Vize, jakou potřebujeme/225

Vize, jakou potřebujeme/245

Ještě před zveřejněním série, ve které rozeberu pojenání Petra Akopova, jež mnozí považují za "Putinovu vizi" současného Ruska, připomenu článek, který polemiku o tom, zda má Rusko (Putin) "nesetrvačnou" perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi. Zde je příslušný článek:

Další kamínek do mozaiky toho, kam vede servilita vůči současné globální moci, zasadil (kdysi docela dobrý publicista) Alex Švamberk v komentáři Putinova cesta do bezvýznamnosti napsaném pro Právo (a Novinky).

V několika poznámkách k tomuto výplodu mně jde o jedno jediné: O obranu rozumu. Hlavní směr útoku současné globální moci totiž směřuje právě proti rozumu. Proč – protože rozum je tou nejúčinnější zbraní, kterou se lidé mohou bránit lžím, dezinformacím, manipulaci, klacku dvojího metru.

Aby čtenář neměl pocit, že z článku účelově něco vybírám, uveřejňuji jej celý, odlišuji barvou, přímo v textu v něm tučně vyznačuji to nejdůležitější. Zde je zmíněný komentář:

Vypadalo to velkolepě. Ruský prezident Vladimir Putin vystoupil z vládního čtyřmotorového Iljušinu Il-96 a šel k opancéřované limuzíně po červeném koberci. Rusy nemající možnost sledovat zahraniční média mohla návštěva ruského prezidenta v Teheránu ubezpečit o významu kremelského vládce, ale ve skutečnosti ukázala, jak slabou má ruský prezident pozici.

Jasně patrné to bylo, když ho před schůzkou nechal poníženě čekat turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Na přešlapujícím Putinovi bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, obvykle totiž nechával politiky čekat on. Nyní však Rusko potřebuje Turecko. Jeho prezident je jedním z mála, kteří jsou se šéfem Kremlu ochotní jednat.

Mluví se hlavně o otázce vývozu ukrajinského obilí, které by Erdogan rád dojednal, Putinovi však šlo především o to, aby turecké jednotky nepronikly hlouběji do Sýrie, protože turecký prezident předem avizoval, že by rád bezpečnostní koridor na hranicích se Sýrií rozšířil ze stávajících deseti na třicet kilometrů, což by bylo velkou ranou pro hlavního blízkovýchodního spojence Moskvy.

První Putinova návštěva zahraniční země mimo bývalé postsovětské satelitní republiky po zahájení invaze na Ukrajinu vzbudila pozornost, zvláště když zamířil do Teheránu jen krátce po návštěvě amerického prezidenta Joea Bidena v Izraeli a Saúdské Arábii. To jistě nebyla náhoda. Rusko potřebovalo ukázat, že je v oblasti stále aktivní.

Ovšem Moskvě samotné mnoho návštěva nepřinesla, i když zbrzdila turecké plány v Sýrii, které nejdou pod nos ani Teheránu. Důležitá byla víc pro ĺrán, neboť režimu ajatolláhů dochází, že se nepodaří obnovit dohodu o íránském jaderném programu, tudíž bude dál pod sankcemi. Naděje, které se objevily po nástupu Joea Bidena, opadly, i on požaduje zpřísnění podmínek dohody.

Vzhledem k vylepšení vztahů mezi Rijádem a Washingtonem, který je hlavním dodavatelem zbraní do Saúdské Arábie, by se Teheránu hodily i nějaké ruské zbraně, stále má americké ze 70. let. Moskva však dosud ctila embargo na jejich vývoz. Pokud by ho porušila, zařadila by se po bok těchto zemí, označovaných často jako darebácké.

Že to není vyloučené, naznačují vyjádření ruského velvyslance v Pchjongjangu Aleksandra Macegory. Ten blouznil o možné vzájemné pomoci mezi Severní Koreou a samozvanými lidovými republikami na Donbasu. Rusko by tím umožnilo Severní Koreji obejít sankce uvalené Radou bezpečnosti OSN, s nimž sama Moskva souhlasila. Macegora ale uvedl, že Rusko zvažuje, jak proti nim bojovat.

Mezinárodně neuznané a sankcemi nepostižitelné pseudostátní útvary by mohly pomáhat různým zemím obcházet sankce, které dopadají i na Rusko. Ovšem Rusko by se tím zařadilo mezi párie mezinárodní politiky. Režimy ve všech těchto zemích spojuje nechuť k USA, jakou dává najevo i Sýrie nebo Venezuela, ale rozhodně nepředstavují reálnou protiváhu USA a Západu, o jejímž vytvoření Putin sní.

Tu dneska představuje Čína, která sice má s Ruskem nadstandardní vztahy, ovšem v praxi to od invaze moc vidět není. A tak Putin nezamířil do Pekingu nebo Dillí, ale do Teheránu, kde byl vítán, ovšem na misi, kterou by dříve obstaral náměstek ministra zahraničí, jen by Turkům dal jasně najevo, kde je jejich místo, a Putin by se nemusel na stará kolena ponižovat. Oficiální fotografie ovšem na ruského čtenáře působí dobře.

Pár poznámek k tomu ode mne:

Nemůžu se ubránit dojmu, že Alex Švamberk napsal uvedený komentář na objednávku a pod tlakem. Pokud si to sám neuvědomoval, tak už je to s ním hodně špatné.

1. Den před tím uveřejnil totiž Alex Švamberk záznam rozhovoru s bezpečnostním analytikem Milanem Mikuleckým, který ho kulantně poučil o tom, že kromě určitých nevýznamných symbolických prvků Bidenova návštěva skončila fiaskem, v porovnání s tím, co se podařilo dosáhnout Putinovi (dohoda o Sýrii a o vývozu obilí z Ukrajiny při naprostém ignorování současného vedení Ukrajiny – co víc si mohl Putin přát?). Viz:

https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/clanek/biden-i-putin-na-ponizujici-navsteve-blizkeho-vychodu-40403493#utm_content=ribbonnews&utm_term=biden%20n%C3%A1v%C5%A1t%C4%9Bva%20saudsk%C3%A1%20ar%C3%A1bie%C2%A7&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

(Mj. Mikulecký zde od 12. minuty skvěle o tom, jaká to byla chyba, že jsme (kdo je to "my"?) rozvrátili režimy v Sýrii, Libyi atd.

2. To, že se v případě Bidena jednalo o debakl, potvrdila s odvoláním na hlavní světová media třeba i ČT. Viz:

"Čtyřdenní cesta amerického prezidenta Joea Bidena na Blízký východ z minulého týdne měla posílit vliv Spojených států v tomto regionu, pro Bidena ale skončila bez jediného diplomatického úspěchu, což podle některých analytiků není překvapení. Tématy Bidenovy návštěvy v Izraeli a Saúdské Arábii byly zejména energetická a potravinová krize a role Izraele v regionu. A i když se americký prezident snažil apelovat i na dodržování lidských práv, dosáhl jen malých, pokud vůbec nějakých úspěchů, míní server The Times of Israel. Deník The Washington Post označil cestu za kontroverzní a Bidenovo setkání se saúdskoarabským korunním princem za "ostudné"."

Viz: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3516205-izrael-a-saudska-arabie-dostaly-co-chtely-biden-na-blizkem-vychode-neuspel-hodnoti

Tuto skutečnost v citovaném komentáři Alex Švamberk zcela opominul, přitom to svědčí o tom, že cestou do bezvýznamnosti se vydal spíše americký než ruský prezident a že role zemí jako Čína, Indie (v další vlně pak Brazílie, Turecka, ĺránu apod.) poroste. A tyto země si nenechají už tak snadno od nikoho diktovat. Ani pokud jde o jejich vztah k Rusku.

