Z domácího vězení/4: Záhada francouzských holí

26. únor 2017 | 07.00 |

Předcházející díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4283-z-domaciho-vezeni-3-pekelne-cekani-na-ortel.html

První díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4280-z-domaciho-vezeni-1-pad.html

Už mě zbývala jen sádra. Samotný akt obalení nohy je celkem příjemná záležitost. Během toho, co se vyřizovaly formality, jsem se dal do řeči s přítomným asistentem. Práce ho baví, kvalifikaci si chce postupně zvyšovat. Právě v Motole je k tomu prý nejlepší příležitost. Koníčkem je maraton. Už jich běžel několik, dostal se na tři a půl hodiny. Letos chce běžet dva poslední a dostat se pod tři hodiny. Pak už jen půlmaratony. Divil se, jak jsem mohl takto nešťastně spadnout. Těm, co chodí takové túry, jako já, se to prý nestává. Taky se divím.

Na zpáteční cestě jsem byl už hodně unaven. Sádra byla těžká, jak vězeňská koule. Navíc jsem měl natažené svalové úpony pod kolenem. Každý pohyb nohou, její mírné pokrčení, abych mohl chodit, mě šíleně bolelo. Nástup do auta v nepříjemném dešti jsem zvládnul s krajním úsilím. To už jsem se jako Meresjev cítil, ale vím, že se rouhám. Velkou oporou mě byl můj syn. Dva malé schůdky u vnitřního vchodu do našeho domu jsem ani s pomocí francouzských holí nezvládl. Musel jsem se posadit na zem, posunout se zdravou nohou nad oba schody a syn mě pak zvedl. Vyčerpaný na doraz, s velkými bolestmi a hlavou plnou chmurných představ jsem zapadl na gauč.

Ještěže mám francouzské hole. Dostal jsem je zadarmo a na doživotí. Jsou výborně anatomicky stavěné a chodí se s nimi dobře. Ale na cestu do univerzity nebylo ani pomyšlení. Též optimistická představa, že ještě večer zajdu k Libušce do vinárny, jak jsem předběžně avizoval, vzala za své. Tíha sádry se mně zdála fatální.

Francouzské hole mají ještě jednu zajímavou vlastnost. Řekl bych, že jsou přímo topologickou záhadou, jejíž řešení by směle mohlo doplnit sedmičku hlavních nevyřešených matematických úloh (jedna už byla vyřešena, také topologické povahy, takže problém "Francouzských holí" by mohl figurovat místo "Poinccareho domněnky", viz:

http://www.academia.cz/poincareho-domnenka.html

Francouzskou hůl totiž nelze opřít tak, aby neupadla. Ani když máte dvě a snažíte se je opřít o zeď v nějakém propojení. A když se vám to zdánlivě podaří, tváří se francouzské hole nenápadně, ale za chvíli sklouznou a spadnou. Totéž vám udělají i šikmo položené vrchní částí na vodorovnou plochu. Nelze je ani zavěsit. Padají, padají a padají. Pořád a ještě vás chtějí při pádu trefit. Shýbat se pro ně ve stavu zraněného a zagipsovaného vůbec není legrace. Je to výkon na rozhraní mezi životem a smrtí. Chtělo by to na ně dát něco, tak aby se mohly propojit a o něco společně opřít. Možná, že by stačil kousek obyčejného suchého zipu nebo dva zapuštěné magnetky.

Noc jsem přežil a částečně i prospal s využitím osvědčené kombinace Ibalginu a bílého rumu (ten mají ve slevě v Lidlu, vřele doporučuji).

Ráno vyrážím do Všeobecné fakultní nemocnice. Na první chirurgii. Převedli mě tam z Motola vzhledem k nedostatku lůžkových kapacit. A také tam (do Všeobecné fakultní nemocnice) prý víc patřím. Veze mě tam snacha a je na mě moc hodná.

Je zajímavé, jak rychle se učí člověk i v mém věku s francouzskými holemi zacházet a jak se posilují svaly, které jsou k chození s berlemi potřebné. Cítím se trochu lépe. Veškerá dokumentace z Motola už elektronicky na Karlák dorazila, takže s uspokojením zjišťuji, že to funguje. Čekám přiměřeně dlouho. Jednání velmi korektní. Objasnění situace, doporučení, operace už v pondělí. Jedna ze sester s trochou humoru poznamená, že takový mladý člověk (jako já) a tak "zbytečně" zatíží přetížené kapacity našeho zdravotnictví. Provedl jsem sebekritiku. Nepodmíněnému trestu i tak neujdu.

Už se na operaci těším. Ještě před návratem domů se domlouvám se svou obvodní lékařkou na předoperačním vyšetření. Čeká mě zítra, ve středu.

Již před odjezdem do nemocnice a hned po příjezdu z ní jsem rozepsal a dopsal článek "Kauza MLÁDEK vyvrcholila postmoderní fraškou", viz:

http://radimvalencik.pise.cz/4277-kauza-mladek-vyvrcholila-postmoderni-fraskou.html

Začal jsem na něm pracovat vlastně ještě při podvečerním čekání v Motole předcházející den, kde jsem z televize v čekárně sledoval jeho odvolání v přímém přenosu. Potěšilo mě, že měl na mém bezvýznamném blogu poměrně brzy několik stovek odkazů.

(Pokračování)  

Ještě pár vzpomínkových foto z doby svobody, budu si jimi zpříjemňovat vězeňské utrpení:

I druhá série "retro" je jižního Španělska z mysu Roig. Malý, ale krásný. Tady bych mohl i nějaký delší čas bydlet. Začátek ledna a zde bylo přes 20°C:

Už ty barvy kontrastu skal a moře.

Pohled zpět na místo, ze kterého jsem vyšel.

Tam na konci je špička mysu.

Jedna z kytiček, které mě zvlášť zaujaly.


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář