Radimvalencik | Putinovo poselství - v čem nestačí? Naše parketa

Významný projev V. Putina náš mediální mainstream přešel téměř bez povšimnutí. Je to škoda, protože tento projev je důležitým výrazem současné doby. Na jedné straně se vyznačuje velkou mírou racionality, na druhé straně má i závažné nedostatky, ke kterým se dostanu hned po té, co uveřejním velmi dobrý rozbor projevu z pera Jana Campbella. Zde je (odlišuji jej od svého textu barvou):

Jan Campbell: Poselství z Valdaje

Projev ruského prezidenta Vladimira Putina na setkání Valdajského diskusního klubu (24-27. října –rutube.ru/...), který harmonicky zapadl do formátu akce, svým významem se podle autora příspěvku rovná projevu z Mnichova roku 2007. Valdajský projev nebyl hlouběji hodnocen v politicky korektních médiích ČR již proto, že zemi t. č. vládnou emoce, rusofobie bez rozumu a hranic, vláda se neštítí pytel pro mrtvé s hlavou prezidenta Putina pověsit mezi státní vlajky ČR a Ukrajiny na vládní budově, jeden z pražských radních plánuje provokaci s plotem velvyslanectví RF a obyčejní občané mají strach z představitelné budoucnosti.

To jsou hlavní důvody, proč jsem změnil strukturu připravované knihy nazvané Sympozium. Při troše štěstí bude k mání před Vánocemi. Její úvod jsem nazval Epilog jako prolog a vytvořil trojici se dříve zveřejněnými příspěvky se stejným názvem. V závěru první části Epilog jako prolog nabízím několik osobních interpretací a zdůraznění Valdajského projevu.

Aktuální témata dění ve světě byla v projevu odsunuta do pozadí. V centru bylo téma změny světového řádu. Putin navrhl, abychom společně rozhodli o společném osudu a vybudovali symfonii lidských civilizací.

Základem nového světového řádu je rozmanitost naší planety a jejích národů a náhrada falešné demokracie skutečnou demokracií. Cituji ve vlastním překladu: Význam dnešního historického okamžiku spočívá právě v tom, že všechny civilizace, státy a jejich integrační svazy skutečně otevírají možnosti pro svou původní demokratickou cestu rozvoje. A především věříme, že nový světový řád musí být založen na právu a zákonech, musí být svobodný, svébytný a spravedlivý...Moc nad světem je přesně to, na co takzvaný Západ vsadil. Ale tato hra je rozhodně nebezpečná, krvaváa, řekl bych, špinavá. Popírá suverenitu zemí a národů, jejich identitu a jedinečnost a nepřikládá žádnou hodnotu zájmům jiných států.

Nevratný proces dehegemonizace byl již zahájen. Kyjevská krize, ačkoli je jedním z katalyzátorů má v kontextu návrhu symfonie lidských civilizací omezený vliv. Je to důsledek politiky Washingtonu, ale také příklad boje Ruska za svou suverenitu a odpor proti diktátu.

Putin v projevu odděluje zájmy evropských občanů od postavení elit. Hovoří o zájmu Ruska na tom, aby Německo, Francie, Španělsko a další země znovu získaly svou subjektivitu. Ta by umožnila budování společného euroasijského prostoru od Lisabonu po Vladivostok. Přirozenou součástí Velké Eurasie by mohl být její západní cíp – Evropa. Mnoha jejím vedoucím představitelům však brání přesvědčení, že Evropané jsou lepší než ostatní a že jim nepřísluší účastnit se jakýchkoli podniků na stejné úrovni jako ostatní. Ani si nevšimnou, že se dostali na periferii a stali se v podstatě vazaly – často bez volebního práva, poznamenal Putin.

V novém světě se Rusko nepovažuje za hegemona, nepovažuje se za nepřítele Evropy a vyčleňuje Starý svět s jeho skutečnými tradičními hodnotami. Moskva je připravena spolupracovat i s USA a ponechává v paměti jejich podporu teroristů na severním Kavkaze. Koloniální postoje a diktát by však měly být minulostí. Stejně jako pokusy zničit Rusko nebo ho odstranit z cesty. S tím vším v podstatě souhlasím. Přesto z projevu prezidenta Putina na zasedání Valdajského klubu chci zdůraznit to, co se mi zdá být alespoň částečně nové, kde pohled na problém vyžaduje komentář, analýzu a citace, někdy i zkrácenou verzi textu.

Putin: Nikdo nemůže našim lidem diktovat, jakou společnost a na jakých základech mají budovat. To považuji za samozřejmé. Pro budoucnost nejenom Ruska je důležité něco jiného, co s tím souvisí: takový diktát by neměl existovat od nikoho, ani v rámci spojenectví s USA, NATO, členství v EU a uvnitř státu.

