Na svém návrhu důchodové reformy pracujete se svým týmem už léta. Co bylo tím prvotním impulzem, vždyť návrhů na důchodovou reformu není právě nedostatek. Kolik jich vlastně je, a co je důležitější, proč se nepodařilo doposud žádnou reformu provést? (Byť se jen v minulém volebním období zákon o důchodovém pojištění novelizoval hned několikrát.)

Impulzy byly tři. Jeden souvisí s tím, co jsem odpověděl v předešlé otázce. Pokus o prosazení tzv. 2. pilíře fondového typu. Byl to nesmírně nebezpečný pokus. Slibovaly se výnosy sedm až dvanáct procent, prý z akcií do afrických firem. Dokonce i Švejnar se k tomu propůjčil, když takto prezentoval význam druhého pilíře na jedné z odborných konferencí, kterou pořádal Potůčkův tým.

Druhým impulzem bylo to, že na naší univerzitě pracuje prof. Jaroslav Vostatek, který je patrně nejlepší a nejvšestrannější odborník na dané téma. Ten v jedné diskusi poznamenal, že plně zásluhový systém nemusí mít vůbec stanovenou hranici odchodu do důchodu. Měl pravdu. Problém však je v přechodu od stávajícího stavu k plně zásluhovému a plně uzavřenému systému. A také v tom, že veřejnost není vždy nakloněna systémům, které zvyšují motivace. Tak vznikla myšlenka dobrovolné postgraduální nadstavby současného průběžného penzijního systému.

Třetím impulzem, o něco starším, působícím spíše tlakem na neustálé hledání toho, kde by bylo možné komplex reforem odstartovat, byla moje osobní zkušenost z diskusí, které probíhaly v návaznosti na snahu prosadit zákon o změně financování na vysokých školách na začátku roku 2002. Jeho navrhovatelem a současně i hlavou týmu, který zákon připravoval, byl prof. Petr Matějů. Nesmírně vzácný, vzdělaný, pracovitý a výkonný člověk, který už bohužel není mezi námi. Iracionalita argumentů proti tomu, aby studenti platili za své vzdělání podílem jejich mateřské vysoké školy na tom, co jim jejich vzdělání vynese, tedy podle toho, o kolik jim vzroste příjem, mě přivedla k pochopení toho, že v tomto směru se dlouhou dobu nic neprosadí.

Vysoké školy v současné době totiž plní obdobnou roli jako cechy na počátku průmyslové revoluce. Tehdy také v ekonomice nazrála potřeba zásadních změn směrem k dominanci nového sektoru – průmyslu. A také se proti této změně nejrazantněji postavila reprezentace těch, kteří měli k novému sektoru, tedy průmyslu, nejblíže. Cechy, které blokovaly rozvoj řemesel a jejich přeměnu v průmyslová odvětví. Dnes jsou to reprezentace vysokých škol, které brání nezbytným změnám spojeným s odstartováním společnosti, jejíž ekonomika bude založena na odvětvích přispívajících k nabývání a uchování lidského kapitálu. Už tehdy ve vyostřených diskusích, když jsme objížděli s Petrem Matějů a jeho týmem vysoké školy, chodili mezi studenty (a podařilo se nám dosáhnout i některé pozitivní posuny, např. pokud jde o studentskou komoru Rady vysokých škol), psali desítky článků, jsem používal argument, který souvisí s problematikou penzijního systému. Totiž ten, že největší ekonomické rezervy jsou v oblastí prodloužení zenitu i horizontu produktivního uplatnění a vysoká škola by měla být přímo a bezprostředně finančně zainteresována na dlouhodobém uplatnění svých absolventů.

Na dosud předložených odlišných návrzích shledáváte patrně významné nedostatky, můžete některé zmínit a okomentovat? A je něco použitelného podle vás?

Pokud jde o velmi propracovaný návrh na zavedení NDC (tedy plně zásluhového systému spojeného v daném případě s jednotnou základní dávkou), jak jej předložil prof. Vostatek, plně jej podporujeme. Dokonce se objevují náznaky ochoty jej zavést i v programech některých politických stran. Náš návrh lze chápat spíše jako způsob, jak realizační proces usnadnit a zmírnit některá rizika. Pak jsou tu ještě dva typy návrhů. Například parametrické vylepšování spojené s nesystémovými jednorázovými "dárečky". To nekonzistenci stávajícího systému zhoršuje, zejména pak podlamuje jeho motivační roli.

Bohužel v této oblasti však patrně budeme a už také jsme svědky největší "aktivity", která je vlastně pasivitou vůči hrozbám i příležitostem. Je to jeden z projevů selhávání tradičních politických stran. Proti našemu návrhu pak stojí snahy zvýšit motivační roli, zásluhovost a stabilitu penzijního systému využitím systému fondového, resp. systému spojeného s kapitalizací odvodů do systému v rámci penzijních fondů. Tento systém ale už u nás máme (je to tzv. třetí pilíř) a můžeme se podívat, jak "funguje", jaké skutečné "výnosy" jsou zde dosahovány. Je velmi riskantní či přesněji nezodpovědné přesunout povinné penzijní pojištění do této oblasti, když víme, že v nedaleké perspektivě dojde k výrazným turbulencím na finančních trzích a že silní hráči budou chtít vnucovat slabším toxická aktiva pocházející z řecké dluhové krize a dalších politickoekonomických dobrodružství.

