Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Vize, jakou potřebujeme/539

0pt;font-family:"Times New Roman",serif">S touto otázkou pak souvisí navazující: Jak prostřednictvím vzdělávacího systému rozvíjet ty schopnosti člověka, které mu umožní využívat potenciál umělé inteligence stávajícího typu jako nástroj, zvyšující efektivnost použití specificky lidských, tj. umělou inteligencí nenahraditelných schopností?

Potřebnost odpovědi na obě otázky snad cítí každý a je s podivem, že doposud nebylo zahájeno systematické hledání odpovědi na ně. Jednou z příčin je, že není zcela zřejmé, odkud k výše uvedené problematice přistoupit. Lidé, kteří nejsou zasvěceni do matematických základů umělé inteligence, si neuvědomují (nechápou, nemají představu o) zásadní odlišnosti mezi stávajícím typem umělé inteligence (jakkoli tato bude v delší perspektivě zdokonalována) a lidským vědomím (jehož součástí je lidské myšlení).

Hlavní odlišnost je v tom, že umělá inteligence (i když využívá možnost paralelního zpracování dat a model tzv. neuronových sítí) se vyznačuje tím, co lze nazvat "bodovou existencí v čase", operace, které provádí, převést do jednorozměrné sekvence operací. Lidské existování (ve smyslu toho, co filozofové nazývají "přítomné bytí" či výstižně německy "Dasein") je principiálně nebodové, což je vlastně určitá záhada, protože v čistě fyzikálním smyslu je naše existence v čase bodová, či alespoň bodová až do úrovně velmi malých rozměrů daných kvantovou povahou reality.

Nejnázorněji se to projevuje na fenoménu představivosti. Naše představivost je složitá struktura propojující paměťové prvky včetně obrazových a dynamických, logické prvky, prožívání obsahující vztahování se k budoucímu na základě zpřítomňování minulého, složitý mechanismus vyjevování preferencí bezprostředně spojený s výše uvedeným typem prožívání. Tedy něco, co na jedné straně z určitého hlediska můžeme chápat jako bodovou existenci ve fyzikálním čase, což ovšem my sami svým já vnímáme nikoli jako bodovost či jako "okamžik". O tom se ostatně může každý přesvědčit sebepozorováním.

Přitom je nutné zdůraznit (a o tom se také může každý přesvědčit sebepozorováním), že naše "racionální uvažování" není logický kalkul, ale výsledek duševních operací "nebodového typu" s našimi představami. A to i v oblasti matematiky. Matematik nedokazuje teorém krok za krokem jakou posloupnost logických operací. Nejdříve má nápad vyvěrající z jeho představivosti, představí si, o co v důkazu jde, a pak úměrně své technické zdatnosti svoji představu převede do posloupnosti logických kroků vyjádřitelných standardními symboly.

Pokud si začneme uvědomovat tyto skutečnosti, pak z toho vyplývají následná doporučení:

1. Na všech stupních počínaje předškolním vzděláním je nutné klást důraz na rozvíjení představivosti vzdělávaných.

2. Zvlášť velkou roli hraje schopnost prožitkového vztahování se k budoucímu (včetně hledání smyslu bytí a žití) na základě zpřítomňování minulého, (individuálně prožité a sdílené prožité minulosti).

3. Velmi výraznou oporou představivosti je osvojení matematiky nikoli jako nástroje výpočtu, ale jako základní opory uspořádání, organizace a spojování představ. (Mj. – výuce matematiky je ve Strategii věnováno zcela nedůstojné místo, obcházejí se kontroverzní otázky.) Role matematiky při schopnosti myslet formou představ je zásadní, proto je matematika důležitá například i pro umělecké obory. Ostatně o tom svědčí i dějiny umění. Problém je v tom, že k osvojování matematiky a jejímu začleňování do rozvíjení schopností je potřeba přistupovat na základě pochopení toho, o co jde.

4. Výše uvedená problematika má (bohužel) i výraznou politickou dimenzi. Rozhoduje totiž o tom, kolik (na jedné straně) plnohodnotných osob hledajících smysl a rozvíjejících svou vlastní dimenzi přítomného bytí vzdělávací systém vyprodukuje a (na straně druhé) kolik vyprodukuje vyprázdněných zombíků, se kterými je lze snadno manipulovat a dosazováním prostřednictvím kterých lze omezovat svobodu normálních lidí (ne-zombíků). Dnes jsme toho svědky v přímo učebnicové podobě.

