Kdo může být nositelem změny k lepšímu?

Kdo může být nositelem změny k lepšímu?

Když uvažujeme o tom, kdy se může něco změnit k lepšímu, vždy je nutné mít co nejkonkrétnější představu o tom, kdo změny provede.

Tak například osvícenec, vzdělanec a velký intelektuální dříč Helvétius říkal, že ke změnám dojde "až národ zakusí velká hoře a šťastná shoda okolností dá panovníkovi možnost pochopit nutnost reforem". Na tak inteligentního a poctivého člověka, jakým Helvétius nepochybně byl, hodně naivní. Naivitu tohoto názoru si již dávno před ním uvědomil, pravda až po té, co byl odsouzen k upálení, Giordano Bruno: "Jak naivní jsem byl, když jsem se domníval, že reformy mohou provést ti, kteří mají ze současného sytému výhody!"

Na Helvétia reagoval Karel Marx výtkou: "Ti, kteří si myslí, že změnou podmínek a výchovou lze změnit člověka, zapomínaji, že podmínky mění právě lidé a že i vychovatel musí být vychován." Upozorňuje tím na nutnost přesného vymezení subjektu změn, za který považuje dělnickou třídu, která je podle něj obětí veškerého bezpráví, a proto i nositelm změn vyúsťujících v plnou emancipaci každého člověka, tj. vytvoření podmínek, v nichž svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou rozvoje všech. Tak jako dělnická třída nachází svou duchovní zbraň v dobré teorii, tak podle Marxe dobrá teorie nachází svoji materiální zbraň v proletariátu.

Lenin tento koncept spojení teorie s praxí vylepšil ještě tím, že mezi dobrou teorii a dělnickou třídu dal stranu, která v jeho pojetí jako duchovní elita permanentně v reakci na aktuální vývoj vnáší teorii do vědomí dělnické třídy i jejích spojenců.

Když tyto recepty ztratily svoji účinnost a začaly selhávat, objevuje se původní "neomarxistmus" (Frankfurtská škola spojena s hnutím Nové levice koncem 60. let), která hledá jiný revoluční subjekt (dělnická třída podle ní zpohodlněla) v podobě těch, kteří jsou danými poměry nějak diskriminováni a tím i frustrováni. Důsledky degenerace mysli hledačů i kvazirevolučních subjektů produkovaných frustrací vidíme dnes v podobě globální degenerace levicového hnutí.

Zdálo by se, že hledání "revolučního subjektu" v podobě růstu role tvůrčích mezigeneračních týmů je "přizdiráčství", příštipkaření, měkkejšství... A určitě i revizionismus. Ale dávám k úvaze:

1. Nepodařilo se snad Leninovi vytvoři funkční tvůrčí tým?

2. Nebylo nutnou podmínkou, bez které to nešlo, že jím propagované ideje vedly k tomu, že se podobných týmů rodily v zaostalém a rozkládajícm se carském Rusku (po likvidaci Stolypinova pokusu o reformy a odporného vtažení Ruska do světové války) stovky či tisíce?

3. Nebylo jednou z příčin deformací a pak uvíznutí sovětského Ruska ve slepé uličce sterility to, že:

- Týmy vzniklé na bázi silných idejí byly deformovány "demokratickým centralismem", který narušil zpětné vazby, nezbytné pro zdravý vývoj (např. povinnost po přijetí rozhodnutí rozhodnutí toto rozhodnutí prosazovat nebyla vyvážena právem na "pozitivní deviaci", když se ukázalo, že se změnily podmínky či rozhodnutí bylo chybné).

- Ani Leninův tým, ani obdobné týmy nesoucí změnu nebyly dostatečně vícegenerační, nedošlo k přejímání zkušeností a hlavně – fatálně se nedařilo a nepodařilo vyřešit problém nástupnictví.

- V těchto týmech došlo jen k částečné komplementaritě rolí a funkcí, přetrvával velmi silný prvek rivality, který vyústil až v represivní vzájemné chování.

- Byla podceněna možnost a nutnost zvyšování potenciálu týmu na bázi individuálního osobnostního rozvoje taženého vzdělaností a profesní specializací.

Z pohledu těchto a dalších bodů, které by bylo možné uvést, se mně nejeví důraz na tvůrčí mezigenerační týmy a hledání cest zvýšení jejich role v kontextu nezbytných komplexních reforem jako něco, co by bylo ústupkem něčemu. Spíše jde o odhalení toho, co v pokusu o změnu světa tehdy citelně chybělo.