Vize, jakou potřebujeme/344

25. listopad 2022 | 00.01 |

blog ›

Vize, jakou potřebujeme/334

Od 9. října s menšími či většími přestávkami (abych dal prostor dalším pěstitelům vize a reagoval na aktuální vývoj) uveřejňuji a komentuji pod názvem

Mouchy pod sklem: Příčiny úpadku a selhání levice

text článku Petra Kužela a Dominika Formana

Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách

Zdeje odkaz na první díl série v rámci seriálu o vizi:

pise.cz/10545-vize-jakou-potrebujeme-297.html">https://radimvalencik.pise.cz/10545-vize-jakou-potrebujeme-297.html

Pokračuji 16. částí (od svého textu jej odlišují barvou):

Liberalismus a buržoaznost

Problém s liberalismem spočívá ale ještě v jiné věci. Výraz "liberalismus" sugeruje představu svobody. A nikdo by přeci nechtěl být proti svobodě. Tato představa je však jen zčásti oprávněná a v mnoha ohledech zavádějící. Klasikové marxismu, Marx s Engelsem, tento výraz – možná i z tohoto důvodu – příliš nepoužívali a místo spojení "liberální filosofové", "liberální demokracie", "liberální stát", "liberální socialismus" používali výrazy "buržoazní filosofové", "buržoazní demokracie", "buržoazní stát", "buržoazní socialismus" apod. Výraz "buržoazní" je jistě zprofanovaný a zastaralý, nicméně rehabilitace tohoto výrazu by mohla mít tu výhodu, že by rozkryla nesmyslnost tvrzení, která tak často slýcháme z progresivistického tábora (stačí si oba výrazy zaměnit): "Každá levice musí být především buržoazní!", "Kdo odmítá, aby levice byla buržoazní, je fašista!", "Neburžoazní levice není levice!" nebo "Bez buržoaznosti není emancipace!" Snad by pak i ti, kteří ztotožňují emancipaci s liberalismem, pochopili, jak absurdně jejich hesla zní. Ostatně označení nové levice jako "bobos", tedy "bohémská buržoazie", už s tímto výrazem pracuje. Přívlastek "buržoazní" je v mnoha ohledech výstižnější označení než výraz progresivistická, nová,postmoderní atd. Vyjadřuje, jakou ideologii její představitelé vyznávají i to, že se jedná o vzdělané městské vrstvy z maloburžoazního či buržoazního kulturního prostředí. Především také, že jsou se zájmy pracujících v rozporu.

Výraz "neomarxisté" je naopak dle našeho názoru ten nejméně vhodný pro označení buržoazní levice (jak podle nás správně ukázal Michael Hauser v reakci na Petra Druláka). Tento výraz začali používat pravicoví konzervativci, aby dehonestovali své největší ideové odpůrce – liberální levici. Je přitom zřejmé, že s neomarxisty (ve smyslu politické teorie, filosofie) nemají tito liberálové, tito "bobos", vůbec nic společného. Jsou ve skutečnosti pravým opakem marxismu i neomarxismu, opakem, který snad nemůže být v ničem výraznější. Nejen, že nejsou neomarxisté, jsou přímo antimarxisté. Nezaměřují se na ekonomiku, ale na kulturu, nezaměřují se na pracující většinu, ale na menšiny. Jejich úlohou není překonat kapitalistický systém, jen ho chtějí ještě více liberalizovat, a tedy fakticky posilovat.

Chce-li levice opět nalézt svoji podstatu, musí se vůči progresivistům ostřeji vymezovat. Aliancí s progresivismem nikdy nezíská podporu a důvěru řadových pracujících. Levice, která bude chápána jako hnutí, jehož největší starostí je zajištění nebinárních záchodů ve veřejném prostoru, je tím nejlepším darem pro antisytémovou pravici, jejím užitečným idiotem.

Nesmyslnost spojení liberalismu a socialismu

Pokud levice pohlcená procesem liberalizace zrazuje politicky zájmy pracujících tříd, tedy většiny, která je rozpory kapitalismu utiskována nejvíce, ty pak logicky hledají takové politické reprezentanty, které pro ně na ose práce–kapitál vydobydou alespoň něco reálného, nebo dokonce pouze zajistí, že se jejich současná situace nebude nadále zhoršovat.

