Vize, jakou potřebujeme/128

Vize, jakou potřebujeme/128

Postupně uveřejňuji pracovní verzi článku, který jsem připravil pro webinář Katedry marketingové komunikace na VŠFS. Zpravidla (mohou být i výjimky) uveřejním vždy sérii tří pokračování a do ní vložím aktuální příspěvek k pěstování vize. Seminář proběhne na začátku května.

Článek je psán tak, aby:

- Přispěl k pěstování vize.

- Ukázal, že pěstování vize je významné i pro akademickou obec, a naopak, že akademická obec může a měla by při pěstování vize sehrát významnou roli při důsledném dodržování pravidel vědecké práce.

- Některé pasáže z něj mohly být využity při zpracování avizované monografie Funkční vize jako předpoklad využitelnosti výsledků vědy o společnosti,

Viz: https://radimvalencik.pise.cz/10198-online-setkani-k-pestovani-vize-9-dubna.html

Zde je příslušný díl článku (odlišuji barvou od úvodního textu):

Setrvačné tendence a perspektivní změny v chování spotřebitelů

(k aktuálnosti některých myšlenek Radovana Richty) – Část 3.

Richtovo pojetí spotřeby: Produktivní spotřeba versus konzumní hedonismus

Příznačná je Richtova kritika neproduktivní spotřeby (tj. spotřeby, která neslouží k rozvoji produktivních sil člověka a nepůsobí zpětně jako faktor ekonomického růstu):

"Teorie ,společnosti nadbytku‘ (Gailbraith) či ,vysoké masové spotřeby‘ (Rostow) nepřímo – a jejich kritikové (Fromm) přímo narážejí na ne řešitelné dilema vnitřních hranic této spotřeby; jejich přestoupení k preferenci potřeb lidského rozvoje není zřejmě v silách systému, kde pokračování v nastoupené cestě znamená převrácení racionalizované ,výroby pro výrobu‘ v iracionální ,spotřebu pro spotřebu‘. Systém z vnějška řízené spotřeby rozdouvá za rychlého technického pokroku donekonečna nároky masového soukromého vyžití, nastrkuje celý systém nesmyslných, fiktivních potřeb, zavléká do nich reklamou, prestiží a podbízením. Člověk sám se tu stává otrokem svého konzumu, dělá z lidské činnosti pouze jeho prostředek, zaměňuje osvojování předmětů jejich přivlastňováním." (Richta a kol. 1966, s. 94–95)

Na tuto kritiku neproduktivní spotřeby pak navazuje vize spotřeby produktivní: "Za tohoto předpokladu se každé uspokojování potřeb zvedne v cílevědomé utváření nových potřeb, odpovídajících nárokům vědecko- -technické revoluce a ovlivňujících její průběh; takže nad celým tradičním světem potřeb může postupně nabýt vrchu vlastní lidskou civilizací zrozená potřeba člověka rozvíjet se. Věk vědy a techniky zná mnoho nových komponent této potřeby. Můžeme uvést jen hlavní: potřeba tvořivé práce, potřeba stálého vzdělávání, potřeba všestrannosti a individuálního sebeuplatnění, potřeba intenzívní vnitřní jednoty osobnosti, potřeba průzračných vztahů a lidské účasti, potřeba úplné pohyblivosti a informovanosti, potřeba volné fyzické činnosti, potřeba styku s krásnem i s přírodou, potřeba perspektiv – to vše jsou vnitřně nerozlučně propojené lidské nároky moderního civilizačního vývoje." (Richta a kol. 1966, s. 96–97)

Za zmínku stojí, že Richtovo pojetí potřeb a spotřeby jde mnohem dál, že pozdějí Inglehartovo.

R. Richta o tom, co brání změnám

Z toho, co jsme si uvedli, by se mohlo zdát, že Richtovo pojetí je příliš optimistické, že nevidí úskalí, které na cestě ke společnosti, jejíž základní rysy nastiňuje. Do značné míry je to pravda. Právě proto si zasluhují pozornost ty pasáže v jeho díle, které na problémy upozorňují:

"Bezprostředně lze odstranit kapitalistické výrobní poměry a převzít industriální produkci pro cíle socialistické společnosti (a to bylo velké dílo socialistické revoluce). Avšak dosažený soulad mezi společenským charakterem výrobních sil a výrobních poměrů ihned otevře rozpor v jiné rovině: poměry všeobecné spolupráce, jež tak byly vytvořeny, ocitají s v rozporu s omezenými vývojovými možnostmi dané struktury výrobních sil - jedna pro přílišnou délku a abstraktní povahu práce, nutné v převzaté průmyslové produkcí, jednak pro omezenost zdrojů, jež tato produkce poskytuje společenství, ve kterém se uplatňuje nárok na rozšiřování životního procesu všech. Tento fakt se ozývá se svéhlavou nepoddajností a bylo by čirým idealismem domnívat se, že problém možno odstranit nadále vlastnickými přesuny, akcemi politické správy či pouhým uvědomováním (zvýrazněno - R. V.) - a že je vůbec možno se s ním vypořádat ze dne na den, z roku na rok. – Rozhodující vymožeností socialistických výrobních poměrů je ovšem skutečnost, že rozpor, který takto vzniká, je na jejich půdě řešitelný; totiž cestou (a za předpokladu) úplné proměny celé struktury výrobních sil, celé civilizační základny lidského života. Výrobní síly, rozpolcené a dříve zvnějška proti sobě uváděné do pohybu kapitálovým výrobním poměrem, dostávají spolu se socialistickými výrobními poměry společenský základ, jenž dovoluje jejich plné převádění k vnitřní technické jednotě. Právě tím se socialismus od počátku liší od kapitalismu: že zapojuje novou výrobní sílu, sílu celospolečenského sjednocení (rozporné jednoty zájmů), která je potenciálním základem nového, mnohem širšího pronikání vědy do výrobního procesu, a nakonec sílu lidského rozvoje jakožto specifických výrobních sil sociální revoluce. Ovšem praktické uplatnění těchto možností může mít různou váhu a pod určitou civilizační úrovní těžko nalézá půdu." (Richta a kol. 1966, s. 96–97)

