Vize, jakou potřebujeme/371

22. prosinec 2022 | 00.01 |

blog ›

Marx OK. Ale jak dál?

V závěru série věnované tomu, co Marx věděl, že neví, jsem přislíbil vysvětlení významu analýzy pozičního investování z hlediska překonání nedostatků Marxovy teorie nadhodnoty.

Nejdříve stručně o Marxově teorii nadhodnoty, která popisuje jeho pohled na problematiku kapitalistického vykořisťování:

1. V kapitalistickém systému jsou všechny směnné akty ekvivalentní a (v určitém smyslu slova) svobodné.

2. Ekvivalentem ve směně je hodnota, množství práce obsažené v daném zboží. (Cena je výrazem hodnoty a kolísá kolem ní.)

3. Platí to i pro směnu mezi kapitalistou a dělníkem.

4. Ekvivalentem této směny je hodnota pracovní síly, tj. množství práce obsažené ve statcích a službách, které v daných společenských podmínkách potřebuje dělník, aby reprodukoval svoji schopnost pracovat (v Marxově době to bylo kolem 12 hodin práce, přičemž do nákladů na reprodukci vstupuje i reprodukce rodiny, uspokojování určitých kulturních potřeb, vzdělání, zdravotní péče apod.).

5. Tím vzniká nadhodnota: rozdíl mezi hodnotou např. 12 hodin práce (což je 12 hodin práce, protože práce je hodnototvorná) a hodnotou pracovní síly (což bylo v té době cca 6 hodin práce). Kapitalista si tak přisvojoval nadpráci, tj. hodnotu 6 hodin práce.

6. Možnost přivlastňovat si nadpráci v opticky ekvivalentní směně vyplývala z toho, že kapitalista vlastní kapitál, tj. výrobní prostředky, a dělník nikoli.

7. Ačkoli je směna mezi dělníkem a kapitalistou opticky "svobodná", je k souhlasu prodávat svou práci za cenu pracovní sílydělník nucen existencí rezervní armády nezaměstnaných (tj. těch, kteří nemají práci a jsou schopni kdykoli nastoupit na místo těch, kteří práci mají).

8. Rezervní armáda nezaměstnaných je trvale udržována tím, že efekt investic směřujících k rozšíření výroby na tvorbu pracovních míst je menší, než efekt investic směřujících k technickému zdokonalení výroby a vedou mj. ke snížení počtu pracovních míst.

9. Protože podíl kapitálu a práce (konstantního a variabilního kapitálu) je v různých odvětvích různý, dochází mezi odvětvími k přelévání nadhodnoty tak, aby ve všech odvětvích vyrovnávala míra zisku.

Z tohoto pohledu vyplývá zásadní závěr (který mj. odpovídá na otázku, proč byl 1. díl Kapitálu přes jeho poměrně náročný obsah tak populární a proč našel takový společenský ohlas: Když znárodníme vlastnictví výrobních prostředků, budeme se moci (jako dělníci či pracující) podělit o nadhodnotu, tj. nenecháme se vykořisťovat. (Tato cesta se v praxi vyzkoušela.)

Marxova konstrukce má celou řadu problémů. Některé, některé znal už on sám, některé byly známy už za jeho života, některé vyvstaly s rozvojem společnosti a s rozvojem poznání.

To, že nějaká abstraktní konstrukce (model) má určité problémy při aplikaci k řešení konkrétních problémů nemusí být na škodu. Pokud je abstrakce dobrá, lze jejím rozšiřováním formou zobecňování předpokladů reálné problémy uchopit. Ale Marxova konstrukce má několik zásadních nedostatků, uvedu jen dva:

1. První problém spočívá v problematice realizace vlastnických vztahů: samotné postátnění majetku ještě neznamená, že začne fungovat společenské vlastnictví. Jinými slovy – cestu k vyšší míře a nakonec i plnému zespolečenštění je patrně třeba vidět jinak, než jak to vyplývalo z účelově zjednodušeného interpretování Marxe. (Sám Marx předpokládal jako jednu z možných cest postupné odkoupení výrobních prostředků od kapitalisty při uchování, alespoň v první fázi přeměn vyúsťujících v komunistickou společnost trhu i konkurence.)

2. Druhý problém jsme si ukázali v podrobné interpretaci rozpaků, které měl Marx, když interpretoval problém kapitalistovy spotřeby nadhodnoty, kterou rozlišil na:

- produktivní (investice a mzdy dělníkům, protože obojí vede k vytváření nadhodnoty);

- neproduktivní (osobní spotřeba kapitalisty, která slouží jen k jeho požitkům).

Budu se nyní věnovat problematice osobní spotřeby kapitalisty. Trochu mě překvapuje, že ji celou Marx považuje za neproduktivní. I v logice Marxova uvažování by bylo možné očekávat, že řekne: Část osobní spotřeby kapitalisty je produktivní, protože přežívání kapitalisty, resp. jeho reprodukce jako živé bytosti v daných společenských podmínkách je nutná k tomu, aby mohl plnit funkci hybatele rozšíření reprodukce kapitálu. Hledal jsem to v jeho díle, ale nenašel (není to však tak důležité).

Mnohem významnější je, že Marx doložitelně přehlédl důležitý aspekt kapitalistovy spotřeby (i spotřeby těch, kteří fungování kapitálu v rozšířené reprodukci svými činnostmi ve velké společenské dělbě práce zabezpečují), totiž právě investování do společenské pozice, tj. poziční investování: Přeměnu majetkové výhody ve výsadu, v pozici, ze které jeden člověk může diskriminovat jiné lidi. Zde již nešlo o spotřebu neproduktivní, ale o spotřebu lidsky i ekonomicky KONTRAPRODUKTIVNÍ.

Čím více rostla produktivita práce a tudíž i velikost toho, co získávala "obsluha kapitálu" (kam patří nejen vlastník kapitálu, ale i ti, kteří mu pod kontrolou jeho moci pocházející z majetku slouží v manažerských či státních funkcích), tím více rostla role pozičního investování.

To vše postupně vedlo k tomu, že vznikla nová polarita ve společnosti, kterou lze přibližně tematizovat jako rozpor mezi dvěma formami konkurence vlastníků kapitálu:

- Konkurence v oblasti inovací šetřících zdroje a přinášející nové užitky, inovací které vedou ke společenskému pokroku.

- Konkurence v oblasti pozičního investování, tj. v oblasti toho, jak prostřednictvím dobývání výsad umožňujících diskriminovat druhé omezit roli těch, kteří dokážou (přes rozvoj a uplatnění svých schopností) produktivně investovat.

V logice věci nabývají převahu postupně ti méněschopní všehoschopní. Nastává bártovská úpadková fáze kapitalismu, která vyúsťuje v nekapitalistickou usedlinu.

Pozičního investování jako dominantního ekonomického fenoménu si poprvé povšimnul Veblen ve své Teorii zahálčivé třídy (1899, u nás vyšla o sto let později v roce 1999), kterou se stal nesmírně populárním, aby pak jeho přínos byl zčásti postupně zapomínán. Zde je její pěkná a stručná charakteristika:

https://docplayer.cz/13040265-Veblen-thorstein-bunde.html

file:///C:/Users/5050/Downloads/391-1955-1-PB.pdf

Veblen používá k označení pozičního investování pojem "okázalá spotřeba" či "demonstrativní spotřeba". Jeho popis těchto fenoménu a jejich role je naprosto skvělý. Nepodařilo se mu však vyvinout potřebné teoretické nástroje jejich analýzy.

Ve vývoji společnosti však poziční investování napáchalo více nepřímých škod než přímých. Nemilosrdná konkurence se totiž prosadila nejen v oblasti výroby, ale i v oblasti pozičního investování. Ale jak získat prostředky pro poziční investování, když je nedokážu získat inovační aktivitou v oblasti výroby? No přece když nemám problém s tím, prosadit se vůči druhým vytvářením výsad umožňujících diskriminaci druhých, pak nemám problém ani s tím, abych prostředky potřebné k pozičnímu investování získal "nefér" způsobem, tj. porušením obecně přijatých zásad (korupcí, rozkrádáním tunelováním, podváděním, diskriminací apod.). To je sice spojeno s určitým rizikem odhalení, ale také vede k tomu, že ti, kteří na sebe něco vědí, se mohou nejen vzájemně vydírat, ale také vzájemně krýt a prosazovat v institucionálních strukturách. Dochází tak ke vzniku struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a jejich propojení se strukturami založenými na pozičním investování.

V podmínkách neexistence monopolu globální moci jsou země, v nichž tato rakovina propukne, odsouzeny k zániku či podstatným změnám. V podmínkách globální unipolarity dochází ke globální katastrofě, kdy pozičně silnější přenášejí dopady svého devastujícího chování na slabší. Právě v takových podmínkách se nyní nacházíme. To vede k otázkám:

- Jak se z této situace dostat?

- Kdo je hegemonem exodu ze slepé uličky a kdo může být jeho spojencem?

- Jakou roli může a měla by sehrát teorie?

- Jak polarizaci, ve které sehrálo startovní roli poziční investování a následně jeho propojení se strukturami založenými na vzájemném krytí, co nejprůhledněji vyjádřit?

Ti, kteří žijí v zajetí prizmatu "kapitál-vykořisťování-znárodnění" a uspokojuje je, že si tím vysvětlí vše, jsou dnes žabou na prameni poznání toho, o co jde. Ani si neuvědomují, jak se tím prohřešují proti úctě k rozvoji teorie jako vrcholové formy lidského poznání, ke kterémužto rozvoji Marx podstatným dílem přispěl.

Dnes máme k dispozici nástroje analýzy pozičního investování:

- Model vztahu věřitele a dlužníka, ve kterém poziční investování funguje tak, že znemožňuje realizaci investičních příležitostí jednoho (od možnosti kvalitního vzdělání až po možnost stavby kanálu Dunaj-Odra), aby zvýšilo výnosnost realizace investičních příležitostí druhého.

- Model rozhodování o tom, jak se chovat při společné akci v podmínkách možnosti investičního investování, založený na funkci neutrality pozičního investování (aplikovatelný od běžného vztahu mezi zaměstnanci a vlastníky až po válečné konflikty).

Chce to jen používat rozum a důvěřovat teorii.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Na cestě z Brna do Prahy jsem se zastavil v Ketkovicích a udělal si vycházku na zdejší hrad Levnov (někteří jej také znají jako Ketkovák). Kdysi mohutný, dnes jen pozůstatky. Jako sídlo lapků byl záměrně likvidován. Patrně na hradech kolem řeky Oslavy (Sedlec, Lamberk, Kraví hora) pobýval v mládí i Žižka.

Nádherná krajina. Oslava se zařezává do hlubokého údolí, kroutí se mezi vysokými skálami.

Pohled z vrcholu zříceniny hradu Levnov.