M. Řezanka k otázce vlastnických vztahů

Do diskuse o změnách v nazrávající turbulentní situaci a jejich dopadech na vývoj vlastnických vztahů vstoupil Marek Řezanka s následujícím příspěvkem:

Vlastnictví v systému alternativním

Marek Řezanka

Zabýváme-li se otázkou, jaká má být alternativa k současnému systému, to znamená, že se nebudeme zaobírat scénářem, kdy by místo kolabujícího systému stávajícího nebylo již vůbec nic, protože by došlo k totální zkáze světa, nemůžeme opominout podobu vlastnických vztahů. Bude to totiž právě ekonomika, která projde zásadní proměnou.

Nadnárodní firmy se budou přesouvat do prostředí, kde očekávají vyšší zisk za vynaložení nižších nákladů. Celá řada středních a menších firem vlivem přehnaně vyšroubovaných cen za energie zkrachuje. To vše na jedné straně způsobí vysokou nezaměstnanost – na straně druhé vytvoří podmínky pro rozvoj nového způsobu řízení podniků, a to takové, že jejich hnacím motorem nebude individuální zisk na úkor všech ostatních, ale maximální možný zisk pro všechny zúčastněné. Na mysli mám nějakou formu průmyslových a zemědělských družstev, kde by docházelo ke střídání na jednotlivých pozicích.

Vlastnictví jako takové by nezanikalo – ale modifikovalo by se.

Předpokládám, že se bude zvyšovat podíl takzvaného sdíleného vlastnictví – a že zisky z vyprodukované nadhodnoty budou diametrálně jinak přerozdělovány než doposud, což umožní rozvoj zdravotnictví, vzdělávacího a sociálního systému, kultury, apod.

Zmizí pouze to, co se stalo dysfunkčním až patologickým – tedy zvrácenost, kdy jednotlivec mohl kumulovat astronomicky velké majetky, zatímco většina strádala v nedostatku.

Tím se dostávám k možná nejpodstatnějšímu bodu – a to vlastnictví nerostných surovin a přírodních zdrojů. Ty by měly být ve vlastnictví nás všech – neboť je k životu potřebujeme všichni. Mluvím například o pitné vodě, ale rovněž kovových rudách, fosilních palivech či o lesích a dřevu. Zapomínat bychom neměli ani na zemědělsky využitelnou půdu.

Nebavíme se tedy o tom, že nikdo nebude vlastnit automobil či byt (dům), ale o tom, že žádný jednotlivec nebude vlastnit klíčové zdroje pro obživu nás všech. To samé se týká průmyslových a zemědělských družstev – nebudou ve vlastnictví jednotlivce či úzké skupiny osob, které by sledovaly toliko svůj maximální hmotný zisk.

Toto pokládám za stěžejní – a raději to zopakuji: V alternativním systému nezanikne soukromé vlastnictví jako takové – ale zanikne vykořisťování jedněch druhými, neboť by již byli vykořisťování téměř všichni.

Tím se pochopitelně proměňuje i hodnotový vzorec společnosti. Dosud jsme slyšeli, že soukromé vlastnictví jednotlivce, jakkoli nezměrné, je tabu – a že všichni nemajetní ho musí respektovat. Tomuto principu byla v podstatě podřízena celá koncepce lidských práv: Nejsvatějším bylo právo majetných na ještě větší majetek.

Nyní by se do popředí měl drát zájem většiny občanů, nelze-li konstatovat, že úplně všech. Toto by souviselo s posílením rozhodovacích práv každého z nás – a nejen v rovině politické, ale zejména té ekonomické. Každý z nás by měl vyšší míru politické zodpovědnosti – a každý z nás by se podílel na vlastnictví výrobních prostředků – svým dílem. Proces robotizace by neznamenal masové propouštění "nepotřebných", ale sloužil by k zajištění většího prostoru pro rozvoj našich dovedností a schopností. Ubyla by umělá zaměstnanost, velmi často spojená s prací zbytečnou či dokonce kontraproduktivní. Přehodnotily by se priority výroby – což by v prvé řadě postihlo zbrojařskou a farmaceutickou lobby.

Změny v nárocích na zapojení na trhu práce by automaticky vedly k zásadní proměně systému vzdělávacího. Už by nebyli potřeba omezení fanatičtí politrukové – ale zelenou by dostali skutečně inteligentní lidé s představivostí a talentem. Alternativní systém by tak nebyl opřen o bojácné a vydíratelné sluhy – ale o sebevědomé pány. Takový základ pokládám za výrazně stabilnější pro rozvoj čehokoli. Klíčovým pro nás je hledání způsobu, jak se k tomuto modelu dopracovat.