Nic na tom nezmění ani zastírací manévry některých představitelů buržoazní progresivistické levice, kteří konkrétní ekonomické problémy pracujících rozpouštějí v absolutních problémech veškerého lidstva na planetě, jako je např. problém klimatické změny. Přestože na teoretické úrovni obsahují pravdivé jádro, v politické praxi nejsou ničím jiným než krokem k zastírání třídního rozporu, silou prosazující zájmy nejbohatších, zájem kapitálu.

Liberální myšlení zde opět není schopno pochopit, proč by někdo mohl něco namítat proti tak ušlechtilé snaze, jako je záchrana "všech" lidí na planetě v podobě přijetí radikálních ekologických opatření. Vždyť jde přeci i o blaho pracujících. Jeho ukotvení v buržoazní třídě mu však neumožňuje chápat, že životy pracujících ohrožuje "teď a tady" nikoliv změna klimatická, ale dlouho trvající změna společensko-ekonomická. Pracující jednoduše nemůže vyděsit hrozba toho, že mohou jednou strádat krizí klimatickou, oni jsou naopak oprávněně vystrašeni ekonomickými dopady, které na ně bude mít zavedení ekologických požadavků určených pro její řešení. Proto také s klesajícím příjmem statisticky významně klesá podpora ekologických opatření, která mají vést k bezuhlíkové ekonomice.

Pracující velmi dobře chápou, že zbavení se plynu, ropy, uhlí a chystaný přechod aut na elektrický pohon vyvolává na jedné straně sníženou nabídku elektřiny, na druhé zvýšenou poptávku po ní. Současné zvýšení cen elektřiny by bylo naprosto ničím proti tomu, co by nastalo, kdyby se požadavky ekologické aktivistické mládeže skutečně naplnily v té podobě, v jaké je prosazují.

U příjmově nižších vrstev tvoří poplatky za elektřinu mnohem větší část jejich rozpočtu než u vrstev bohatých. Má snad pracující uspokojit, že se budou propadat do chudoby v ekologicky šetrném kapitalismu, který bude rájem pouze pro nejbohatší? Nebo se mají smířit s tím, že budou obětováni ve prospěch pokroku a zachování "všeho lidstva", ve kterém se ovšem bude bída jejich tříd nejen reprodukovat, ba dokonce zhoršovat?

Pokud není pracující Evropan masochista, bude raději volit takové strany, které ho konkrétními politickými kroky reálně ochrání před chudobou, než ty, které ho do ní nechají propadnout. Nežije totiž v zajištěných ekonomických podmínkách jako "bobos" servisních elit, kteří neznají ekonomickou nouzi, a tak si mohou dovolit vybírat takové reprezentanty, již ukojí jejich liberálně progresivistické touhy, k tomu jim ochrání jejich majetky a ještě zajistí ekologicky udržitelné prostředí pro budoucnost jejich rodů. Marxova brilantní teze, že materiální podmínky a třídní pozice definují vědomí, tu opět platí víc, než by si buržoazní levice chtěla připouštět.

K tomu ode mne:

K tomuto žvanění, které je stejně mimo mísu jako boj za zřízení nebinárních záchodů, jen velmi stručně. Jediné doporučení, které autoři dávají je, cituji: "Chce-li levice opět nalézt svoji podstatu, musí se vůči progresivistům ostřeji vymezovat. Aliancí s progresivismem nikdy nezíská podporu a důvěru řadových pracujících."

Tak dobře. Ať se "ostře vymezuje". Ale jak?! Přečtěte si celé a najděte konkrétní návrhy. Prakticky žádné, které by dávaly smysl, nenajdete. Ale počkejme si. Ještě nás čeká předzávěrečná část s hodně slibujícím názvem: "Co dělat?" Tam se to třeba dozvíme.

(Pokračování další částí a komentářem k ní)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Také z krátkého pobytu na Východním Slovensku. Procházka v okolí polské Černé hory na druhé straně Vysokých Tater. Na rozdíl od předcházející série z Levočských vrchů, které jsou osídleny velmi řídce, je tato část Polska doslova přecpána rekreačními zařízeními.

Celá krajina je protkána sjezdovkami. Jen aby bylo dost sněhu.