Pěšky na Ukrajině. Zážitek!/3

Už když jsem se procházel kolem slovenské obce Ubla na hranici s Ukrajinou, mě napadlo, že se pokusím překročit státní hranici. Pochopitelně legálně. Ale jak? Na naší, tedy slovenské, straně nikdo přesně nevěděl, jaká pravidla platí. Prý se mění každou chvíli. Tak jsem se rozhodl si to vyzkoušet.

Přes slovenskou část hranice jsem se dostal snadno i s příslibem, že mě pustí zpět, když mě Ukrajinci pustí zpět z Ukrajiny (mám potvrzení o dvou očkováních a na Slovensku jsem se nechal registrovat). Ale nebyli si jisti, zda projdu přes ukrajinskou hraniční kontrolu tam a pak zpět. Tam to trvalo trochu déle, ale chovali se velmi slušně. Trochu váhali, když jsem jim oznámil, že nemám ukrajinské zdravotní pojištění, ale nakonec jim stačila kartička Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra.

Snad pomohlo i to, že na otázku, proč jdu na Ukrajinu a pěšky, jsem po pravdě odpověděl: "Jednak mám celé Východní Slovensko už projité, jednak jsem na Ukrajině pět let studoval a 44 let, jeden měsíc a 15 dní jsem tam už nebyl." Většinou se pak řeč stočila na krásy Oděsy, kde mnozí z nich byli a kde jsem trávil část mládí. U východu z hraničního prostoru byl mladíček se samopalem, ale také se choval mile. Na zpáteční cestě tam dokonce stále pěkná dívenka se samopalem. Trochu se začervenala, když jsem jí řekl, že jí to sluší.

Když jsem se asi z pětihodinové túry v příhraničí vracel, měl jsem už pořádnou žízeň. U silnice seděli tři místní u láhve vodky a zvali mě, abych si přisedl. Potřeboval jsem si trochu odpočinout a rozhovor s místními je vždy přínosný. Vodku jsem odmítl s tím, že za chvíli pojedu autem, které mám za hraničním přechodem, ale ptal jsem se po vodě. Ukázali mně studánku kousek od místa, kde seděli. Jeden mně dokonce přinesl vlastní minerálku z domu, který stál hned vedle a předvedl pokus založený na tom, že do jejího zásaditého složení nakapal pár kapek domácího jablečného octa. Zašumnělo to a chutnalo skvěle. Když se dozvěděli, že učím na soukromé univerzitě atraktivního zaměření a že u nás studuje i hodně Ukrajinců, začal se jeden z nich zajímat, zda by tam mohla studovat i jeho vnučka. Objasnil jsem mu podmínky a dal svou vizitku. Školné se mu zdálo trochu vysoké na ukrajinské poměry, ale zaujalo ho, když jsem mu sdělil, že mnozí, kteří jsou v podobné situaci, si přivydělávají třeba jako recepční a že si tyto pozizce při ukončení studia předávají. Bavili jsme se o všem možném a bylo to přínosné.

Foto 1: Pohled proti proudu řeky Už z mostu ve Velkém Břízovém.

Foto 2: Ještě jedno foto z centra obce.

Foto 3: Pohled od řeky Už na kopuli kostela v obci.

Foto 4: Měl jsem štěstí. Právě probíhalo křtění novorozeňat i starších dětí. Za poměrně melodikcého zpěvu. Účast masová.

Doufám, že se sem zase podívám dříve než za 44 let.