Na výše uvedené pak navazuje následující pasáž:

"Výrobní poměry neodpovídají ovšem vždy okamžité úrovni a pohybu výrobních sil. Může se ukázat, že výrobní síly společnosti zvítězila socialistická revoluce - včetně specifických faktorů, zapojených sociálním převratem - jsou zatím mnohem slabší než v soudobém kapitalismu; a dokonce že socialismus stojí ještě před dlouhou řadou industrializačních úkolů. Tehdy ovšem vzniká uvnitř společnosti silné napětí a nebezpečí disparit mezi civilizační úrovní a sociálními přeměnami. Z druhé strany kapitalismus z různých příčin může být nucen překročit hranice průmyslové revoluce a adaptovat se podmínkám vyšších pohybů výrobních sil. Celý proces dovršování industrializace a počátků vědeckotechnické revoluce bude mít při kombinaci obou případů - a to je dnešní skutečnost - řadu principiálních odlišností, ale také řadu analogií a obdob. Pohyby v civilizační základně jsou výrobními poměry modifikovány, probíhají v různých formách: socialistická industrializace nezná zbídačování, nezaměstnanost atd.; naopak počátky vědeckotechnické revoluce v kapitalismu jsou spojeny s chronickým nevyužíváním širokých možností pro rozvoj lidských sil apod. Nicméně převažující struktura výrobních sil si v takovém případě vynucuje řadu obdobných tendencí, daných úrovní výrobních sil a spotřebních zdrojů, technickými podmínkami práce a života - což vykonává silný tlak na celý společenský život. Úroveň civilizační základny striktně vymezuje hranice, v nichž je možné uplatnit rozdílnou podstatu výrobních poměrů. Trvají-li tyto podmínky delší dobu, mohou vést i k jisté nevyvinutosti či deformovanosti příslušných výrobních poměrů. Principiální převaha socialismu a komunismu nad kapitalismem může vystoupit v plné podobě, plasticky teprve tam a potud, pokud a kde je položena adekvátním pohybem a úrovní výrobních sil, pokud a kde se realizují nové výrobní poměry jako stimuly výrobních sil v nových dimenzích." (Richta a kol. 1966, s. 96–97)

Pozitivní zde je, že R. Richta si velmi dobře uvědomoval, že samotné "odstranění kapitalistických výrobních poměrů" (tj. znárodnění) ještě nevede k té společnosti, ve které člověk plně využívá svůj potenciál daným mu přírodou, kultivovaný výchovou, vzděláním a sebevzděláním tak, aby se jeho schopnosti (to, co nabývá ve volném čase) měnily prostřednictvím jeho participace na využívání možností technického pokroku v nejvýznamnější faktor ekonomického růstu i toho, co určuje jeho kvalitu.

Velmi významné je zejména to, že si uvědomoval následující: "bylo by čirým idealismem domnívat se, že problém možno odstranit nadále vlastnickými přesuny, akcemi politické správy či pouhým uvědomováním. To mnoho těch, kteří v současné době uvažují o změnách k lepšímu, stále nedokáže pochopit a žijí v levných iluzích (levných ve smyslu snadno nabytého zjednodušeného názoru, mnohem těžší je "protrpět" cestu k poznání nalezení realistického východiska ze současné krize).

Pokud se podíváme podrobněji na výše citované pasáže, jeho problém (a problém jeho týmu, který po jeho smrti nedokázal pokračovat v jeho díle) spočíval v tom, že přeceňoval vliv technického pokroku na vytvoření podmínek pro naplnění jeho vize. Podle něj technický pokrok, který změní charakter práce v práci tvůrčí, který uvolní volný čas pro vzdělávání a sebevzdělávání se, který zabezpečí dostatek spotřebních statků, bude dostačující pro vytváření nových vztahů mezi lidmi. Tuto představu reálný vývoj nepotvrdil.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

O Velikonocích jsem odjel na Slovensko. Do Ráje. Slovenského. Užil jsem si zde tři dny v hluboké přírodě, krátce navštívil polské příhraničí a využil i cestu tam a zpět k menším výletům. Kromě přírodního osvěžení jsem ještě stačil napsat pracovní verzi příspěvku na konferenci k současným trendům ve spotřebě. Příroda mě vždy inspiruje a umožňuje mně uspořádat si myšlenky tak, aby je bylo možné svěřit počítačové paměti.

Cesta na Vernár, vysoko položenou obec na hranici Slovenského ráje a Nízkých Tater.

Kyjanička purpurová. Česky kyčelnice, ale u nás roste jen žlutá a cibulkonosná.

Pohled ze hřebene Tří kopců na protilehlé vrchy, které jsou již součástí Nízkých Tater.

Na kraji Vernáru na návratové cestě.