Z domácího vězení/3: Pekelné čekání na ortel

25. únor 2017 | 07.00 |

Předcházející díl:

http://radimvalencik.pise.cz/4282-z-domaciho-vezeni-2-meresjev-na-kolobezce.html

První díl:

MsoNormalTable {mso-style-name:"Table Normal"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin-top:0cm; mso-para-margin-right:0cm; mso-para-margin-bottom:10.0pt; mso-para-margin-left:0cm; line-height:115%; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Calibri","sans-serif"; mso-ascii-font-family:Calibri; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-hansi-font-family:Calibri; mso-hansi-theme-font:minor-latin;} http://radimvalencik.pise.cz/4280-z-domaciho-vezeni-1-pad.html

Usnul jsem asi ve dvě hodiny v noci. Ibalgin s účinkem posíleným bílým rumem konečně zabral. Ráno to vypadalo celkem dobře. Kotník sice otekl a hrál všemi barvami, ale to se dalo čekat. Bolest v koleně, pod kolenem a v lýtku téměř zmizela. Ale slib je slib a s manželkou by se nedalo vydržet. Tak jsem se nechal odvézt snachou k lékaři kousek od domu.

Čekal jsem jen chvilku. Poznal mě.

"Trochu jste zhubnul", polichotil jsem mu.

Když mi před rokem a něco vyšetřoval koleno, zeptal jsem se ho: "Pomohlo by, pokud bych zhubnul?"

"To víte, že jo", odpověděl bodře, "ale to se vám nepodaří, mně se to taky nepodařilo."

Jak je vidět, lze zhubnout. Já nyní proklínal každé kilo navíc, které jsem při došlapu cítil přímo pekelně.

Poslal mě na rentgen a za chvilku jsme už snímky probírali. Posílají je mailem. Původní optimismus trochu vyprchal. Vypadá to, že je tam zlomenina, kterou nepůjde konzervativně léčit. Chce to kvalifikovaného ortopeda traumatologa. Doporučil mi Motol.

Odpočinul jsem si kolem oběda doma, předběžně zrušil úterní výuku a cestu do Brna.

Odpoledne mě zavezl syn na akutní traumatologický příjem do Motola. První kontakt s lékařem byl poměrně brzo. Hned na začátku zmrazil můj optimismus. Nechal pořídit řadu rentgenových snímků. A nastalo čekání. Hodina, dvě... Začal jsem být nervózní. Bylo mi hůř a hůř. Bolest se zvětšovala, začal jsem se trochu třást. Nabádal jsem syna, jehož přítomnost byla neocenitelná, k útěku z pekla. "Musíme vydržet", zněl jeho názor.

Před očima jsem měl nápis: "Čekací doba hodina až několik hodin". Začal jsem ten nápis nenávidět jako symbol arogance. Kdybych tak věděl, co je to těch "několik hodin"! Trochu optimismu mně dodávalo to, že dalších nešťastníků v podobné situaci bylo více. Zkušenější říkali, že pět hodin je zde normální. Začal jsem mít vztek na doktory. Snad rozhodují o tom, zda nás nechají umřít doma, nebo odvezou přímo na patologii! – netajil jsem se se svým názorem.

Najednou k nám přistoupila trojice. Nejmladší ještě hoch, muž asi třicet let a o něco zralejší žena. Představili se a hned mě oslovili, že bych měl myslet na věci poslední a na to, jakou roli hraje v našem životě Bůh. Poděkoval jsem jim a zvlášť ocenil, že si z asi 50 čekajících vybrali zrovna mě. Viděl jsem jejich rozpaky a tak jsem zakončil s ustrašeným výrazem ve tváři:

"To opravdu vypadám tak špatně?"

"Ne, to ne", začali se omlouvat, "viděli jsme vás nejdříve ze zadu."

Poděkoval jsem i za toto vysvětlení a mezi tím začali rozmlouvat s mým synem. Ten jim řekl, že je věřící. Zajásali.

"Husita", dodal.

V tu chvíli se výraz jejich tváře změnil. Dívali se na něho, jako kdyby před nimi stál hejtman Vlk, který právě vypálil klášter. Pokusil jsem se situaci zklidnit.

"Je to kališník", vysvětloval jsem, "a mezi kališníky a katolíky byl uzavřen konkordát, že kališníci mohou přijímat pod obojí a zůstávají přitom součástí katolické církve."

Moc je to nepřesvědčilo. Tak jsem pokračoval:

"Opravdu. Naposledy tento konkordát potvrdil Svatý Otec Ratzinger, Benedik XVI. při nedávné návštěvě Prahy."

Mám dojem, že mně nevěřili. Dali nám nějaký leták, rychle se rozloučili a vyhledali si další oběť.

Po necelých čtyřech hodinách celkového času čekání jsem se dostal k druhému příjmu. Hned jak jsem uviděl rentgenové snímky, jsem pochopil, že se budu muset na dost dlouho rozloučit se svobodou. Krásně (naštěstí opravdu krásně) zlomená lýtková kost a ještě zlomenina v kotníku. Celkem tak na tři hřeby.

Všude kolem čilý ruch. Uvědomil jsem si, jak jsem doktorům křivdil. Vím, jak obrovská námaha je přijmout několik studentů po sobě na konzultace s diplomkou a k tomu několik studentů vyzkoušet. Za pár hodin je člověk unaven. Šňůra, kterou měl za sebou doktor, který řešil můj případ, byla mnohem větší. Neměnil bych, a to ani v případě, že by léčení byl můj koníček. Navíc – na rozdíl od něj ve své branži nenesu prakticky žádné riziko. V duchu jsem se začal omlouvat za hříšné myšlenky, které jsem měl v čekárně. Pochopil jsem, že bez silné vnitřní motivace by nikdo nemohl tuto práci dělat.

Každopádně budu mít příležitost podívat se na naše zdravotnictví zevnitř. Všechno zlé k něčemu dobré. Zapadá to do mého programu výzkumu odvětví produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Tak teď jde o jeho uchování a já jsem nejen uživatel služeb, ale také tak trochu na stáži.

Nejvíce traumatizující byl program rušení akcí. Bylo jich víc, než jsem si myslel. Ale i to je zkušenost. Je dobré vidět na vlastní oči, co poběží bez mé přímé účasti. Nikdo není nenahraditelný. A asi je někdy lépe nechat běžet věci samy, aby pak člověk věděl, kde a jak účinněji zasáhnout.

(Pokračování)

Ještě pár vzpomínkových foto z doby svobody, budu si jimi zpříjemňovat vězeňské utrpení:

Následující jsou z počátku letošního roku. Z jižního Španělska. Mys Roig. Malý, ale krásný. Tady bych mohl i nějaký delší čas bydlet. Začátek ledna a zde bylo přes 20°C. Tyto obrázky jsem si vybavoval, když mně v čekárně bylo nejhůř.

Jachtklub v Campoamore. S jachtami, které jsou zde, lze procestovat celé Středomoří.

Nedávno zde byly velké povodně.

Po takových cestičkách se zde chodí.

Pohled směrem ke špičce mysu Roig

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší