J. Simonová: K nedělní diskusi o vizi (vynikající)

K nedělní diskusi, viz:

21. srpna: 10. online setkání k pěstování vize

https://radimvalencik.pise.cz/10469-21-srpna-10-online-setkani-k-pestovani-vize.html

jsem dostal jeden z nejlepších příspěvků od počátku pěstování vize. S potěšením jej zveřejňuji:

Jana Simonova:

K navrženému programu na debatu dne 21. 8. bych měla následující příspěvek k bodu 1. Ekonomicý růst nového typu. Navíc mě inspirovala k zamyšlení otázka, která zazněla v naší poslední debatě, a to: Co chceme jiného než to, co máme jako součást Západu? Závěrem uvádím některé myšlenky, které bychom mohli rozpracovat v rámci pěstování vize.

Ekonomický růst nového typu se vyvíjí již několik desetiletí. Různé země světa hledají cesty a prostředky, které by lépe vyhovovaly jejich představám štastného života než to, co nabízí Washingtonský koncensus a neoliberální teorie. Koncem minulého století kritika Washingtonského konsensu a způsobu mezinárodní rozvojové pomoci vyústila na půdě OSN k ustanovení 15ti členného přípravného výboru pro konferenci o Financování pro rozvoj. Cílem tohoto výboru, kterého, musím se pochlubit, jsem byla členkou a místopředsedkyní, bylo vymyslet náhradu Washingtonského konsensu a připravit pro konferenci v roce 2002 návrh nového Financování pro rozvoj, které by přineslo rozvojovým zemím méně chudoby a více rozvoje.

Přípravný proces byl velmi náročný na rozmanité konzultace, získali jsme na svou stranu postupně Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, UNCTAD a jiné organizace OSN, konzultovali jsme soukromé banky, Světové ekonomické forum, nevládky atd. Nejtěžší diplomatická bitva byla s USA, které souhlasily až těsně před hlasováním po několika nočních jednáních a usmlouvání jejich závazku na rozvojovou pomoc na minimální možnou úroven. Monterreyský koncensus byl v roce 2002 v Mexiku schválen, ale byl realizován na víceméně dobrovolné bázi, tj. mnohé země překonaly novou dohodu a jiné nové závazky ignorovaly. Nicméně proces Financování pro rozvoj měl vliv na řadu jiných procesů a ukázal možnou jinou cestu.

Tříletý proces diskuzí a mezivládních jednání vedl k neformální shodě v mnoha otázkách, např.:

- dosavadní rozvojová pomoc je nahodilá, nekoncepční, nenapomáhá rozvoji domácího průmyslu, kromě těžařského, nepřináší práci, ale je především dobrým businesem pro nadnárodní firmy

- Washingtonský konsensus podporuje růst nerovnosti uvnitř a mezi zeměmi a nepřináší stejné příležitosti pro všechny. Za desetiletí rozvojový svět nedosáhl výrazného pokroku a nesnížil bídu, i když zásoboval vyspělý svět surovinami, které dodával za vyděračských podmínek.

- rozvojové země mají podobnou zkušenost s vnucenou privatizací, nevýhodnými smlouvami, ozbrojenými konflikty, loutkovými vládami a stalo se zřejmé, že nelze spoléhat na rozvojovou pomoc z vyspělého zahraničí. Země musí více spoléhat samy na sebe a přitom spolupracovat navzájem, hledat výhodné příležitosti k rozvoji infrastruktury...

Proto o několik let později, když Čína přišla do Afriky s nabídkou její rozvojové pomoci, nezatíženou hodnotovými požadavky a koncentrovanou na projekty, důležité pro domácí rozvoj afrických infrastruktur, byla vesměs vítána a její projekty jsou vysoce ceněny. Vyspělý svět se více začal orientovat na humanitární pomoc.

O pár let později byl oficiálně založen BRIC, k němuž se brzy přidala JIžní Afrika a od té doby se rozvíjí spolupráce BRICS, ke které se nyní přidává stále více zemí.

Tuto historii připomínám proto, že trochu osvětluje nynější postoj většiny zemí tzv. třetího světa. Chci říct, že to není nahodilé stanovisko, ale vyzrálý postoj rozvojového světa, který nechce být už nadále zneužíván, ale který usiluje o svůj vlastní rozvoj, a chce budovat spolupráci rovného s rovným, popř. s fairovou pomocí, která nepovede ke drancování jejich přírodního bohatství a odlivu mozků.

Napřed některé aspekty existujícího typu ekonomického růstu:

- Hlavním cílem je maximalizace individuálního zisku. Ekonomické a politické prostředí podporuje růst nerovností (vítěz bere vše), který se dnes odehrává nejen na úkor nejchudších, nýbrž snižuje reálnou životní úroven i střední třídy (ukazují data USA).

- Hlavním ukazatelem je růst HDP na hlavu, což při velké sociální nerovnosti může znamenat zkreslení nahoru, neříká nic o kvalitě života, zadluženosti atd.

- Do HDP se započítává nejen skutečný produkt, který daná země vyrobí, ale i služby, které poskytují za úplatu vlády, finanční instituce, zdravotnictví, školství a občané navzájem. Pokud některá země má vysoký podíl služeb (např. USA cca 80 %), náklady na život jsou vyšší a tudíž cena pracovní síly je vyšší, což nic neříká o kvalitě pracovní síly.

- Otevřenost světového trhu umožnuje dodatečné zisky z rozdílu cen vstupů, tj. surovin, polotovarů a pracovní síly, v různých částech světa. Tyto zisky jsou tím vyšší, čím jsou smlouvy pro dodavatele nevýhodnější a čím je dodavatel loajálnější a svolný zvýhodnit cizí zájmy na úkor své země. V historii rozvojových zemí (i zemí střední Evropy) se to opakovalo jako přes kopírák a dusilo to jejich ekonomický rozvoj i národní sebevědomí. Vyspělé země tohoto nerovného postavení zemí v maximální míře využívají k dosahování nadstandardních zisků, aniž dostatečně zvažují negativní dopady těchto lukrativních obchodů na vývoj vlastních ekonomik Zejména v USA se to projevilo přemístěním mnoha výrobních kapacit do zahraničí, ztrátou pracovních příležitostí a změnou pracovních návyků obyvatel. Ale i Evropa s překvapením zjistila, že nemá kontrolu nad výrobou léčiv a mnoha jiných produktů.

Stručně řečeno, současný typ ekonomického růstu je velmi výhodný pro velké nadnárodní korporace, které mají za sebou nátlakovou sílu svých vlád a Brettonwoodských institucí, které nutí ostatní vlády k privatizaci a nevýhodné spolupráci. Na druhé straně se to už o nich ví. A dnes jsme v bodě, kdy se BRICS a vyspělejší rozvojové země rozhodly více myslet na rozvoj svých obyvatel než na zájmy USA a tomto duchu jednat. Což je pro Západ nová situace, kterou zatím navenek ani nechce připustit. Chybná rozhodnutí Západu v konfliktu na Ukrajině, která vyvolala obrovskou inflaci, ohrožují dolar i Euro a pokud se sankce neodvolají, způsobí totální ekonomický kolaps, jen ukazují, že svět už je jinde a přání Západu nejsou rozhodující.

Země BRICS podle zpráv usilují o nějakou novou formu ekonomického rozvoje, který by necílil na maximalizaci zisku jedinců, ale zajištění podmínek pro všestranný rozvoj společnosti:

- Jak v Číně, tak v Rusku jsou náznaky, že majetek těch nejbohatších by měl více přispět k rozvoji všech, zatím v rovině dobrovolnosti.

- Nadále se počítá s tím, že školství, zdravotnictví budou poskytovány zdarma státem, což přispěje k nižším životním nákladům.

- Obchod energiemi a přírodními surovinami se bude držet na nízké úrovni, téměř nepřevyšující výrobní a dopravní náklady. Tím země bloku BRICS dosáhnout komparativní výhodu nízkých výrobních vstupů v mezinárodním obchodě se všemi svými výrobky. Drahé výrobky Západu které svými vysokými náklady na suroviny a pracovní sílu nebudou konkurenceschopné na světových trzích, se budou muset přeorientovat na menší trhy pro luxusnější klientelu.

Obě země zdůraznují místní komunitní rozvoj a snahu o dosažení soběstačnosti ve výrobě co nejvíce produktů. Zatímco u Ruska by to mohlo vést ke snížení kvality výrobků. Čína zdůraznuje nutnost zachování nejvyšší kvality, což se naučila za desetiletí práce pro nadnárodní korporace Západu. Země BRICS aspirují na dosahování nejvyšší technologické úrovně a už dnes jsou v některých odvětvích na světové špičce. Uvidíme...

Kde je ted Západ?

- V ekonomické krizi, protože se mu hroutí zdroje jeho nadstandardních zisků - dodavatelé surovin už nejsou spokojeni s 1% podílem, pracovní síla v rozvojovém světě je také dražší,

- Důvěra v US dolar a Euro klesá, země světa mění skladbu svých devizových rezerv v neprospěch dolaru, a snižují poptávku po dolaru jako platidle ve prospěch juanu, rupie a rublu.

- Nemá vlastní suroviny, pokud nezíská ruské nerostné bohatství. Nechce za dodávky plynu a ropy platit Rusku (jen ve výjimečných případech a to nejlépe tajně).

- Má drahou pracovní sílu a omezené výrobní kapacity ve svých zemích (kromě Německa),

- Míra zadlužení USA překročila mez splatitelnosti. Zřejmě bude muset nastat nějaká velká událost, aby se ten obrovský dluh smazal.

- Má daňové zisky z nadnárodních korporací, které většinou sídlí na Západě,

- Vztahy s třetími zeměmi jsou poznamenány koloniální minulostí, neoliberálními tlaky nebo různými ozbrojenými konflikty, převraty apod.

- Země střední a východní Evropy si začínají uvědomovat, že jsou druhá kategorie, což bude komplikovat vztahy uvnitř Západu.

Kde jsme ted my a ostatní země střední Evropy?

- Jsme součástí Západu, ale nemáme ani nadnárodní korporace ani jiné zdroje nadstandardních zisků, což neumožní konvergenci životní úrovně a povede k dalšímu postupnému výprodeji českých majetků obyvatelům skutečného Západu. (Možná v tom je smysl současné uměle vyprovokované inflace?)

- Máme svoji nezadluženou měnu, což by mohlo být výhodné, kdyby pád dolaru a Eura pokračoval.

- Nemáme suroviny, ale měli jsme výhodné dlouhodobé smlouvy na dodávku plynu a jiných surovin s Ruskem, které nám zajištovaly stabilní bezpečné dodávky po dobu téměř 70 let,

Bohužel naše přílišná vstřícnost k návrhům z Bruselu a neschopnost vlády prosadit životně důležitý český zájem nás o tuto výhodu připravila. Na rozdíl od Madarska, které jediné má předsedu vlády, který je schopen hájit otevřeně zájem Madarska a jednat v jeho prospěch.

- Máme výjimečně vzdělanou a schopnou pracovní sílu, nesrovnatelná úroven lékařů a jiných odborníků, pořád laciná síla, která díkybohu zůstává v Česku, i když se s ní dobře nezachází.

- Máme šikovné podnikatele i odborníky ve výzkumu, ale prosazení dobrých nápadů a vývoj nových výrobků chce větší podporu. Pokud ji nedá vláda, dá ji někdo chytřejší a převezme vše.

- Vztahy s třetími zeměmi, jsou různé: Naše dodávky investičních celků za minulého režimu v rámci pomoci nejsou stále zapomenuty. V jiných zemích si nás už spojují s akcemi NATO.

- Máme jednostranné, a tím i velmi rizikové zahraniční vazby. Ekonomická vazba výlučně na Německo může být v mírových dobách výhodou, ale krize Německa bude katastrofou pro náš průmysl.

- Snahy o navázání výraznějších obchodních a investičních vztahů s třetími zeměmi nejsou nijak průlomové. Neúspěch v prípadě Číny byl důsledkem politické nestability v Cesku.

- Máme nevyspělou politickou kulturu. Politiikové se hašteří podle stranické příslušnosti, perou se o fary, napadají se, neumějí nebo nechtějí konstruktivně jednat a směřovat k naplnění českého zájmu. Shazují českou politiku v Evropském parlamentu a poskytují tak navenek obraz politické nestability a nespolehlivosti. Obraz doplnují politické ambice vládních stran na odstranění soch osvoboditelů a jiné pubertální urážky Ruska, které pak vládu diskvalifikují pro mezivládní jednání nejen s Ruskem, ale i jinými profesionálními vládami.

- Politická nevyzrálost se projeví i v neúspěchu našeho předsednictví EU. Svět ted potřebuje takové předsednictví EU, které bude schopné navázat a vést mírová jednání.......Kdo to bude? V Česku takového politika nevidím. Převezme to Francie anebo Švédsko?

Je zřejmé, že se ted svět rozděluje na nové dva bloky, Západ a ostatní okolo BRICS. Ekonomicky i politicky se zdá být BRICS pro všechny země přitažlivější než Západ. Klíčovou otázkou pro nás a ostatní země střední Evropy je, co můžeme udělat pro naši lepší budoucnost. V zásadě můžeme více či méně pokračovat v podpoře zájmů nejbohatších zemí Západu a jejich nadnárodních korporací:

- A přitom tvrdě prosazovat český zájem v jednání se spojenci?

- A přitom usilovat o reformu EU ve prospěch rovnosti a vstřícnosti k národním zájmům?

- A přitom usilovat o navázáí a zlepšení vztahů s novými možnými partnery?

- A nebo... máme spoustu možností...

Tím se dostávám k naší vizi

V minulé diskuzi zazněla otázka k tomu, co vlastně chceme jinak nebo navíc od toho, co dnes jako součást Západu máme, anebo můžeme dosáhnout. V souvislosti s přemýšlením o ekonomickém růstu nového typu mě napadlo následující a chtěla bych vám to předhodit k diskuzi. Dle mého názoru bychom se měli v rámci pěstování vize dopracovat obrazu Česka, o který bychom chtěli usilovat jako národ. Dle mého názoru je v českém zájmu:

1. Odmítnout tezi, že trh vše vyřeší a přijmout fakt, že kompetentní a efektivní vláda je pro společnost a život jedinců klíčová., a to především proto, aby udržovala motivující a spravedlivé ekonomické, politické a právní prostředí, poskytující reálnou šanci každému občanu naplnit své životní cíle.

2. Zajistit kompetentnost vlády omezením politického vedení na 2, tj. ministra plus 1. Ostatní vedení ministerstev musí být profesionální, vzdělané v daném oboru, jinak nelze zajistit funkční a stabilní státní správu. Odmítnout současný návrh více politických náměstků, kteří budou mít tendenci každé 4 roky vše změnit... a vytvářet permanentní chaos.

3. Zajistit veřejný dohled nad příjmy a majetkem všech ministrů, politických náměstků, členů sněmovny a senátu před a po ukončení jejich volebního mandátu.

4. Vyspravit naši nepovedenou demokracii, např. aby nevyhrávali volby ti, kteří vyberou nejvíce peněz pro svou volební kampan a jsou tak nejvíce zkorumpovaní svými předvolebními sliby, např. snížením možného obnosu na předvolební kampaně.

5. Posílit odpovědnost vlády za zabezpečování základních podmínek pro život (zdravotnictví, školství, přístup k vodě a energiím), zajistit vlastnictví státu všech zařízení s tím spojených.

6. Upravit zdanění tak, aby nevznikala nezdravá nerovnost (kdy časem 1 % vlastní stejně jako 90 %), ale nerovnost motivující k výkonům (výrazné progresivní zdanění je nutné).

7. zajistit svobodný trh bez korupce, politické manipulace a vlivu mafiánských praktik,

.... atd.