Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Inspirující Mallorca: Ještě k Litoměřicím/1
Uveřejňuji další část inspirací, které souvisejí s putováním po Mallorce. Úvodní část (kdo nečetl, měl by si přečíst, ať zná kontext) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/9859-inspirujici-mallorka-litomericke-teze.html
Mallorské ispirace se přenesly i na mého dlouholetého přítele a kolegu na dvou pracovištích Jaroslava Šulce. Reagoval na otázky, které jsem položil ve 3. bodu svých litoměřických tezí. Myslím, že si zaslouží pozornost (jako vždy odlišuji text J. Šulce od svého barvou):
Tak dlouho jsem se chystal splnit slib, že někdy v září nadhodím pár obecnějších, především makroekonomicky laděných tezí k našemu snažení podívat se na dnešní a budoucí dění pokud možno kritickým a nezávislým okem, až mne svými "Litoměřickými tezemi" kolega Radim Valenčík předběhl.
Ale když už je Radimův nástřel úvah na papíře, tak toho využiju/zneužiju, byv velice potěšen, že alespoň nemusím složitě vymýšlet metodologii postupu, strukturu textu a jiné podobné otravnosti, jak se sluší a patří.
Předesílám, že si na jedné straně vůbec nemyslím, že bychom právě v Lovoši měli diskutovat programové věci "našeho týmu KUDY Z KRIZE", na druhé straně je velmi pravděpodobné, že se ani v sobotu některým "našim" tématům nevyhneme. A považuji to za docela dobrou metodu jak sbírat postřehy pro inspiraci myslitelů v našem spolku. Můj táta tomu říkával "vlaštovčí" metoda, tedy "jako když vlaštovka staví hnízdo, taky sebere ze země každý vhodný kamínek".
0001pt; mso-add-space:auto;line-height:normal">Byť se budu snažit jít popořádku, teď mi to nedá a začnu u Radimova bodu třetího v pořadí:
3. Které otázky jsou nejdůležitější?
Což dál Radim dobře rozvádí řečnickými otázkami
- V jaké době žijeme, co je podstatou změny, do které jsme svými životy vržení?
- Co je příčinou problémů, se kterými se setkáváme, příčinou příčin těchto problémů a příčinou jejich rezistence, tj., že se je nedaří řešit.
Dovolte nejdříve "u doby plné změn" pasáž ve stylu "vzpomínky starého zbrojnoše". V 80. letech jsem pracoval na SPK na pozici, kdy jsem měl obvykle do 60 – 90 minut od skončení jednání tehdejší federální vlády k dispozici v podstatě těsnopisný záznam diskuze (pro SPK) důležitých bodů jednání. A pamatuju, že někdy v polovině 80. let, kdy vláda řešila "kvadratura kruhu", tj. jak se vymotat ze sítí tzv. "málo ambiciózního" pětiletého plánu na roky 1986 – 1990. Tehdy nám to nevycházelo na vyšší dynamiku růstu národního důchodu, než nějakých průměrných 2,7 %, což se zdálo být soudruhům v politbyru skandálně nízké tempo. Na jednání vlády proto použil tehdejší premiér Lubomír Štrougal při masáži vzpouzejících se hospodářských ministrů převzít odpovědnost za nějak tvrdší úkoly s výmluvou, že musí čelit spoustě nepředvídaných komplikací mj. tyto teze (parafrázuji, neb píšu po paměti - JŠ): "Je nezbytné se vyrovnat s faktem, že tzv. zhoršené vnější a vnitřní podmínky ekonomického růstu už dnes a jistě i v nejbližších letech nejsou náhodným, přechodným a ojedinělým jevem, než se vše vrátí ke starému dobrému normálu, ale jsou a budou nepochybně novou a trvalou konstantou. A takto s ní je nutné pracovat především ve vlastní hlavě a následně v řídící práci." Nepochodil, a to byl jeden z důvodů jeho brzkého profesního konce.
Jinými slovy a zobecněno: většina lidí má genetickou výbavu v podstatě konzervativního ladění. Instinktivně touží po stabilitě, volají po "návratu ke kořenům", fenomén změn je většinou děsí, protože (objektivně) nedohlédají jejich konců ani souvislostí. A nutně se cítí proto ohroženi (ve statusu, vztazích apod.). Asi Jan Keller by to uměl formulovat lépe, ale snad jsem srozumitelný.
Můj profesor filozofie Jindřich Zelený, tehdy asi čtyřicátník, mně kdysi o zkoušky řekl, že mi moje mládí vůbec nezávidí, protože – pokud včas "nenatáhnu brka" – tak mne v pokročilé dospělosti dožene fenomén zrychlující se temporality.
