K logice evolučního chování COVID-19

V potu tváře (nepřeháním) a s využitím konceptů teorie evolučních her se snažím co nejrychleji vytvořit testovatelný model, který by umožnil dát odpověď na otázku, zda nebezpečné jsou jen vícenákazy koronavirem, které vyvolávají "excitovaný" stav našeho viru a jeho nekooperativní chování ve vztahu ke svým soukmenovcům. O co jde, jsem formou otázek (alternativ, hypotéz) popsal zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7934-covi-kavicka-31-5-5-rf-8952-us-23290-komentar.html

Dnes se pokusím o názorné vyjádření:

Výše uvedená schémata vychází z hypotézy, že dokud nedojde k vícenákaze a probuzení nekooperativního chování jedné mírně (bodově?) odlišné mutace od druhé, je náš virus téměř neviditelný. Nejen pro nás, ale i pro bílé krvinky. Nereagují na něj a tudíž ani nevytvářejí protilátky.  Může se šířit (replikovat) mezi lidmi, aniž bychom to při běžných testech zaznamenali.

"Viditelnou" stopu (reakci bílých krvinek, vytváření protilátek, příznaky nemoci) může vyvolat až excitovaný stav, při kterém jednotlivé mírně odlišné mutace začínají soupeřit mezi sebou. Nemoc COVID-19 je primárně projevem evoluční hry uvnitř kmene našeho viru, nikoli mezi člověkem a virem.

V tom případě může dojít i k paradoxu "zlého viru": Náš virus je přirozenou selekcí naprogramován k evoluční stabilitě, jejímž základem je kooperativní chování ve vztahu k soukmenovcům. Aby tuto dlouhodobou evoluční strategii uhájil, spouští nekooperativní (vůči svému hostiteli) agresivní chování v případě, kdy se setká se soukmenovcem, který porušil "tabu" kmene a začal se chovat nekooperativně, tj.

tak, že se rychle množí (a ohrožuje svého hostitele).

Má k tomu dva důvody:

a) Omezuje tím populaci mírně mutovaného nekooperujícího soukmenovce, protože vlastním excitovaným chováním obsazuje větší část replikačního prostoru, než pokud by zůstal v neexcitovaném stavu.

b) Spouští tím řadu mechanismů, které nutně vedou k evolučnímu zániku excitované mutace, pokud nedojde k jejímu uklidnění. (Různým způsobem, například i tím, že v logice přirozeného vývoje takto zasažená část hostitelů prohrává ve své soutěži s nezasaženou částí hostitelů a tím si náš virus zlikvidoval vlastní živnou půdu, jak to krásně ukazují modely založený na hrách typu "tragédie společné pastviny hrané s opakováním".)

K tomu řada otázek:

1. Může existovat "neviditelné" šíření našeho viru?

2. Co je příčinou toho, že se některé mutace začnou chovat nekooperativně?

3 Mohl původní impuls vzniknout umělou mutací viru, nebo je pravděpodobnější, že se setkaly dvě mutace, které na sebe reagovaly nekooperativním chováním?

4. Mohou oscilace mutací vést k tomu, že se náš virus začne vracet ke kooperativnímu chování?

5. Které báze a které sekvence našeho viru jsou z tohoto hlediska významné?

Atd.

Patrně dá ještě hodně práce, než se podaří propojit koncepty vycházející z teorie evolučních her s prostředky mikrobiologie a jemnějšími daty o šíření infekce.

Poznámky:

1. Zdůrazňuji, že výše uvedený text jsou zatím jen hypotetické úvahy, jejichž závěry se nemusejí potvrdit.

2. Patrně je nutné brát v úvahu, že realita bude bohatší, že mezi viditelným a neviditelným šířením viru, excitovaným a neexcitovaným stavem či podobně nebudou existovat ostré hranice. "Přepínání" chování viru může probíhat z hlediska procentuálního složení populace viru velmi plynule.

3. Jeden z velmi důležitých závěrů výše prezentovaného pohledu je, že žádná "druhá vlna" (ani další) nemusí přijít. Mohou jen lokálně (a to i ve velkých regionech) vzniknout nebezpečná ohniska agresivní a dlouhodobě přetrvávající vícenákazy v excitovaném stavu. Právě zde je důležité to, jak se budou státy a jejich instituce chovat.

4. V otázkách virologie či mikrobiologie nejsem expert, proto uvítám další podněty (řadu jsem už obdržel a díky). Tady by neměla hrát roli profesní rivalita ("kdo je chytřejší"), jedná se o typický interdisciplinární pohled.