Inspirující Mallorca: Horší než "vykořisťování"/10

Uveřejňuji další část inspirací, které jsem získal během putování po Mallorce a návazně na výletech v naší přírodě. Pokud někdo nečetl předcházející díly (o dost přišel, ale může to ještě dohonit, Mallorca stojí za to), doporučuji mu, aby si přečetl alespoň tento:

https://radimvalencik.pise.cz/9882-inspirujici-mallorca-horsi-nez-vykoristovani-1.html

V něm se dozví více o kontextu série věnované tématu Horší než "vykořisťování"" i o tom, jak jsem se v seriálu dostal k naší přírodě. Zde jen stručně připomenu, že jsem si právě pod Lovošem uvědomil souvislost Nashova vyjednávacího problému s otázkou, zda při pochopení toho, co se dnes odehrává, vystačíme s Marxovou teorií nadhodnoty (k čemuž se na semináři odehrála zajímavá výměna názorů).

Horší než "vykořisťování"/10

Dnes to bude jednodušší než včera.

Pohádka o kouzelném dědečkovi s velmi silným ponaučením. Představte si, že jste s někým, koho znáte či neznáte (nejlépe, když si představíte oba případy a zaujmete postoj ke každému z nich) a najednou se před vámi objeví kouzelný dědeček se svazkem bankovek. Třeba deseti stokorunami. Nabídne je tomu druhému (kterého znáte či neznáte) a řekne mu: "To jsou peníze pro vás oba. Vezmi si pro sebe, kolik chceš, a zbytek dej tomu druhému. Mám ovšem jednu podmínku. S tím, kolik dostane a až to dostane, musí ten druhý souhlasit. V případě jeho nesouhlasu nedostane žádný z vás ani korunu."

Dobrá nabídka, že? Tak jak se zachováte, když ten druhý bude uvažovat takto: "Stačí, když dám tomu druhému stokorunu. Bude souhlasit, protože jinak nedostane nic. A já budu mít skoro všechno." A dá vám stokorunu. Přijmete ji, nebo ho pošlete do háje, a to i za cenu, že o tu stokorunu přijdete? A když vám nabídne tři stovky? Kolik byste nabídli vy, pokud by stejnou nabídku udělal kouzelný dědeček vám? Nestřílejte od boku a dobře si vše promyslete.

Výše uvedená pohádka (v odborné sféře je považována za případ "ultimátního problému") se mnohokrát experimentálně zkoušela (fiktivně i se skutečnými penězi, v případě, že se skutečnými penězi, zpravidla s menšími částkami, aby experimentátorovi nedošly peníze příliš brzy). Většinou ve studentském prostředí (studentů je hodně na jednom místě a jsou relativně levným pokusným materiálem, podobně jako octomilky pro genetiky).

Ukázalo se, že některé osoby důsledně požadují i navrhují rozdělení půl na půl. Ale i návrhy 600 : 400 bývají někde, ne vždy, akceptovány. Rozdělení 900 : 100 je téměř vždy odmítnuto.

Jak si to vysvětlit? Neodporuje to předpokladu racionality člověka? Jsme u zásadní otázky. Někteří (dokonce i odborníci) se domnívají, že odporuje. A mýlí se! Proč?

Zde je namístě postavit se na pevnou půdu přesných formulací. Teorie často používá princip individuální racionality, který říká, že každý ze subjektů dá přednost té výplatě, která je větší.

Na první pohled se zdá, že tady je tento princip porušen. Jenže právě tady se ukazuje několik důležitých věcí:

1. I velmi banální tvrzení či formulace mají často skryté předpoklady.

2. Každé rozhodnutí činíme v určitém kontextu, který si neumíme přesně reflektovat, ale který musíme respektovat i při hodnocení racionality.

Zkusme se z tohoto hlediska podívat na náš problém rozdělení deseti stokorun a položme si otázky:

- Stačí se dívat na problém rozdělení výplat jen z hlediska toho, kolik dostanu, nebo bych měl nějakým způsobem do komplexního ocenění mé výplaty zahrnout i důsledek toho, že ten druhý získá mnohem více než já?

- Skončila hra rozdělením peněz, nebo hra pokračuje tím, jak kdo peníze využije ve vztahu k druhému?

- Za jakých podmínek je moje "konečná výplata" (v nějakém představitelném horizontu navazujících událostí) nezávislá na výplatě toho druhého a za jakých podmínek není?

- Která ze situací je bližší reálně nastávajícím situacím – ta, která končí jen rozdělením peněz, nebo ta, která uvažuje i navazující dění?

Pokud by hra byla "jednokolová", vně jakéhokoli kontextu, pak by jiné rozdělení než 900 : 100 bylo porušením předpokladu (axiomu) individuální racionality.

Pokud má hra nějaký kontext, pokud získané peníze ovlivní další dění, může být přijetí (a tudíž i navržení) rozdělení 900 : 100 porušením předpokladu (axiomu) individuální racionality.

Mj., pokud se vrátíme k tomu, o čem jsem psal včera, zjistíme, že to nové, s čím William Thomson přichází, je založeno právě na tom, že pracuje s představou pokračování hry, které pak redukuje na rozhodování prvního a rozhodování druhého dne s prvky nejistoty.

Patrně je v tuto chvíli zbytečné uvést, že fenomén, který hraje klíčovou roli, je poziční investování, tj. možnost použít (zneužít) prostředky získané od "kouzelného dědečka" k dosažení výhody v navazujícím dění. Pohádka, kterou jsme si vyprávěli, je z tohoto hlediska velmi poučná. A poučné je i její přesné "převyprávění".

Pro názornost uvedu jen některé příklady, jak taková přeměna větší výplaty (majetkové výhody) v prvním kole může rozhodnout hru v dalším kole:

- Dva hoši soupeří o dívku, kterou milují. Pokud někdo z nich získá více peněz, může jí koupit hezčí kytku a získat ji pro sebe.

- Dva spolupachatelé se dostali k penězům nečestným způsobem. Ten, kdo získá více peněz, si může najmout lepšího (či vlivnějšího) právníka a svést vinu na svého komplice.

Atd., atd.... Každý určitě bez problémů rozšíří sbírku případů, kdy poziční investování hraje roli.

Na závěr malá poznámka: O roli pozičního investování vím už hodně dávno. O dost víc, než desítku let. Jako alternativa investování do rozvoje schopností a investování do společenské pozice je popsané už v naší učebnici Mikroekonomie pro magisterské studium z roku 2010. Nepíšu to, abych se chlubil, ale naopak. Trvalo mně příliš (neodpustitelně?) dlouho, než jsem nalezl klíč k adekvátnímu a prakticky využitelnému uchopení tohoto fenoménu. A to právě formou funkce neutrality pozičního investování a návazně její vhodně zjednodušenou formou linie neutrality pozičního investování. Shodou okolností ten nejdůležitější podnět jsem získal na Mallorce při výstupu na stolovou horu Randa, v místě, kde v jeskyni žil na přelomu 12. a 13. století Ramon Llullus, jeden z největších mozků všech dob.

(Pokračování)

A k tomu trochu přírody:

Je to v Praze. Ale kde? Úplně naše příroda to není, takže botanická zahrada. Ta velká. V Tróji.

Americká prérie.

Slať s masožravými kytkami.

Podzimní krása této květiny mě vždy fascinuje.

Z expozice hospodářské části. Asi se to dá jíst, ale raději jsem to nezkoušel.