Poznámka ke čtvrtému bodu:

Každá civilizace v každém ze světů kosmologické mnohosvětovosti, která dospěje do obdobného vývojového stádia jako lidská, má některé pokračování v oblasti everettovské mnohosvětovosti, které vyústí v překročení časoprostorových omezení její existence. Tak je tomu i v případě naší civilizace. To má dopad i na náš aktuální život, i když v rámci stávajících omezení naší existence si budoucnost "nepamatujeme" (jsme schopni zpřítomňovat minulé při vztahování se k představě budoucího, ale to, jaká budoucnost nás čeká, schopni vnímat nejsme). Nicméně o svém vlastním bytí rozhodujeme velmi podstatným způsobem již v "našem světě". Rozhodujeme zejména o tom, zda zvolíme cestu naplnění svého života reálným obsahem a staneme se součástí té reality shluků vláken everettovské mnohosvětovosti, která má pokračování, nebo zda půjdeme cestou vyprázdnění přítomného bytí a ocitneme se ve světě, který nemá pokračování. Mj. i do sporu mezi uznáním či neuznáním everettovského pojetí mnohosvětovosti se promítla a promítá výše uvedená alternativa, i v obci fyziků existuje škála různé míry naplnění života založeného na vztahování se k budoucím na základě zpřítomňování minulého. V logice everettovské mnohosvětovosti rozhodujeme nejen o tom, jak prožijeme život subjektivně, ale i o tom, do  jaké objektivní reality tvořené shlukováním vláken everettovské mnohosvětovosti jej přiřadíme.

Poznámka k celému materiálu:

S tím, co jsem napsal, lze v řadě bodů polemizovat. Stěží však lze zpochybnit, že intenzivní diskuse o tom, které lidské schopností jsou umělou inteligencí nahraditelné a které ne, má strategický význam a v jejím zahájení se hodně opožďujeme za potřebami povstávajícími z reálných problémů.

Poznámka k dřívější výtce Maxima Druhého a dříve položené otázce Ivo Potůčka:

Maxim Druhý v diskusi, která proběhla již před delší dobou, s odvoláním na M. Tegmarka uvedl, že ke shlukování vláken everettovské mnohosvětovosti nemůže docházet. Pokud totiž vzniká v některém z vláken pozorovatel, není schopen z čistě matematických důvodů vzniku vláken everettovské mnohosvětovosti to, co se odehrává v ostatních vláknech, pozorovat. Jinými slovy – proces vzniku a oddělování vláken everettovské mnohosvětovosti z principiálních důvodů nemůže být ani částečně symetrický (oddělování ano, shlukování ne). V tom se ovšem Maxim Druhý mýlí. To, že subjekt, existující v jednom z vláken everetovské mnohosvětovosti, nemůže pozorovat to, co se odehrává v jiných vláknech, vůbec neznamená, že samotný subjekt disponující schopností pozorovat není určitým shlukem everettovských vláken. Patrně každý subjekt v jakémkoli ze světů je ve svém sebepozorování různým způsobem omezen. A otázkou je, zda to, co existuje jen v jednom z vláken everettvoské mnohosvětovosti, vůbec může dosáhnout na schopnost, kterou lze nazvat "uvědomované pozorování" (já o tom pochybuji).

(Příští pokračování je věnováno méně dramatické problematice toho, co se nazývá "kritické myšlení", ale jako takové není dostatečně přesně pro potřeby strategie vzdělání definováno.)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Cestu na nesmírně zajímavé a i trochu bouřlivé setkání s veřejností v České Lípě, které bylo věnované současné době, jsem využil k návštěvě několika zajímavých míst mezi Prahu a Českou Lípou a hlavně k prohlídce slavného města samotného, ve kterém jsem už dlouho nebyl.

Vstup do vodního hradu Lipný.

Pohled na zříceninu hradu z druhé strany.

Cesta k náměstí.

Část historického náměstí v České Lípě.

Zpět na hlavní stranu blogu