Putin: Řečeno slovy klasika, situace je do jisté míry revoluční: vyšší vrstvy už nemohou a nižší vrstvy už tak žít nechtějí. Zmínka o Leninových myšlenkách je v podstatě krokem vpřed. Na otázku moderátora, s kým se Putin spojuje, zda s řadovými občany, nebo s těmi nejvyššími, odpověděl: S těmi obyčejnými lidmi, samozřejmě, pocházím z obyčejných lidí. A připomněl, že vyrůstal v dělnické rodině. Na tomto místě se nabízí prostor k diskuzi nejenom v ČR.

Putin: V dnešním světě není možné sedět se založenýma rukama. Toto poselství je určeno nejenom těm, kteří chtějí v Rusku sedět se založenýma rukama, sousedům v bývalém Sovětském svazu, ale i úřadující české vládě a občanům. Všichni čekají, že záchrana přijde z nebe, a když ne, tak z Bruselu.

Putin: Uvědomili jsme si, že jsme velká země. Nabízí se otázka: Kdo je to my, když Rusko zradily páté a šesté kolony a ruský lid jako takový toto porozumění nikdy neztratil.

Putin: Rozvoj musí probíhat v dialogu civilizací...Tradiční hodnoty nejsou pevným souborem postulátů. Tradiční hodnoty by neměly být nikomu vnucovány. Protože dialog civilizací je perspektivnější než dialog umírajících říší a spojenectví, alespoň někteří členové vlády by si mohli budovat alibi pro dobu, až nebudou u moci a reforma školství by ho mohla obsahovat.

Putin: V Rusku jsme za tisíc let vytvořili jedinečnou kulturu vzájemného působení všech světových náboženství...Musíme se k sobě chovat s úctou. Kdo by nesouhlasil. Ale: ruské dějiny jsou jedinečné také proto, že ve 20. století existovala kultura interakce mezi církví a státem, náboženskými a světskými organizacemi, lidmi, kteří věří v Boha, a těmi, kteří věří v lidi, ve svůj národ a svou zemi, a to prostřednictvím tragické zkušenosti. Mimochodem, takových lidí je v Rusku většina, a pokud mě pozorování neklame, i v české kotlině. Jak vstoupit do dialogu s polovzdělanou a téměř nepoučitelnou generací Z a Y je jiná otázka, na kterou hledání odpovědi by nemělo být dále odkládáno, jestliže není pozdě. Podle mého hodnocení již je. V každém případě by se mělo s nimi jednat s respektem.

Putin: K lidem s levicovými názory se chováme s respektem, spolupracujeme s nimi. Na tomto místě projevu Putin mluvil pokrytecky. Nejsem dlouhý, široký ani bystrozraký, a nic podobného daleko široko v Rusku nevidím. Bohužel i mnozí z mých známých, kteří žijí a pracují nejenom pro své blaho, ale i blaho Ruska. I politik Gennadij Zjuganov nedávno prohlásil, že návrhy předložené KPRF v souvislosti s rozpočtem na rok 2023 a plánovacím obdobím 2024-2025 nebyly vzaty v úvahu. Něco podobného bylo možné slyšet i od jiných politiků. Podobu s ČR, a otázky, které z ní vyplývají, nemohu dnes popisovat a formulovat.

Putin: Západ bude muset zahájit rovnocenný rozhovor o naší společné budoucnosti, a čím dříve, tím lépe. I tady nesouhlasím s prezidentem. Přeji si, abychom my v kotlině, Rusko a anglosaský Západ měli každý jinou budoucnost a jednalo se skutečně o symfonii civilizací.

Putin: Existují přinejmenším dva západy – tradiční s bohatou kulturou a agresivní, koloniální... Rusko nezpochybňuje elity Západu – Rusko pouze brání své právo na existenci a svobodný rozvoj. Nemohu vědět a nevím tolik, co ví prezident Putin, ale jsem přesvědčen, že první Západ je již mrtvý, stejně jako starověký Řím, že český vnitřní Západ umírá rychleji, než si většina občanů dnes myslí a ve strachu může představit, a že bez zpochybňování anglosaského Západu nemůže Evropa ani česká kotlina bránit své právo na existenci.

Putin: Hodnota a význam Eurasie spočívá v tom, že má gigantické zdroje, je to soběstačný komplex...Její západní cíp, Evropa, by samozřejmě mohl být součástí velké Eurasie. I tady prezident Putin se buď mýlí, nebo klame. Proč? Evropa od Atlantiku po Ural a Evropa od Lisabonu po Vladivostok byly, jsou a zůstanou na dlouhá léta iluze, natož celá Eurasie. Putin a před ním Nikolaj Danilevskij ve své knize Rusko a Evropa správně připomněli důvod mýtu: Pýcha a arogance jsou podstatou západoevropského kulturního a historického typu.

Jinak souhlasím s několika komentátory a přáteli v Rusku: Putin svým Valdajským projevem odlil principy multipolárního světa do zlata. Já doplňuji: Česká kotlina se dále tříští a mnoha jejím občanů se hlava kroutí nad konáním vlády ignorující skutečnost, že dějiny vše ukládají na své místo, a že je lepší konec se slzami, než slzy bez konce. Souhlasu netřeba.

K tomu ode mne:

Hlavní myšlenka je zřejmá. Svět podle V. Putina (a nejen podle něj) vstoupit do fáze "dehegemonizace", tj. "konce monopolarity". Je to proces složitý, se spoustou rizik. Ruský prezident formuluje svou představu o tom, co je v tomto procesu dle jeho názoru nejdůležitější.

To nejdůležitější mně však v projevu chybí. To, že současná proměna světa má dva rozměry:

1. Na jedné straně návrat k osvědčenému "metternichovskému"[1] fungování světa jako světa vyvažování mocenských vlivů tak, aby si nikdo nemohl uzurpovat nekontrolovatelnou moc. – K tomu se V. Putin vyjadřuje celkem rozumně a podnětně, i když je z jeho vystoupení cítit, že je pod tlakem.

2. Na druhé straně "řešení hádanky lidských dějin", tj. odpověď na otázku, co je podstatou současných problémů a jak jsou tyto problémy spojeny s přechodem ze současného "levelu" civilizačního vývoje (postindustriální společnosti) na "vyšší level", kterým se lidstvo vymaní z pasti dramaticky narůstajících a vzájemně se propojujících problémů vyvolaných stávajícím setrvačným vývojem. – O tom, co je tím "vyšším levelem" a o jakou změnu jde, V. Putin ani další nemají ani potuchy. Přitom právě setrvačné myšlení v přelomové době je vysoce nebezpečné.

Na tomto místě stojí za to učinit dvě poznámky:

Za prvé: Z hlediska pěstování naší vize je nutné si uvědomovat, jaký hlavní trumf máme. To je to, co nám umožní uspět, a také to, co nakolik je pochopeno, natolik činí vizi přitažlivou. Přitažlivou pro ty, kteří se účastní jejího pěstování, protože si mohou ověřit, že vstupují tam, kam se doposud nikdo nedostal. Přitažlivou pro ty, kteří ji sdílejí, protože právě její novost zvyšuje šanci, že tentokrát se to s takto za pochodu vytvářenou ideovou oporou může podařit, tj. provést nezbytné změny, přejít do realizační ofenzívy.

Za druhé: Pokud by svět řešil jen otázku "dehegemonizace", pak by byla naše země v roli statisty. Jako už mnohokráte by se rozhodovalo (a ono se také rozvoduje) "o nás bez nás". Pokud si uvědomíme, že jde o přechod z jednoho "levelu" do druhého, tentokrát o velmi zásadní změnu srovnatelnou s průmyslovou revolucí, pak naše země může sehrát velmi významnou roli. Zvláště pokud se opře o vzdělání a kulturu jako své tradičně silné stránky a spojí svoji účast na globálním dění s Druhým národním obrozením.

O jakou změnu tedy jde? Formuloval jsem to již vícekrát a náš tým tomu věnoval několik monografií, viz např.:

Radim Valenčík a kol.: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo ekonomika produktivních služeb?

a dalších šest, které najde zájemce celé ke stažení zde:

vsfs.cz/...

Změnu lze stručně charakterizovat takto:

- Tak jako se při průmyslové revoluci prosadil oproti zemědělství jako dominantní sektor průmysl, tak se nyní prosadí jako dominantní sektor odvětví produktivních služeb, služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností (vzdělání, péče o zdraví, výchova v rodině apod.).

- Tím se změní i charakter ekonomického růstu k růstu nového typu, ve kterém uspokojování převážné části potřeb bude přímo sloužit k rozvoji, uchování a uplatnění lidských schopností, uspokojování potřeb bude působit jako nejvíce dynamizující ekonomický faktor, přičemž bude docházet k výraznému odpoutávání ekonomického růstu od závislosti na surovinách a jiných formách zatěžování přírody. Podrobně zde:

radimvalencik.pise.cz/...