Pro váš návrh je podstatné, že berete v potaz zrození nového ekonomického sektoru. Můžete tento sektor blíže popsat, a proč je důležité o něm přemýšlet i v souvislosti s důchodovou reformou?

To je nejsložitější otázka, na kterou se mi někdy daří odpovědět hůře, někdy lépe. Jde totiž o to, že specifika současné doby nás tlačí do setrvačného vidění reality. Jak si tedy představit historický zlom srovnatelný s průmyslovou revolucí, který čeká naši, resp. globální ekonomiku? Zdaleka nejde jen o informatizaci, robotizaci, ekologizaci společnosti či vzdělanostní, znalostní apod. společnost. Průmyslová společnost (i tzv. postindustriální společnost, což je industriální společnost prosycená službami nejrůznějšího typu) je založena na velké intenzitě inovací a šíření inovačních vln, jak správně zdůrazňoval jeden z nejvýznamnějších ekonomů Joseph Schumpetr, rodák z Moravy.

Těžištěm ekonomiky založené na průmyslu jsou inovace generované člověkem. Těžištěm nové ekonomiky budou inovace a šíření inovačních vln v oblasti schopnosti lidí generovat inovace. Bude to inovační ekonomika umocněná na druhou. Proto v ní bude hrát klíčovou roli odvětví nabývání a uchování schopností člověka, tedy vzdělání, péče o zdraví, ale také o rodinu apod. Bude to ekonomika, kde hlavní faktorem určujícím dynamiku i kvalitu růstu bude rozvoj a uplatňování schopností člověka, tedy naplňování reálného bohatství jeho života. Bude to ekonomika neustále a velmi výrazně se odlehčující od závislosti na kvantech přírodních zdrojů, resp. surovin a energií. Nebude jednoduché se k ní propracovat, protože podmínkou nové ekonomiky bude omezení společenských bariér rozvoje a uplatnění schopností člověka, změna trendů vedoucích k ekonomické a sociální segregaci různých skupin obyvatelstva, a to jak v národním, tak i globálním měřítku.

Důchodová reforma v našem pojetí vytváří reálný ekonomický základ pro rozjezd řady složek odvětví rozvoje člověka. Přitom – a to je důležité – tak, aby tyto složky byly financovány z vlastních ekonomických výnosů, na základě tržních kontraktů týkajících se lidského kapitálu, aby využívaly motor konkurence, bez kterého se nic podstatného nepohne vpřed.

Stejně jako je složité provádět technologický transfer (aplikovat výzkum a vývoj v praxi), je jistě složité provádět řekněme "akademický transfer znalostí". Opravte mne, jestli se mýlím, dosavadní návrhy byly víceméně na konkrétní objednávku konkrétní strany či vlády. Pokud je mi známo, vy nejste - zřejmě - spojeni s žádnou politickou stranou. Ale jistě nepíšete svůj návrh do šuplíku. Jak se vám daří oslovovat širokou veřejnost a politiky či politické strany se svým návrhem?

Každý výzkum, který chce uspět v praxi, musí být dostatečně komplexní. Součástí této komplexnosti musí být mimo jiné i to, že předmětem teoretického bádání učiní samotnou problematiku spojení teorie s praxí, analýzu možností i bariér spojení rozvíjejícího se poznání s jeho praktickým uplatněním. Na toto téma budeme nyní vydávat čtvrtou v pořadí monografii, tedy to, co chápeme jako "ročenky" popisující postupné prosazování dobré teorie v praxi. Zabýváme se zde i selháními jednotlivých politických stran. Například i tím, že oblast výzkumu se stále více stává jednou z oblastí podléhající "návratnosti politického investování" ve stylu: "My jsme vám dali peníze na dosažení slušného volebního výsledku, vy nám to nyní vraťte formou financování výzkumných projektů, které sice nic neřeší, ale nikdo si toho nepovšimne, protože takto to dělají všichni."

V nejnovější ročence popisujeme řadu cest, jak jít krůček za krůčkem. Publikovat v kvalitních časopisech doma i v zahraničí, využívat proces výuky, komunikovat při nejrůznějších příležitost s veřejností, včetně třeba i formou blogu (mám denní čtenost téměř 800, což není tak málo), pracovat ve vládních komisích, využít každý projev zájmu o naši práci, jako je ten váš. Žádná "hurá řešení" v této oblasti neexistují. V politické oblasti dříve nebo později dojde k tomu, že se zde objeví subjekt (strana nová či inovovaná, frakce či mezistranické uskupení, těžko říci), který bude vycházet z inovované představy o politice. Totiž z toho, že roste poptávka po politice, která nebude založena na slibech, které nejsou míněny vážně, ale jsou dobře "marketingově zabaleny" tak, aby bylo dosaženo potřebného volebního zisku. Po politice, která bude vycházet z realistické analýzy toho, jak probíhá proces probouzení a zrání veřejného vědomí a sebevědomí z hlediska pochopení toho, o co jde. Po politice, která bude tento proces podporovat, aniž by upadla do pasti populismu, a která tento proces využije jako vítr v plachtách k prosazení nezbytných změn. Tedy takové politice, která nebude říkat "my vám slibujeme, že to uděláme za vás", ale politice, která říká "toto je nutné prosadit a společně to prosadíme s využitím těchto a těchto možností či postupů".