Vize, jakou potřebujeme/3

Vize, jakou potřebujeme/3

Původně jsem chtěl odstartovat seriál na toto téma hledáním odpovědi na otázku, jakou strukturu by měla vize mít. Po rozhovoru s Karlem Růžičkou, který mně dal řadu inspirací a doporučení, jsem se rozhodl, že ještě před tím předsunu téma osobního vztahu, který si každý z nás – ať již si to uvědomuje či nikoli –v souvislosti s utvářením vlastní vize, k tomu, co ho může inspirovat, vytváří.

Každý z nás totiž nějakou vizi, ke které se vztahuje, má. A v mnoha případech si ji žárlivě hlídá. Velmi opatrně připouští to, čím se nechá ovlivnit. Vlastní vizi můžeme mít uvědomovanou (víme, co je jejím základem a pěstujeme si ji vědomě) i neuvědomovanou, rozvinutou či jednoduchou, vizi otevřenou inspiracím, nebo uzavřenou do stereotypu. Ale v nějaké podobě ji máme a hraje velmi důležitou roli při naplňování existenciálního (prožitkového) obsahu našeho života, když zpřítomňujeme dříve prožité při vztahování se k budoucímu. Pokud tedy chceme spoluvytvářet vizi, která může někoho jiného inspirovat, je nutno postupovat maximálně citlivě, s velkou mírou empatie.

Vědomé pěstování vlastní vize předpokládá, že člověk je schopen porovnávat své názory s názory druhých, vnímat je, pochopit, proč může někdo jiný zastávat odlišné názory, hledat v odlišných názorech cestu k obohacení sebe sama, uvědomovat si roli sounáležitosti atd. Není to tedy jen o přejímání názorů, ale o způsobu vlastního, nikoli ovšem jen individuálního, žití. Je to i o žití v těch komunitách, do kterých je člověk svým rodinným, profesním, zájmovým apod. životem začleněn.

Pokud tedy nějakou vizi vytváříme pro potřeby ostatních či přesněji spoluvytváříme, měli bychom si uvědomovat, komu ji adresujeme. Už proto, že její adresát, pokud si ho vize nachází, je také jejím realizátorem, tj. tím, kdo přispívá k tomu, aby vize byla realistická a v tomto smyslu i realizovatelná.

Oproti tomuto pojetí pěstování vize stojí představa o možnost jednoduchých řešení, odmítání názorů druhých, uzavírání se ve vlastních či přesněji skupinově přijímaných, (moderně se to nazývá uzavírání do bublin, dávám přednost Koukolíkovi, který používá výraz skupinová stupidita). Vnějšími projevy jsou sklon k fanatismu a agresivita. Tohoto fenoménu využívají ti, kteří chtějí s druhými manipulovat a zneužít je. Dnes fenomén bohužel až příliš častý.

Velmi důležitá je představa o tom, co by mělo být součástí vize, která je:

- otevřená dalšímu rozvíjení;

- je člověku oporou aktivní spoluúčasti v komunitách, které mu umožňují rozvíjení a uplatňování jeho schopností;

- poskytuje člověku větší jistotu konání;

- činí ho odolným vůči manipulaci;

- obohacuje jeho existenciální žití spojené se zpřítomňováním prožitého při vztahování se k budoucímu.                               

Proč je představa o struktuře vize tak důležitá? Protože právě při vědomém doplnění dříve neuvědomovaných, ale podstatných prvků vize může člověk významněji postoupit v jejím vědomém utváření. Proto má smysl se po této úvodní vsuvce upozorňující na individuální vztah k vizi přejít k vytváření představy o její struktuře.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Prokopák (přesněji Červený lom v Daleském údolí) se zbytky prvního sněhu. Stihnul jsem sem zajít těsně před časným setměním v den prvního sněhu v Praze.

Červený lom se zbytky prvního sněhu v plné kráse.

Už se začíná stmívat. Z druhé strany této skály lze stále ještě najít zkameněliny.

Výstup suchým kaňonem k Velké ohradě. Jedno z nejzajímavějších míst.

Pohled od Opatřilky blízko Velké ohrady přes Prokopské údoli na Hradiště Jinonice.