Radimvalencik | Co Putin mohl říci (a neřekl)

Na článek "Putinovo poselství - v čem nestačí? Naše parketa"[1] jsem dostal dle očekávání několik ohlasů. Pozitivních, ale většinou se shodují v tom, že nemám pravdu, když obviňuji Putina ze setrvačného vidění, z toho, že nemá (spolu s dalšími) "ani potuchy" o změnách, na prahu kterých stojíme. Část jednoho komentáře uvedu:

"Tím zásadním sdělením (Putinova projevu) byla idea, že svět se mění od monopolarity pod hegemonií Deep State (tato idea byla poprvé vyhlášena Bushem starším dne 11. 9. 1990 před společným zasedáním nejvyššího ústavního orgánu USA, Sněmovou reprezentantů a Senátu), který zprostředkovaně vládne přes "zvolené" - do Capitolu a Bílého domu -  vykonavalele vůle a zájmů subjektů, které jsou za tímto Deep State, tj. ty skupiny, které prostřednictvím Federálního rezervního systému, ovládají tisk zelených papírků, k multipolaritě. V. Putin ji nazval "symfonií" zájmů (V. Putin nehovoří o "zájmech", ale "symfonii civilizací" – pozn. RV). - Tím ovšem také, byť v jeho vystoupení nebylo zmíněno ono: a pokud se jedná o symfonii, pak přeci je nutný dirigent. A kdo bude tím dirigentem? - Z vystoupení a z následné diskuse bylo lze pochopit, že v této prvotní fázi změny to nemůže být nikdo jiný než Ruská federace."

Ano. Takto jsem Putinovo zásadní sdělení pochopil. Právě proto hovořím o tom, že má setrvačné vidění. Jinak by totiž ve svém vstoupení měl nějakou obdobu následujícího (pokusím se to formulovat ve stylu, v jakém by někdy v budoucnu mohl nějaký vlivný státník, který pochopí, o co jde, oslovit svět):

Celý svět stojí na prahu velkých změn. Zatím nedokážeme tento práh překročit. To je jedním ze zdrojů současných globálních problémů.

Ukazuje se, že koncentrace majetku ani koncentrace moci nepomáhá problémy řešit, ve svých důsledcích je spíše vyhrocuje. Patrně je to tím, že právě koncentrace moci a koncentrace majetku způsobuje dosebezahleděnost, neschopnost vidět perspektivu, vyvolává neochotu k zásadním proměnám. Setrvačné vidění světa vždy vedlo a i dnes vede do slepé uličky neřešitelných problémů.

Jak z této slepé uličky vyjít? Řešením problémů současného světa patrně není konfiskace majetků nebo nahrazení jedné nekontrolovatelné moci druhou. To bychom nestále zůstávali v pasti problémů, které jsou tímto způsobem neřešitelné.

Možná stačí málo. Možná stačí, aby ani správa společnosti a vztahy mezi zeměmi, ani majetek v jeho nejrůznějších a mnohdy velmi koncentrovaných formách neomezovaly žádného člověka naší planety, ani obyvatele kterékoli země či příslušníky kteréhokoli národa či rasy ve svobodném využívání toho, co mu dala příroda do vínku. Aby mohl:

- svobodně rozvoji a uplatňovat své schopnosti ve prospěch druhých,

- plnohodnotně realizovat celoživotní dráhu svého profesního a společenského uplatnění,

- tímto přispíval nejen k ekonomickému růstu a profilování kvality tohoto růstu, ale podle svého přínosu získával i adekvátní příjem a společenské postavení.

Ten, kdo disponuje schopností překročit práh setrvačného myšlení a kdo je na základě toho připraven podílet se i na překročení prahu velkých změn, které nás čekají, ten si dovede představit společnost:

- ve které jsou těžištěm ekonomiky služby zaměřené na nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka,

- ve které spotřeba není samoúčelem, ale slouží k plnému využití potenciálu, kterým byl každý z nás obdařen přírodou,

- ve které majetek či pozice jedněch neomezuje na úrovni jednotlivců i zemí druhého, ale naopak, podporuje vzájemnou prospěšnost,

- ve které je rivalita mezi lidmi nahrazena komplementaritou, která umožňuje využít jedinečnost každého člověka ve prospěch ostatních,

- ve které je hlavním zdrojem růstu nové kvality inovační potenciál pocházející z rozvoje lidských schopností a z možnosti jejich týmového uplatnění,

- ve které převratné technologické změny spojené mj. s růstem role umělé inteligence podmiňují růst role specificky lidských schopností,

- ve které intenzita inovací umožňuje, aby ekonomický růst nové kvality stále méně zatěžoval přírodu a stával se nezávislým na kvantech využívaných přírodních zdrojů.

Před takovou změnou stojíme. Je srovnatelná s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější. Je řešením hádanky dějin a návratem člověka k sobě samému, k pochopení smyslu lidského žití a podstaty lidské vzájemnosti.

V pragmatické rovině překročení prahu, přes který vstoupíme do velkých proměn společnosti, znamená komplexní reformy v těch oblastech, které hrají klíčovou roli při nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností: - jedná se o oblast vzdělání jako celoživotního procesu,

-jedná se o výchovu v plném smyslu tohoto slova, tj. v rodině i z hlediska kulturního působení společnosti,

- jedná se o takovou péči o zdraví, která každému dle jeho specifických dispozic umožní uchování jeho schopností a tudíž i dlouhodobé a plnohodnotné uplatnění jeho schopností,

- jedná se o sociální práci zaměřenu na překonávání důsledku různých omezení a znevýhodnění, včetně těch, která vznikají stávajícími dysfunkcemi vztahů uvnitř států a mezi státy.

Všechny tyto oblasti v procesu přechodu ke společnosti, jejíž ekonomika bude založena na produktivních službách, zaznamenají značné proměny, o kterých si dnes dokážeme udělat jen neúplnou a neurčitou představu. Ten, kdo má nesetrvačné vidění, však může obrysy budoucího vidět natolik zřetelně, aby to pro něj bylo dostatečně orientující i motivující.

Každá zřejmě má příležitost vydat se spolu s ostatními cestou výše naznačených změn. Každá země má svá specifika, která je nejen nutno respektovat jako podmínku reálnosti a úspěšnosti, ale také jako příležitost udělat dílčí krok, který bude inspirovat druhé. Z tohoto hlediska můžeme společně nechat zaznít symfonii budoucího, na jejím složení se bude podílet každý, a která nebude potřebovat dirigenta.      

K tomu:

Nic podobného v projevu V. Putina nenajdeme. Ani v ostatních materiálech reprezentujících vizi současného Ruska.[2] V lepším případě jen náznaky toho, co je potřeba formulovat jako základní strategii vyvedení globální společnosti z krize. Cesta od hegemonie současné globální moci k multipolaritě je jen odstraňování důsledků toho, že k posunu naší civilizace do "vyššího levelu" nedošlo včas. Ten, kdo se touto myšlenkou vyzbrojí, bude moci čelit současné globální moci mnohem ofenzivněji.