Peklo a naději přinášející šustění

"Prošel jsem si peklem" – autentická výpověď s nadhledem, optimismem a okořeněná humorem

Václav Netolický je můj dlouholetý přítel a kolega z práce. Známe se dvacet let, od doby zakládání našeho střediska v Mostě. Studenti, kolegové a všichni v okolí ho mají rádi. Uveřejňuji jeho výpověď nejen proto, že se jedná o člověka, které ho osobně znám a kterému stoprocentně věřím, ale i pro její optimismus. Může mnohým pomoci překonat složité období a přežít.

Prošel jsem si peklem

Václav Netolický

Tož jsem si prošel peklem, možná tak dva dny chyběly k zabouchnutí vrat. Je to těžké ve městě, kde nemáte lékaře, problémy sice velké, ale ne typicky coviďácké. Tak jsem sám v bytě prokašlal dny a noci, přestal jíst a padal do absolutního vyčerpání. Pak do toho naštěstí vstoupily mé skvělé dcery, které do té doby neměly ani tušení, co se děje. Barča z Prahy vyřešila s vedením centra RZS v Ústí dohodla transport do nemocnice, kde byl rychlotest negativní, ale rentgen odhalil oboustranný zápal plic.

Nastoupil jsem na interní oddělení mostecké nemocnice, začala skvělá péče, ale přišel večer a na mobilu se mi objevila SMS - POZITIVNĺ. Noc na izolaci a na ráno transport na Covid oddělení. Pod vlivem zpráv jsem propadl zděšení - přeplněné pokoje, tam určitě bude čas řešit nějaký blbý zápal plic. A tak jsem se tam ocitnul - přijímající lékař mě věcně uvedl do problému a já se stal součástí prazvláštního světa. Člověk je najednou free - žádné omezení prostřednictvím roušek, před koronáčem jsme si všichni rovni. A v tom prostředí plují sněhuláčci, kteří na vás koukají krásnýma očima, často s brýličkami pod štítem. S jemným šustěním plní své povinnosti a dodávají maximum lidského přístupu, jemného humoru a radostného přístupu. Cítím se každým dnem líp, a když je po nějakém čase jasné, že už další se zvládne v soukromí, končím. i proto, aby byl zachován komfort a péče pro další, kteří to potřebují.

No už jsem se cítil dost suverénně po včerejším propuštění, ale ve frontě v lékárně jsem dostal pořádnou lekci, ať tedy nemachruju. Zjistil jsem, že dýchání přes roušku nedám a tak jsem toho měl plné kecky. Celé to bylo spojeno naštěstí s transportem (v Mostě díky rozhlasové Markétě-opravdu díky moc) a následovala cesta do Prahy.

Můj další osud převzala do svých rukou Barunka v domečku v Kyjích, kde péči o dědu rozjede i Honzík a Maruška. Po tom včerejším otřesu se cítím skvěle a postupně se opět budu začleňovat do vztahů (jemně i pracovních).

Takže buďte opatrní a zodpovědní, neposlouchejte zprávy a mějte důvěru ve zdravotní systém - nikdy bych nečekal, co mne (v často proklínané) mostecké nemocnici potká, v noci jsem naslouchal, zda se neozve to, naději přinášející, šustění - je fajn, že v této chvíli šelestí pro další, kteří to potřebují.

A k tomu na Facebooku na sto pěkných a upřímných přání od přátel nejrůznějšího druhu, na které Václav ani nestačil odpovídat. Opravdu, opravdu nechápu svéráznou racionalitu a moralitu "bojovníků za svobodu", přesněji bojovníků proti "naději přinášejícímu šustění" a ještě přesněji arogantních ignorantů.