3. Mj. to, že prezident Turecka Erdogan chvílí čekání naznačil Putinovi, že se jedná o vztah "já pán, ty pán", je sympatické. I my bychom měli dělat politiku všech azimutů, demonstrovat pozici "já pán, ty pán", ale to lze od "maňáskové vlády" stěží očekávat.

4. Tento bod se týká spíše toho, co jsem měl uvést jako P. S.: Nejsem "putinovec", což je těm, kteří mě znají, dostatečně známo. A to z prostého a doložitelného důvodu: Putin nemá perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi, která by vyvedla svět ze současné krize.

Mnozí mí přátelé se mnou v tomto směru vedou polemiku. Argumentují jeho schopností manévrovat v oblasti geopolitiky lépe než administrativa USA, resp. přesněji ti, kteří ji ovládají (což asi americký prezident není). Argumentují tím, že je schopen se orientovat i v globálních finančních vztazích, které směřují do velkých turbulencí. – Ale to vše nestačí. Svět prochází mnohem hlubší změnou, změnou (jak s oblibou říkám) srovnatelnou s průmyslovou revolucí, ale ještě výraznější. Rodí se ekonomický systém založený na hlubokých strukturálních proměnách a spojený s prosazováním dominance sektorů přímo zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Putin je představitelem starého myšlení, myšlení těch, kteří vidí svět prizmatem zápolení o suroviny. Jeho vize je příliš setrvačná a exodus ze současných problémů nenabízí. Z toho může do budoucna vyrůst problém, dnes to znamená "jen" řadu nevyužitých příležitostí.

Ale věci se poznávají ve srovnáních. Administrativa USA, resp. přesněji ti, kteří ji ovládají a vůči ní historicky bezprecedentně servilní země EU ovládané dosazenými maňásky jsou na tom z tohoto hlediska ještě mnohem hůře.

K tomu stručná verze vize, o kterou jde:

https://radimvalencik.pise.cz/10363-vize-jakou-potrebujeme-202.html

A ještě poznámky Martina Hofera k ní, které jsou aktuální z hlediska globálního kontextu:

https://radimvalencik.pise.cz/10364-vize-jakou-potrebujeme-203.html

https://radimvalencik.pise.cz/10368-vize-jakou-potrebujeme-205.html

P. S.: Tím, že jsem ušetřil předcházející P. S., tak si mohu ještě jedno dovolit. Alexe Švamberka neodepisuji. Snad se ještě vzpamatuje a vymaní z pasti slouhovství  přihlouplého používání dvojího metru. Naše země potřebuje každého člověka, který je schopen vnímat, o co jde.

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hlavní část letošní dovolené jsem strávil na divokém Balkánu. Skvělý zájezd, skvělý průvodce. Příští rok si zopakuji, Kdo bude mít zájem, s tím se podělím o informace a zkušenosti. Černá Hora, Kosovo, Albánie, Makedonie. Vše oblasti s převažující částí albánského obyvatelstva. Překrásná příroda, města a městečka bohatá na svědky minulosti, fajn lidé, zajímavé diskuse. Zážitkově tak bohaté, že se dostavilo něco, co lze nazvat únava ze zážitků.

1. - 2. den: odjezd z ČR přes Maďarsko a Srbsko do Černé Hory, turistika v PROKLETÝCH HORÁCH (Prokletije) v okolí Plavského jezera, nocleh v podhorském městečku na úpatí pohoří Visitoru.

První foto po nočním přejezdu z Prahy až k Plavskému jezeru v Černé Hoře. Nádherné pohoří Visitor, velmi podobné Dolomitům.

Plavské jezero kousek od hotelu, kde přespíme jednu noc. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché.

Hned po dojezdu jsem vyrazil na cestu kolem jezera. Kousek od příjezdu první mešita, v pozadí Visitor.

Jedna z partií pohoří Visitor.