Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
V. Bezděk o významu vize a proč ji nemáme
S určitým zpožděním ke mně doputoval rozhovor Vladimíra Bezděka pro časopis Ekonom z října minulého roku uveřejněný pod názvem "Žádná důchodová reforma už v Česku nebude. Nastal čas utahování šroubů". Vybírám z něj nejdůležitější části, to hlavní ještě zvýrazňuji tučně. Plně souhlasím, že bez vize to nejde a utopíme se v bažinách. Rovněž souhlasím s tím, že potřebujeme reprezentativní veřejnou diskusi o zásadních otázkách. Pokud jde o vytvoření funkčního poměru mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj prostředky čerpají, vidím jiné řešení. Právě proto by k dvěma odlišným přístupům v této oblasti měla být zásadní diskuse, po které V. Bezděk volá. Bude? Nebo bude volání po ní umlčeno? Pokusím se na to odpovědět v poznámkách k vybraným částem rozhovor, který odlišuji od svého textu barvou:
Co byste tedy od politické reprezentace čekal?
Není jasné, kam českou ekonomiku chce směřovat. Chybí vize, kterou by přejaly síly napříč politickým spektrem. V 90. letech to bylo celkem jasné. Bylo cílem včlenit se do euroatlantických bezpečnostních struktur, tedy vstoupit do NATO, a do evropských ekonomických struktur neboli vstoupit do EU. Většina společnosti se na tom dokázala sjednotit, tyto vize sdílela i tehdejší opozice (ČSSD), která je nakonec i dotáhla do konce. V posledních deseti patnácti letech ale žádnou podobnou vizi u politiků nevidím.
Před třiceti lety velké změny následovaly převrat, změnu politického i ekonomického režimu. Vedla je touha patřit na Západ. Je otázka, jestli podobně velké cíle vůbec existují.
0001pt;line-height: normal">Může jich být spousta. Můžeme si například říci, že z Česka během následujících 15 let uděláme vzdělanostní ekonomiku, že budeme konkurovat schopností lidí. Vize je důležitá nejen proto, abychom věděli, co dělat, ale i co nedělat.
Je vhodná doba řešit při všech aktuálních problémech ještě dlouhodobou vizi?
Proč bychom v době, kdy řešíme problémy s dírami pod čarou ponoru, nemohli nastartovat ještě diskusi, kde chceme být za deset patnáct let? Pokud to budeme odsouvat, ztrácíme čas. Vizi potřebujeme nejen proto, abychom věděli, na co máme vynakládat veřejné prostředky a z čeho budeme jednou vybírat daně. Je důležitá i pro soukromý sektor. Podnikatelé potřebují vědět, v čem se chce tato země profilovat, aby do toho nasměrovali své prostředky.
Jedna z věcí, které politické reprezentace zatím nedořešily, je penzijní reforma. Je čas se na ni teď zaměřit?
Myslím, že žádná důchodová reforma s velkým R už v Česku nikdy nebude. A je celkem jedno, jaká vláda bude zrovna u moci. Čas, který jsme na přípravu větší reformy měli, už odtékal. Sice dosud převládá naradiv, že stárnutí je něco, co českou ekonomiku teprve čeká, a že problémy nastanou až po roce 2030, kdy do penze začnou odcházet silné ročníky Husákových dětí. Jenže významně ekonomicky stárneme už nějakých deset let. Projevuje se to například snižováním podílu ekonomicky aktivní populace (lidí od 20 do 64 let) na celkovém počtu obyvatel. Částečně to kompenzuje rostoucí věková hranice pro odchod do důchodu, proto se to ještě neprojevuje silně ve výběru pojistného.
Co může vláda v takové situaci dělat?
Zbývají dvě věci. Parametrické úpravy státního penzijního pilíře ve formě postupného utahování šroubů. A vedle toho větší podpora a popularizace dobrovolného spoření na penzi, pojmenovaného jako třetí pilíř. Ať už jde o dnešní penzijní spoření, chystaný účet dlouhodobých investic či jiné produkty. Je třeba lidem neustále opakovat, že se musí na stáří připravit víc než jejich rodiče nebo prarodiče. A také by pomohlo, kdyby se podařilo nalákat i mladší ročníky, tedy lidi, kteří vstupují do prvního seriózního zaměstnání. Měla by se otevřít i debata o povinném vstupu do systému, ovšem s možností vystoupení.
A jak utahovat šrouby v prvním pilíři?
Nepůjde to jinak než pokračovat v postupném zvyšování důchodového věku a v rozumnějším přístupu k valorizacím penzí současných důchodců.
Valorizace důchodů vychází z výše inflace a poloviny růstu reálných mezd. Není čas vzhledem k současné situaci tento způsob vypočítávání upravit?
Náhradový poměr, tedy podíl mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou v ekonomice, vždy během ekonomických krizí stoupl. Zcela tu chybí jedna rovina diskuse. Důchod je mnohem stabilnější příjem než mzda zaměstnance nebo příjem živnostníka. Není zatížen v zásadě žádným rizikem. Neříkám, že by se při 20procentní inflaci nemělo adekvátně valorizovat, jen upozorňuji, že zatímco zaměstnancům padá reálná mzda třeba o deset procent, důchody nikdo reálně o deset procent nesnižuje.
Náhradový poměr se podle posledních dostupných údajů pohyboval kolem 43 procent. Je to ideální výše?
Pokud budeme chtít držet náhradový poměr někde kolem 42 nebo 45 procent průměrné mzdy i dalších 30 nebo 50 let, budeme muset buď výrazně zvýšit věk pro odchod do důchodu, nebo se hodně zadlužíme, anebo budeme odvádět do systému podstatně víc peněz. Jiná možnost není. Náhradový poměr je však třeba brát individuálně. U lidí s nižšími příjmy je vyšší. Lidem s nejnižšími příjmy vychází náhradový poměr kolem sta procent, po odchodu do penze tudíž skoro nepocítí pokles příjmů. U lidí, kteří vydělávali více než průměrnou mzdu, je propad naopak značný.
Co generálu Pavlovi radíte?
Měli jsme už dvě zasedání, máme i diskusní skupinu na sociálních sítích. Diskuse se točí kolem dvou hlavních témat – inflace a energetické krize. Poradní tým je zajímavá skupina lidí, leccos nového se dozvím i já.
K tomu:
1. Potřebujeme vizi, bez ní to nepůjde. Ale vizi komplexní.
2. A potřebujeme i diskusi k vizi. Otevřenou a férovou.
3. Otázkou je, zda vstupem do EU a NATO jsme nevstoupili do "bezvizijní" či dokonce "antivizijní" zóny. Tím by se totiž dalo vysvětlit, proč politikové dosazení pod vlivem těchto nadnárodních struktur se chovají tak, že V. Bezděk "v posledních deseti patnácti letech ale žádnou podobnou vizi u politiků nevidí".
4. Funkčního poměru mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj prostředky čerpají, lze dosáhnout mnohem efektivněji zvýšením výkonnosti penzijního systému, tj. jeho motivační role k dobrovolnému prodloužení doby výdělečné činnosti dle individuálních dispozic člověka. Je to lidsky i ekonomicky přijatelná cesta vedoucí k trvalé stabilitě penzijního systému. Je jen otázka, proč i M. Jurečku tlačí k tomu, aby se po ní nevydal, viz (doporučuji přečíst i s odkazy na dokumentaci, velmi naléhavé):
https://radimvalencik.pise.cz/10650-hlavni-oblast-stretu-penzijni-system.html