Vize, jakou potřebujeme/345

Vize, jakou potřebujeme/345

Od 9. října s menšími či většími přestávkami (abych dal prostor dalším pěstitelům vize a reagoval na aktuální vývoj) uveřejňuji a komentuji pod názvem

Mouchy pod sklem: Příčiny úpadku a selhání levice

text článku Petra Kužela a Dominika Formana

Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách

Zdeje odkaz na první díl série v rámci seriálu o vizi:
https://radimvalencik.pise.cz/10545-vize-jakou-potrebujeme-297.html

Pokračuji 17. částí (od svého textu jej odlišují barvou):

Kulturní války se dějí, protože se dít musí

Vyplývá z toho jediné. Kulturní války nelze chápat jako rozmary nějakých kverulantů, kteří jimi vybíjejí svoji energii z důvodu nějakých osobních vrtochů. Naopak, kulturní války je třeba uznat jako nově definované osy zlomu, kterými se v současné společenské situaci propisují neúplně a pokřiveně třídní rozpory, podobně jako pěna vodní hladiny vyjadřuje neúplně a pokřiveně podstatu masivních spodních proudů říčního toku.

Pokud má vůbec nějaký socialistický proud jako relevantní politická síla kdy znovu vzniknout (a potenciál k tomu vzhledem k společenským a ekonomickým podmínkám zřejmě má), je třeba být po vzoru nejúspěšnějších politiků jeho historie pružný v otázce taktiky, uzavírat taktická dočasná spojenectví a opouštět ta nevýhodná.

V praxi to úplně jednoduše znamená spolupracovat s každým, s kým lze na ekonomické ose práce-kapitál prosazovat opatření ve prospěch pracujících na úkor kapitálu, tedy uzavírat taková spojenectví, která reálně tady a teď zlepší podmínky pracující většiny. Jen to může dlouhodobě vést k obnovení důvěry obyčejných lidí v levici a vytvořit u nich vědomí, že levice je tu pro ně. To, že se tak bude dít nejprve na úrovni jednotlivých států, nikoliv planetárně "všude a najednou", je logický důsledek toho, že společnost je rozdělena na státy. To samozřejmě nevylučuje spolupráci jednotlivých států, a tedy určitou internacionální politiku. Internacionalismus je však něco úplně jiného než "buržoazní kosmopolitismus", jak to nazval Antonio Gramsci, který prosazuje progresivní levice (byť jej mylně vydává právě za internacionalismus).

Čtvrtý krok tak lze vnímat jako výsledek analýzy Hauserovy výzvy k ukončení kulturních válek, kterou začínal náš text. Ta není v současné situaci uskutečnitelná, naopak je nezbytné pochopit, že kulturní války jsou důsledkem současného stavu společnosti a že se skrze jejich třecí plochy deformovaně propisují třídní rozpory.

Kulturní orientace pracujících a liberální levice

Ať chceme či nikoliv, vykořisťovaní pracující jsou v současných společenských podmínkách kulturně orientováni konzervativně. Může se nám to eventuálně nelíbit, ale je třeba z této skutečnosti vycházet. Aby však v tomto bodě nedocházelo k nedorozumění, je třeba zdůraznit, že se ze strany většinové společnosti nejedná o vědomě a politicky explicitně formulovaný postoj ve smyslu konzervativní ideologie. Spíše se snaží "zakonzervovat" svoje současné ekonomické postavení, (za situace, kdy další rozvoj "pokroku" ohrožuje jejich materiální zájmy), a tedy i kulturní vědomí, které z něj vyplývá, neboť instinktivně vědí, že obojí je ohroženo rozpadem.

Jak jsme ukázali, liberální levice je levicí buržoazní, resp. maloburžoazní. Hájí zájmy kapitálu, a proto nutně svým jednáním a svými hodnotami stojí proti zájmům pracující většiny. Nadřazené a nepřátelské postoje proti pracujícím se pak nejvýrazněji projevují tehdy, když se část pracující třídy politicky aktivizuje v tématech svého bezprostředního ekonomického ohrožení: odmítání zelených technologií, daňové zatížení benzínu a nafty (viz žluté vesty), neporozumění generování nekonečně mnoha genderů, případně když si zvolí prezidenta či premiéra, který se liberálům nelíbí. To pak slyšíme z liberálního tábora nářky o "selhání demokracie" a dehonestace o nevzdělané lůze. Tohoto manévru si byl vědom i Marx: "Demokraté přiznávají, že proti nim stojí privilegovaná třída, ale oni se všemi ostatními částmi národa tvoří lid. Oni přece hájí právo lidu; jejich zájem je zájem lidu. Nepotřebují proto v předvečer boje zkoumat zájmy a postavení různých tříd. Nepotřebují příliš úzkostlivě odvažovat své vlastní prostředky. (...) Jestliže se při provádění ukáže, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni buď zhoubní sofisté [dnes populisté – pozn. aut.], kteří rozštěpují nedělitelný lid na různé nepřátelské tábory, nebo byla armáda příliš zhovadilá a zaslepená..." (Marx: Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, sv. 8, s. 172‒173).

Ať vědomě, či ne, liberální levice ve svých představách dosazuje zbídačenou třídu (bezdomovců, narkomanů, žebráků, dlouhodobě nezaměstnaných atd.) na místo pracující většiny, kterou odsouvá, vytěsňuje a v konkrétních případech proti ní vystupuje nepřátelsky. Třídu s potenciálem síly na společenskou změnu střídá za třídu bez něj. Díky této rošádě tak může uplatňovat ve své ideologii i ekonomická témata systémového útlaku, ale vybíjí je ve prospěch třídy, která pro daný mocenský řád nepředstavuje žádné ohrožení, složena z přežívajících individuí na okraji společnosti není schopna žádného politického sebeuvědomění a nedisponuje žádnou potenciální silou ke společenské změně. (Marx s Engelsem tuto třídu nazývali pojmem lumpenproletariát a velmi dobře si uvědomovali, že se o ni v politickém boji nelze opírat.) Liberální levice tak může skrze ni předstírat kapitalismem tolerovaný antikapitalismus v podobě aktivistických a charitativních akcí, a udržovat si tak zdánlivě protisystémový postoj, který jí slouží jako marketing a kapitalismu propůjčuje zdání větší demokratičnosti. Opět příklad perfektní synergie kapitalismu a liberální levice. Abychom však nebyli špatně pochopeni. Hodnota solidarity je pro nás důležitá, ba základní. Jednoznačně říkáme, že lidem v nouzi je třeba pomoci. Kořen problému ale buržoazní levice fetišizací lumpenproletariátu míjí a ve své podstatě konzervuje současný ekonomický systém daleko více než konzervativci, proti kterým tak urputně bojuje.

K tomu ode mne:

Všimněte si, že v celém dvoučlánku se vůbec nehovoří o významu teorie či vědy pro orientaci hnutí za zájmy pracujících. Ale přesto autoři doporučují:

"Pokud má vůbec nějaký socialistický proud jako relevantní politická síla kdy znovu vzniknout (a potenciál k tomu vzhledem k společenským a ekonomickým podmínkám zřejmě má), je třeba být po vzoru nejúspěšnějších politiků jeho historie pružný v otázce taktiky, uzavírat taktická dočasná spojenectví a opouštět ta nevýhodná. – V praxi to úplně jednoduše znamená spolupracovat s každým, s kým lze na ekonomické ose práce-kapitál prosazovat opatření ve prospěch pracujících na úkor kapitálu, tedy uzavírat taková spojenectví, která reálně tady a teď zlepší podmínky pracující většiny."

Lenin také zdůrazňoval pružnost v oblasti taktiky a nutnost uzavírat kompromisy a spojenectví. Alevždy to doprovodil zdůrazněním významu teorie a znalostí základní strategie (dlouhodobé vize), bez které hnutí podlehne oportunismu a bude uzavírat shnilé kompromisy.

Ani druhá část klíčové pasáže nedává příliš smysl. Proč "na úkor kapitálu"? To si autoři opravdu myslí, že čím více kapitálu ukrojí ve prospěch výplat zaměstnanců, tím lépe pro ně? To je velmi naivní a Baťa i Čuba se v hrobě obracejí.

Ale třeba vše napraví předzávěrečná část "Co dělat?".

Mj. – jak chce někdo vést nějaké "kulturní boje", když nemá vůbec představu o té teorii, která je v dnešní době pro orientaci nezbytná.

(Pokračování další částí a komentářem k ní)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Také z krátkého pobytu na Východním Slovensku. Procházka v okolí polské Černé hory na druhé straně Vysokých Tater. Na rozdíl od předcházející série z Levočských vrchů, které jsou osídleny velmi řídce, je tato část Polska doslova přecpána rekreačními zařízeními.

Řeka Bialka, která teče ze Slovensko-Polského pomezí a vlévá se do Dunajce.

Tady je ještě jeden pohled na ni.

Taky jsem si myslel, že tyto stromy rozkvetly. Ne. Je to chmýří, jak jsem zjistil, když jsem přišel dřív.

Historicky významný kostel Šimona a Judy v Šrodkowě.