Jeden příklad z oblasti elektrotechniky, resp. fyziky pronikající do podstaty hmoty. Krátce poté, co začaly být v 60. letech minulého století nahrazovány klasické elektronky, kondenzátory apod. křemíkovými čipy (s tranzistory a tyristory) v tzv. integrovaných elektronických obvodech, si experti brzy všimli, že vědecký výzkum v tomto oboru již dospěl do fáze, že vcelku pravidelně poskytuje takové poznatky, na jejichž základě bylo možné v průběhu zhruba roku až roku a půl zdvojnásobit počet prvků (elektrotechnických elementů) umístěných na jednom křemíkovém čipu. Jinak řečeno: stejný užitný výkon bylo možné v průběhu každého roku (či půldruhého roku) získávat z objemově polovičního integrovaného elektronického obvodu.
Ekonomové zabývající se efektivnosti a intenzifikací v elektrotechnice to formulovali po svém: díky tomu, že je možné v průběhu času (zde každého roku či půldruhého roku) získávat z jedné jednotky na vstupu (daného výrobní faktoru vstřebávajícího inovaci) dvojnásobek jednotek na výstupu, dochází k tzv. absolutní intenzifikaci.
Z finanční stránky nahlíženo, tento typ technologického pokroku dává prostor ke snížení nákladů na jednotku výkonu v daném čase na polovinu. A ještě řečeno inverzně: Jestli jste si mohli za jednu peněžní jednotku koupit ve výchozím roce jednu jednotku výpočetního výkonu, pak v následujícím roce (či půldruhém roce) to byly dvě jednotky výpočetního výkonu, v dalším pak čtyři jednotky výpočetního výkonu, následně osm, šestnáct, třicet dva atd. Není to linearita, ale exponenciála.
Do té doby (a většinou to platí dosud) bylo totiž (po mnoho staletí) běžné, že na jednu jednotku růstu výstupu (produkce) bylo třeba zvýšit faktory na vstupu rovněž zhruba o jednotku, případně o něco málo méně, třeba 0,8 až 0,9 jednotky na vstupu (energie, materiálů, zaměstnanců, hnojiv apod.). Proto se dlouho v ekonomii pracovalo s pojmem (plně, zčásti) extenzívního rozvoje. Toto paradigma se nyní zdá se změnilo, když – zprvu v elektrotechnice – souvztažnost "růst na výstupu je podmíněn růstu na vstupu" byla obrácena na "růst na výstupu je možný i při absolutním poklesu na vstupu".
Dlouho se myslelo, že tento teoretiky efektivnosti dlouho očekávaný technický a ekonomický paradox má své hranice jak oborové (nebude platit plošně, ale jen v elektronice), tak časové, tedy že platnost tzv. Moorova zákona (to byl ten pán, co si tohoto efektu všimnul) bude omezena jen na počáteční dekádu přechodu k tranzistorům a tyristorům – na zmíněná šedesátá léta. Je dosud obecně poměrně málo známo, jak fatálně skeptický to byl úsudek, protože Moorův zákon formulovaný v polovině 60. let 20. století v elektrotechnice totiž platí dosud (byť již ne v kratší roční, ale "jen" v delší cca 18 měsíční variantě). A nezdá se, že by měl v nejbližších letech skončit, i když to není až tak zcela nepravděpodobné.
A co je ještě důležité: za půlstoletí od Moorova postřehu se výskyt tohoto technologického paradoxu šíří napříč obory a odvětvími a zatím nejsme schopni důsledky tohoto jevu jaksepatří intelektuálně vstřebávat.
(Bude ještě jedno pokračování)
K tomu:
Výměna pohledů na to, co se vlastně děje, a jaké to má příčiny, je mimořádně významná. Zejména v době, kdy se část společnosti "uzavírá do svých bubiln" (jak se označuje efekt, pro který jsem používal pojem "zapouzdření") a ztrácí schopnost podívat se na svět očima druhého.
A k tomu trochu přírody:
Následující foto jsou ze druhého dne, z prvního skupinového výletu u městeček Astrá a Capdepera, resp. k plážím u těchto městeček.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/9863-inspirujici-mallorca-co-me-ceka.html
Po několika kilometrech chůze v pohodlném terénu jsme sešli k moři. Krásná pláž a průzračné moře střídající všechny odstíny modře.
Pak jsme se vydali na poměrně náročný přechod z jedné pláže na druhou po skalnatém útesu. I přes určité problémy to zvládli všichni. Důležitou roli sehrála vzájemné spolpráce. Fyzicky zdatnější zkoumali terén a navrhovali nejvhodnější trasu.
Zanedlouho se před námi zjevila druhá pláž. O něco civilizovanější, u městečka Cala Mesquida
Toto z výletu třetího dne. Počasí nás donutilo změnit místo vycházky, protože hrozil déšť a cesta v divokém terénu mohla být nebezpečná. Výstup po asfaltové cestě na vrch (či spíše stolovou horu) Randa. Z vrchu je panoramatický rozhled přes celou Mallorcu. Moře je vidět všemi směry. V jeskyni pod vrcholem žil jeden z nejvýznamnějších a nejzajímavějších filozofů všech dob, dnes je tam klášter s restourací. Ale o tom až příště. Zážitky z této cesty stály za to. V anketě jsem doporučil tuto trasu zařadit do základní nabídky.
Tady je ještě pozvánka na Litoměřický odborný seminář, který je už pozítří:
