zajistit dobré školství na všech úrovních, zejména vysoké školství a základní výzkum ve všech oborech, ale také vybrat  obory pro aplikovaný výzkum a vývoj, který je nezbytný pro vývoj tržních aplikací nových poznatků.

Problém to byl vždycky pro malou zemi, jako jsme my, ale nyní je to ještě obtížnější, protože řada možných finálních výrobců je sice na našem území, ale zisky by šly majitelům do jiných zemí. A přitom, když budeme chtít výroby s vysokou přidanou hodnotou, tak podpora státu musí být vázána na podíl na finálních ziscích, resp. být poskytována českým podnikatelům. Zatím je to tak, že zahraniční firmy a západní diplomaté sledují nadějné výzkumy a kupují jejich výsledky v nejranějších fázích, popř. si stáhnou k sobě autora vynálezu nebo výzkumný tým. Česko z toho nemá prakticky nic.

Není náhodou, že to byl právě Čuba a Slušovice, které musely být zničeny počátkem 90. let, protože to byla přesně ta cesta, kterou si západní kapitál nemohl dovolit nechat úspěšně rozvíjet. To je přesně ta třetí cesta, za kterou nám Západ bude vždy nadávat, ale která nám jedině může pomoci z bryndy. Taky bychom měli konečně přestat věřit těm, kteří nás do této bryndy dostali. Teď nás nabádají, abychom investovali do výzkumu a vývoje, aby si výsledky mohli opět zdarma převzít. Práce pro dobré právníky bude spousta...

Vize a realita – k problematice zaměření výzkumu

Radek Novotný

Za sebe se mi tato formulace VIZE od Ladislavy Knihové moc líbí a je přesně na hranici možného.

R. Valenčík (myslím i vědomě) udělal dobrou věc, že zůstal při formulování VIZE v rovině zásad a přístupů (perspektivní, realistická, přitažlivá), protože ten druhý krok, který popisuje paní J. Simonová je podle mě systémově nepřekročitelný.

Chápu, že na úrovni OSN to definovat šlo, ale já mám praktické zkušenosti z ČR, kdy se řešila právě formulace zásad podpory vědy a výzkumu a mohl bych desítky minut vyprávět, že v ČR není možné se i při použití demokratických postupů (kulaté stoly, připomínková řízení, zapojení expertních skupin) k čemukoliv dospět.

Je to dáno historicky a mentalitou našeho národa, neměli jsme kolonie a (my na rozdíl od Němců a Anglosasů individuálně přemýšlíme a alespoň polovina národa se tzv. "nepodělá z autorit"), takže u nás je víc fotbalových a hokejových trenérů než těch sportovních týmu, které by mohli trénovat.

Zažil jsem tvrdé boje o to, zda se má podporovat materiálový výzkum, či biologické obory a těžkou vahou v tom byly i zájmy úředníků.

Sám jsem byl členem skupiny, která na začátku formulování zásad dotační politiky ČR z fondů EU navrhovala, že pokud má být výzkum a vývoj použitelný v praxi, Operační program strukturálních fondů by měl být u nás jeden společný jak pro školy a výzkumné ústavy, tak pro firmy, aby se museli žadatelé už na začátku dohodnout, co má perspektivu zkoumat a uvádět do praxe.

A byli jsme smáznuti, samotní úředníci totiž chtěli mít svůj vlastní operační program jak na MŠMT, tak na MPO - více pozic, více moci.

A během těch tří dotačních období (2007-2021) to dopadlo tak, jak to dopadlo. Za miliardy se vybudovaly "póly excelence" na špičkový výzkum, který si hraje na svém písečku, a stát pracně generuje vouchery, aby firmy vůbec nějaké výzkumné zakázky poptávaly (uplácí firmy).

Udržitelnost těchto projektů si vědci hned na začátku vystávkovali, že po dobu udržitelnosti budou 100% dotováni státem, aby se s firmami nemusely dohadovat. Původně to bylo, že stát bude svoji úhradu trvale snižovat, a na konci toho období by už měly být nové instituce soběstačné.

Za socíku u nás fungoval systém odborných tajemníků už od OV KSČ, kteří dobré nápady protlačovali výš, ale jeli podle direktivní směrnice ze sjezdu. Dnes to nahradil lobbing a korupce.

Takže za sebe bych spíš otevřel otázku, jaká kritéria vytvořit na posouzení, co perspektivu má a co ne, tj. pravidla hry, a pak už nechat aktivní lidi, co chtějí žít VIZI, a trh, co se v tomto prostředí prosadí.

O úskalí velkých výrobních celků, které smysluplně prosazuje J. Simonová se vyjádřím v odpovědi na její mail.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Víkend jsem využil k procházce kolem památníku K. Čapka u Dobříše, zašel jsem i k Dobříšskému zámku a Huťskému rybníku. Skončil jsem - jako vždy - v restauraci Na Prachandě, kde je nejlepší kuchyně i obsluha v okolí Prahy. Tentokrát jsem si dal dršťkovou polívku a jelena na šípkové omáčce.

Oblíbené Čapkovo místo. Je vidět až k hřebenu Brd.

Rybník Strž v době bybího léta.

Ještě jeden pohled na rybník, přímo od Čapkova památníku.

Velká louka pod Kozími Horami (s velkým "K", protože je to název obce) kousek od Čapkova památníku. Nad ní jsou vrcholky Kozích hor. Jednou, když jsem tutdy šel, tak zde byly desítky letadel z 1. světové války. Některá se i vznesla. Natáčel se zde nějaký film, ale prý to nebyli Rytíři nebes.