Osudové ÚSKALÍ II

To, co jsem napsal včera,

viz: https://radimvalencik.pise.cz/11034-osudove-uskali.html

lze popsat i z druhé strany:

Vývojová logika světa (viděna z pozice naší omezenosti):

- od jednoduchosti k chaotické složitosti ("zadrhnutí" inflační fáze)

- od chaotické složitosti k nechaotickým strukturám (vznik našeho vesmíru)

- od nechaotických struktur k replikujícím se strukturám (vznik života)

- od replikujících se struktur ke strukturám reflektujícím prostředí i sebe, vznik člověka)

- od reflektujících se struktur ke strukturám překonávajícím časoprostorová omezení svého původu (pokračování naší civilizace)

- od struktur překonávajících omezení ke strukturám vzájemně se integrujícím (Březinovy Ruce)

Naše civilizace má v některých ze shlukujících se everettovských vláken pokračování v podobě překonání některých časoprostorových omezení svého vzniku, ale ne ve všech.

Předpoklad nechaotičnosti současnosti při interakci s budoucností u každé sebeuvědomující identity (každého z nás) vyžaduje "metashlukování" – uvědomujeme si a prožíváme jen jednu vlastní identitu.

Jen na každém z nás záleží, zda svoji identitu situujeme do světa s pokračováním nebo bez pokračování, a to podle toho, v jaké míře a jak vědomě přispíváme k tomu, aby naše civilizace pokračování měla.

Základní orientace je dána procesem přesahování stávajícího (v oblasti poznání, při praktickém využití poznání i při vztahování se k budoucímu, tj. hledáním a nacházením smyslu žití a bytí).

Každý přesah má přesah, tj. jak proces rozvoje poznání formou přesahu stávajícího poznání, podobně i proces tvorby nových technologií prostřednictvím stávajících technologií, v neposlední řadě pak přesah v oblasti vztahování našeho smyslu k něčemu, má svůj přesah, který se nám vyjevuje jako stále konkrétnější. Pokud ovšem žijeme "normálně".

Opakem žití, které je založeno na vztahování se k budoucímu prostřednictvím zpřítomňování minulého je vyprázdněné bytí, kterým se každá bytost uvědomující si samu sebe odsuzuje do světa bez pokračování.

Co z toho vyplývá?

Jednou hlavních polarit našeho světa je, že se (sami, z vlastní vůle a bohužel) dělíme na normální lidi a vyprázdněné zombíky.

Normální člověk se vyznačuje tím, že stále plnější poznávání světa si sebe samotného (rozvoj svých schopností spojených s rozvojem poznávání světa a sebe sama) považuje za přirozenou náplň svého života, vztahuje svůj život k tomu, co jeho životu dává smysl (rodina, práce, země, v níž žije) a hledá "smysl smyslu", neustále se snaží překročit horizont toho, k čemu svůj život vztahuje, hledá "přesahy přesahů" své existence.

Vyprázdněný zombík dobývá pozici za pozicí, aniž by si uvědomoval, že jen díky tomu, že se nechá řídit pokyny toho, kdo si z něj udělal figurku v perverzní hře uchování moci endoparazitů, sám sebe situuje do světa bez pokračování, především však vyprazdňuje své přítomné bytí (nejlépe vystižené německým slovem Dasein).

Mezi obojím jsou přechodné formy i možnost přechodu od jedné krajnosti k druhé. Velmi dobře však lze rozpoznat kde je kdo a hlavně kam směřuje. Vyprázdněný zombík normálního člověka nepochopí, ale některým vyprázdněným zombíkům lze pomoci k tomu, aby se vrátili mezi normální lidi. Bez ohledu na to, jaké škody už napáchali.