COVI-sráči, docent Šmandin a německé tanky

Reakce od covi-popíračů na mnou zveřejněná čísla z oficiálních zdrojů:

"Když se přestanete zabývat tím, čím Vás straší pan docent..."

"...proč furt děsíte lidi?"

"nejméně 5x strašící status pana docenta"

Každý v reakci na pravidelné zveřejňování a analýzu údajů s cílem prověřit hypotézu, zda je chování viru blízké jeho evolučně stabilní strategii, zda jsme již byli svědky typických projevů fáze jeho zklidnění, což je logický závěr z uvedené hypotézy s praktickým vyústěním – jak přispět ke zklidnění viru, jaká opatření jsou k tomu nejefektivnější. Nejenže žádné strašení, ale spíše uklidňování.

Vůbec mě nenapadlo, že covi-popíračí jsou takoví sráči a ještě se pokrytecky schovávají za druhé, kterým strach či děs připisují.

Proč mě nenapadlo, že zveřejňování čísel může někoho tak vyděsit? Před téměř padesáti léty jsem studoval na univerzitě v Oděse matematiku. Klasickou. V prvním ročníku nás učil vyšší algebru docent Šmandin. Lehce napadal na nohu. Skvělý pedagog, skutečná osobnost. Nešetřil nás.

Vždy 9. května přišel tmavém obleku, na kterém byla malá stužka. Pak jsme se dozvěděli, že utrpěl těžké zranění a byl vyznamenán za statečnost v bitvě u Moskvy, kde v 19 létech působil ve slavné Panfilově divizi. Nikdy o tom sám nechtěl mluvit, ale jednou jsme ho k tomu přiměli. Tak jsme se třeba mohli prostřednictvím autentického svědectví vžít do situace, kdy pár desítek metrů před vámi proti vám jeden německý tank. "Ani v takové chvíli se nesmí zpanikařit", říkal nám. "Poprvé to chtělo hodně vnitřní síly, ale pak si na to zvyknete a chováte se naprosto klidně a racionálně. To je cesta k přežití a vítězství."

Autentičnost svědectví na mě tehdy velmi silně zapůsobila. To je víc než ten nejlepší válečný film. Ani mě nenapadlo, jak jistě chápete, že někoho mohu vyděsit zveřejňováním čísel, navíc s pozitivním poselstvím. Ale to jsem ještě neznal covi-sráče. Mj. co říci k tomu, že svoji zbabělost schovávají za druhé, které prý straším či děsím. To už je zbabělost na druhou říznutá pokrytectvím. Je někdo takový, kdo čte, co píšu, a děsí ho to? Pokud se přihlásí za sebe, slibuji, že se mu omluvím.