Jště k J. Simonové - k převratu na přelomu milénia

Když jsem si četl ohlasy a komentáře reagující na příspěvek Jany Simonové, vzpomněl jsem i na Čapkova Povětroně, ve kterém každý nahlíží životní příběh jednoho a téhož člověka zcela odlišným způsobem, upoutá ho něco jiného a vidí v něm něco jiného. Něco podobného se týká i zmíněného příspěvku, který rozhodně stojí za přečtení.[1]

Částečně je to dáno rozsahem otázek, kterými se J. Simonová zabývá, částečně prožitou životní zkušeností, kterou sděluje. Můj pohled zvýrazní hledání odpovědi na otázku, co se to vlastně stalo na přelomu milénia a proč se vývoj zvrtl do současných eskalujících tragédií a civilizačních rizik. Začalo to necelých deset let před koncem milénia a rozhodnuto o směřování do pekel bylo rozhodnuto necelých deset let po začátku milénia.

J. Simonová popisuje, jak probíhalo poctivé hledání nového typu růstu konvergenční strategie pro celý svět.

Její svědectví je nesmírně cenné. Znám ho i od dalších osob, které se do tohoto hledání zapojily, a pak najednou zjistily, že se "něco zvrtlo". Místo nalezení cesty z určitých krizových jevů, které tehdy o sobě dávaly vědět, se najednou prosadila a zvítězila konfrontační strategie směřující ke globální genocidě.

Poprvé jsem si to uvědomil na začátku 90. let po projevech Václava Havla v Davosu a ve Filadelfii. Byl jsem šokován a znechucen – přitom v té době ještě nikoho nemohlo ani napadnout, že dojde k něčemu takovému, jako bylo "humanitární bombardování". Tušení špatného jsem tehdy napsal do úvodu své knížky Lidi, ještě máte rozum...".[2]

Bezprostředně jsem se s přechodem od hledání cesty k novému typu růstu a lepší globální společnosti na bázi nového typu růstu ke konfrontaci setkal v oblasti snah o prosazení takového typu financování vysokého školství. Takového financování školství, které by motivovalo vysoké školy ke zvýšení kvality vzdělání, a to v míře, která by eliminovala výhody dané výchozí majetkovou situací. Jinými slovy – šlo o to, aby důsledky velmi silné tendence "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých" (která dnes dosáhla perverzních měřítek) byly eliminovány tím, že se umožní přístup i k tomu nejkvalitnějším vzdělání každému, a to dle jeho individuálních předpokladů, vzdělání "šitému na míru" a zvýrazňujícímu specifické osobnostní předpoklady pro celoživotní rozvíjení a uplatňování schopností co největší části globální populace (a postupně všech).

O něco podobného se snažili v Austrálii (systém HECS), v USA (MyRichUncle), v Británii (kde příslušnou reformu připravoval Nicholas Baar), u nás (skupina vedená Petrem Matějů, v níž jsem měl tu čest také působit) a další. A pak najednou došlo k souběžnému potlačení všech nadějných pokusů. Prakticky v tutéž dobu, i když různými metodami.[3] Důsledky byly tragické. Došlo k rozkladu vzdělání, jehož úroveň se propadla na třetinu původní. Vedení univerzit ovládli v nebývalé míře lidé nekompetentní, jejichž hlavní "předností" je poplatnost globální moci. Vědě pěstované na akademické půdě byla nasazena rafinovaná oprátka cenzury mnohem brutálnější, než v mainstreamových mediích.

Možná, že všechno zlé je k něčemu dobré a možná, že v tomto případě se bude realita vyvíjet podle Hegelova konceptu "negace negace":

- Nejdříve trochu naivní pokus o nový svět bez konfrontace a se zdravým typem růstu i spotřeby na základě konvergence.

- Pak brutální zvrat a přechod ke stupňování konfrontací uvnitř zemí i mezi nimi, pokrytecké deklarování "udržitelného rozvoje", pod kteroužto kamufláží probíhá boj o kontrolu surovin, aby bylo možné kontrolovat země i ještě větší regiony.

- S možností diskvalifikace této šílené politiky, probuzení dostatečných sil jak z hlediska zemí, které současné zvrácenosti nepodlehly, případně se staly její obětí, tak i z hlediska občanů v různých zemích, reintegrace zemí, skupin obyvatelstva i jednotlivců v rámci globální společnosti na bázi pochopení toho, jaká hádanka dějin se v současné době řeší.