Radimvalencik | Ke sjednocující roli vize – na čem to vázne?

Ke sjednocující roli vize – na čem to vázne?

Vrátím se ke dvěma bodům vztahujících se k problematice sjednocující role vize, konkrétně bodu 7:

Na čem vázne sjednocování na bázi vize:

- V ideové oblasti shora – v důsledku toho, že ti, kteří si uvědomují její význam a mají kvalifikaci pro účast na jejím pěstování, zůstávají příliš uzavřeni ve svých stereotypech?

- V prakticko-realizátorské oblasti zdola – v důsledku toho, že ti, kterým je určena, nedoceňují její význam?

Profesor Peter Staněk ve své slavné přednášce, kterou si z Youtube stáhl téměř každý (a stojí to za to, velmi dobře se to poslouchá, má to vysokou informační a inspirativní hodnotu)[1], na otázku, proč tak málo lidí přemýšlí o současnosti, dává určitou odpověď. Podle něj je to tím, že myšlení bolí. A bolí proto, že mozek spotřebovává velké množství energie. Je to vyřčeno s nadsázkou, resp. jde spíše o licitaci, ale vzhledem k jeho skvělému řečnickému výkonu mu toto objasnění prošlo. Pokud bychom to měli brát vážně, pak by z toho vyplývalo následující doporučení: "Vezmi si kostku cukru, nebo ještě lépe lžičku medu, a pak přemýšlej!"

Tak jednoduše problém řešit nelze. Proto se na danou problematiku podívejme pěkně po pořádku.

Začněme tím prvním. Proč intelektuálně zdatní, přemýšliví lidé, kteří chápou význam teorie, mají tendenci uzavírat se ve svých stereotypech? Nejdříve dám jednodušší vysvětlení, které poodhaluje viditelnější část problému, pak přejdu ke skrytější, ale významnější a dosud neuvědomované roviny problému.

Tak nejdříve ta jednodušší a viditelnější část problému. Osvojení určitého teoreticky podloženého pohledu na realitu, zejména společenskou, je vždy výsledkem značné dřiny. Pokud má příslušné vysvětlení "fungovat", tj. vysvětlovat nějaký výsek či aspekt společenského dění, je toho potřeba hodně prostudovat a promyslet, trápit se pochybnostmi, prožívat muka tvůrčího hledání, při kterých se zdá, že je člověk stále jen na začátku pochopení toho, o co v dané oblasti jde. A pak to najednou začne fungovat. Lze tím hodně vysvětlit, lze tím i leccos předvídat.

V této fázi se však každý, kdo se dopracoval až sem, začne setkávat s tím, že to, k čemu dotyčný došel, co považuje za samozřejmé a podstatné, druzí nechápou, nedokážou ocenit a využít. "Jak je možné, že tak samozřejmou a důležitou věc nechápete!" – říká si dotyčný. Přitom si neuvědomuje, že ve vztahu k tomu, k čemu se dopracovali druzí, se dopouští stejné chyby. Totiž té, že oni právě tak vidí jeho, tedy prizmatem svých výsledků pohledu na realitu, ke kterému se dopracovali. Že i oni přeceňují to, k čemu se dopracovali a prizmatem toho, k čemu se dopracovali, dotyčného považují za omezence, který nedokáže pochopit a ocenit jejich vklad do pochopení toho o co jde.

A tak část badatelů, intelektuálů, myslitelů, zkrátka přemýšlejících osob upadne do pasti přílišné zamilovanosti do svého vlastního pohledu a ztrácí schopnost docenit a vnímat pohledy na realitu těch, kteří jsou v obdobné situaci. Ne náhodou proto právě v této oblasti společenského života dochází k rivalitě, animozitám a podobným jevům ve vzájemném vztahu některých intelektuálů. Škoda. Místo toho by bylo lepší využít podhled toho druhého, včetně toho, čím je tento pohled podložen, k obohacení vlastního pohledu na realitu. A udělat z takového přístupu standardní způsob vztahování se k realitě a k myšlenkám druhých. To ovšem dokáže málokdo.

Tím se dostáváme ke druhé, skrytější rovině, která podstatným způsobem přispívá k "intelektuálské zapouzdřenosti". Ta souvisí s teorií memů a komplexů memů, které se nazývají memplexy. Memplexy jsou relativně stabilní entity, které se replikují v komunikačním prostoru. Mají složku verbální, jsou zapamatovatelné, mají schopnost vyvolávat emoce, případně i trvalejší prožitkové stavy, ovlivňují chování člověka. Memplexy mají nejrůznější podobu.

Mně se jako příklad nejvíce líbí "Albánský počítačový virus". Dostal jsem ho kdysi v mailu od kamaráda. Na obrazovce se objevila nakreslená komická postavička, která se uklonila a řekla – "Dobrý den. Jsem albánský počítačový virus. Vzhledem k technologické vyspělosti své země nic neumím. Tak Vás prosím, abyste si vymazali pět souborů a rozeslali mě na pět adres. Děkuji." – Nešlo tomuto přání nevyhovět. Udělali to asi i další, protože jsem tento memplex dostal ještě z mnoha dalších stran. Dnes už tento memplex z komunikačního prostoru vymizel. Patrně proto, že si Albánie nevede tak špatně. Před nedávnem jsem tam byl a mohu potvrdit, že udělala velký krok ve své vyspělosti.

Příkladem memplexů mohou být vtipy, historky, kuchařky, teorie, fámy, náboženství atd. To, co se šíří z hlavy do hlavy prostřednictvím nějaké formy či více forem komunikace.

Vzhledem k tomu, že memplexy mají i výraznou představivostní složku schopnou vyvolávat emoce, jsou "nakažlivé" v pravém smyslu tohoto slova. Do značné míry také podléhají zákonům přirozeného výběru. A i zde platí, že ne vždy přežívají ty nejvyspělejší, že ty "evolučně vyšší" (ve smyslu pravdivějšího poznání reality) zpravidla podléhají těm, které jsou agresívnější a které se dokázaly více zapouzdřit, aby uchovaly svou identitu.

V důsledku toho tuto schopnost memplexu uchovávat svoji identitu v komunikačním prostoru, při replikaci, přejímáme, zakódujeme do našeho vidění světa a sami se zapouzdřujeme, aniž bychom si to uvědomovali.

Co s tím? Jak překonat riziko zapouzdřenosti, resp. pasti stereotypů? Dvě doporučení:

1. Pokuste se při komunikaci na odborné úrovni zjistit, co považuje ten druhý za nejdůležitější, za "svoji parketu" a proč. Jak se to váže na jeho život, na jeho očekávání. A snažte se o problémech komunikovat jeho jazykem. Není to jednoduché, ale lze to. Mj. jedním z důvodů, proč jsem napsal knížečku "Lidi, ještě máte rozum..."[2], bylo ukázat, že obsah konkrétních či specifických pojmů lze podstatným způsobem vyjádřit prostřednictvím mnohem obecnějších a na základě toho zefektivnit komunikaci, částečně eliminovat důsledky toho, že dva různí lidé vkládají do téhož pojmu odlišný obsah. Tak toto je takové triviálnější doporučení.

2. A nyní méně triviální a hlavně – patrně jste se s ním ještě nesetkali. Pozor na memplexy! Jsou to prevíti. Právě proto, že jejich odolnost je podstatným způsobem vázána na to, jak dokážou omezit myšlení, a právě proto, že odolnější memplexy jsou přirozeným způsobem selektovány, mohou člověka ovládnout různé formy fanatismu (s čímž se dnes setkáváme bohužel až velmi často). Velmi škodlivé jsou i slabší formy zapouzdřující role memplexů – uzavírání se do názorových bublin, snaha šířit akceptovaný stereotyp apod. Přirozené vyselektování odolnosti memplexů vede k tomu, že pronikají hluboko do naší psychiky a výrazně ovládají naše chápání i konání.

Zkrátka (coby shrnutí obého): Nadhled, vnímání alternativ, vcítění se, snaha neustále překračovat mantinely již poznaného, propojování všeho do uceleného vyvíjejícího se systému racionálních chápání světa...