Perla u centra Budapešti/1

Vlastně dvě perly. Různé. Kouek od sebe. Sas hegy - vrch plný krás a s nádhernými výhledy kousek od centra a hned u hotelu, kde byl 6.  světový kongres Game Theory Society. Nedaleko od něj budapešťský židovský hřbitov, svým způsobem velmi zajímavý. Židovský hřbitov volně přístupný, na Sas hegy není tak jednoduché se dostat. Je to přísně chráněná malá lokalita se zpoplatněným přístupem. To je OK. Ale jedno z mála protikovidových opatření v maďarsku - je sem ztížený přístup, protože na vrch jsou objednány dětské skupiny, starší lidé jsou chráněni tím, že sem nemají během dne přístup. Ale milý pán, který patří mezi skupinu nadšenců, kteří se o kouzelný vrch starají, nám dal tip na 17. hodinu, kdy nás patrně pustí. Pustili. A stálo to za to. Dokonce jsem pod vlivem diskusí s účastníky kongresu a dojmy z krajiny napsal určitou reflexi konference. Připojuji ji, i když asi většinu čtenářů této stránky nezaujme. Ale myšlenky, které v ní sděluji, vznikly právě zde.

Foto 1: Výhled z místa těsně před přírodní rezervací. Výhled na kopce, které už mají 500+. Kazí ho neestaticky natažený kabel.

Foto 2: Ale toto už je z chráněného místa v pozdní odpoledne.

Foto 3: Pro srovnání druhá perla - židovský hřbitov. Hodně zdivočelý. Patrně i proto, že ani Horthy nedokázal židovské rodiny uchránit před jedním z největších zločinů.

Foto 4: Toto už voní Středomořím. To je daleko, ale je cítit i zde. Tak trochu.

Na motivy poznámek Ondřeje Černíka

Reflexe průběhu 6. Světového kongresu Game Theory Society

Teorie her je třeba dle mého názoru rozvíjet v následujících třech strategických směrech:

1. Zkoumat nikoli jen jednotlivé hry, ale soubory (konglomeráty) her.

Toto si teorie her již začíná uvědomovat a hovoří se o významu externalit (vnějších vlivů) jednotlivých her. Zde platí, že dobrá teorie musí být homogenní, v daném případě to znamená, že externality jednotlivých her mají rovněž podobu her:

- Dosud nejlépe prozkoumaným a patrně nejjednodušším případem jsou hry s opakováním. Na jednu ukončenou hru navazuje další atd.

- Jeden z nejčastějších případů souvisejících (kontextuálních, navazujících) her jsou hry typu pozičního investování. Vyhrává ten, kdo do další hry může investovat více (což je triviální hra, ale mění předcházející hru netriviálním způsobem), případně zvyšuje pravděpodobnost výhry uměrně rozdílu či poměru částky, kterou lze investovat v další hře. Hry typu pozičního investování jsou velmi časté a neměl by být problém pracovat s typem her vyúsťujících v poziční investování, odsud pak odvodit modifikované řešení předcházejících her. Teorii her by to velmi přiblížilo realitě.

- Jsou ještě nějaké další typy souvisejících her, které by byly standardním rozšířením nekontextuálních her? Podle mě jsou to informační a signalizační hry, tj. hry, v nich se do původní hry zapojuje hra spojená s dodáním informací či signalizací něčeho. Pokud i zde dodržíme princip homogenity teorie, pak nejvýznamnější informací či signalizováním něčeho bude sdělení typu "jaká hra se hraje" či "jaká hra je dominantní (a podřizuje si ostatní hry)".

- Pak to mohou být další hry, například spojené se ztrátou či naopak získáním reputace (což výrazně ovlivní řešení her typu vězňova dilema a jim podobných).

2. Co je základní hrou v tom či onom případě, tj. problém ukotvení modelu.

S předcházejím souvisí nastolení otázky v případě řešení jakéhokoli relevantního praktického problému, co je základní hrou v tom či onom případě? To vůbec není triviální otázky. To, že se jí teorie vyhýbá, má za následek, že její modely se vzdalují od reality, nejsou schopny se formou analýzy souvisejících her přibližovat k odhalení toho, o co se v tom či onom případě jedná. Teorie pak místo orientace na praktickou využitelnost jen paběrkuje, číhá na příležitost, že někde najde praktické uplatnění. Taková pozice je nedůstojná teorie her.

3. Od preferencí k výnosu z investičních příležitosti, jiná "ontologie" konečných efektů.

Teorie her je příliš poplatná neoklasické ekonomii. Vychází z "maximalizace užitku", ovšem inteligentě popsané formou axiomaticky podané teorie preferencí již v zakladním díle J. Neumanna a O. Mongersterna.

Ale náš mechanismus prožitků (který je vícerozměrný a mnohem složitější, než si uvědomujeme) je jen mechanismusmem rozhodovacím, nikoli cílotvorným.

Cílovou stránku jednání jednotlivců i domácností nellépe postihl M. Friedman, když uvedl, že domácnosti mění současný příjem v budoucí tak, aby pořizováním a provozováním aktiv, sestávajících se z lidského i nikoli lidského kapitálu, ze současného příjmu co nejvíce maximalizovaly současnou hodnotu příjmu budoucího. A subjektivní prožitky jednotlivců jen lépe či hůře na tuto strategickou orientaci v daných konkrétních dobových a kulturních podmínkách orientují.

Základní otázku všech her, které jejich teorie může analyzovat, pak je: Proč investiční příležitosti, kterými disponují jednotlivci (hráči), nejsou využívány podle míry jejich výnosnoti (aby byla dosažena hickcsova rovnováha) a následně pak výnosy rozděleny v rámci některé kooperativní hry s přenosnou výhrou (podle principu kolektivní racionality, resp. paretovské rovnováhy)?

Když budeme hledat odpověď na tuto otázku, zjistíme, že hlavní příčinou je existence her typu pozičního investování, což mj. ukazuje, jak spolu všechny tři předpoklady obnovy vědecké a společenské autority teorie her souvisejí.

(Pokračování)