Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Rodí se funkční interdisciplinární tým?/1
J. Schneider informoval o významné akci, která se konala před několika dny, k všestrannému posouzení problematiky šíření s koronavirem. Jeho informaci odlišuji od svého textu fialovou barvou, to nejdůležitějí podtrhuji:
Koronavirová krize: Globální zátěžová zkouška s ekonomickými důsledky – 1. část
Jan Schneider 24.9.2020
Přichází druhá vlna epidemie covid-19. Státní administrativa se na to připravuje, opozice ji kritizuje a na různých úrovních rekapituluje, co se letos v souvislosti s koronakrizí stalo. Mezi první a druhou vlnou epidemie se pod názvem Zkouška koronavirem – a co dál? konal kulatý stůl uspořádaný spolkem Pražská bezpečnostní konference, jehož účelem je podpora a rozvíjení veřejného a expertního dialogu a výzkumu v mezinárodní a národní bezpečnosti v širších souvislostech politického, ekonomického, sociálního a environmentálního vývoje.
O svých zkušenostech za moderace bezpečnostního analytika Miloše Balabána hovořili jeho kolega Libor Stejskal, ředitel Fakultní nemocnice v Motole Miloslav Ludvík, výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem Martin Mátl, náměstek generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR Daniel Miklós, ředitel odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory ČR Ladislav Minčič, ministr zdravotnictví Roman Prymula, předseda Správy státních hmotných rezerv Pavel Švagr, Ilona Švihlíková z Vysoké školy obchodní a členka Národní ekonomické rady vlády (NERV), děkan Fakulty strojní ČVUT Michael Valášek a první zástupce náčelníka generálního štábu české armády Jaromír Zůna.
Pořadatel navrhl základní tematické okruhy, debata kolem kulatého stolu se však odehrávala spontánně a docela pochopitelně se u některých témat zastavila podrobněji, na jiná se dostane příště, jak pořadatelé slibují. V této zprávě nejde o prezentaci jednotlivců, ale o výsledek přemýšlení nad zkušenostmi účastníků tohoto jednorázového think tanku, proto použiji přiměřeně "chathamská" pravidla a nebudu připisovat výroky řečníkům, ale pokusím se stručně shrnout jednotlivé bloky.
Epidemie byla v předpovědích a plánech zapracovaná jako bezpečnostní hrozba. Proč nás zaskočila? Bylo nebezpečí pandemie zpravodajsky podceněno? Jak zlepšit systém varování? V polovině devadesátých let predikce hrozeb zveřejněná ve Vojenských rozhledech definovala deset hrozeb (živelní pohromy, organizovaný zločin, migrace, lokální konflikty, pandemie... válka). Praxe prokázala oprávněnost řazení rizik.
Politickým rozhodnutím však byly preferovány bojové jednotky před podpůrnými, které byly v těchto krizových situacích nejvíce potřebné. (K tomu vlastní poznámka. Ani preference nebyly uskutečněny efektivně, armáda bývá po volbách postižena změnou politických priorit se škodlivými dopady, které jsou občas i kriminálně šetřeny. Politické strany totiž nedosahují takové státotvorné kultury, aby byly schopné definovat státní zájmy v obraně a ty pak – volby nevolby – ku prospěchu státu provést.)
Další otázkou byla dostupnost příslušných kapacit. Největší potřeby vycházely logicky v případě preventivních opatření, menší v případě efektivních protiopatření a nejmenší v případě pouze uvažované náhrady škod. Při zajištění všech vojenských funkcí mělo tedy ministerstvo obrany v současnosti vlastní pandemický plán, na který byly příslušné jednotky reálně připraveny, například mezinárodní cvičení Nákaza.
Selhal pandemiologický fázový plán závislý na Světové zdravotnické organizaci (WHO), která fáze nevyhlašovala objektivně, ale politicky (například s ohledem na úhrady pojišťoven při epidemiích a pandemiích). V minulosti na podobné události reagovala vlažně, nyní freneticky. Optimální forma plánu je modulární – opatření proti obecné biologické hrozbě (například chřipce) dle potřeby rozšiřovaná o typové bloky dle vývoje situace.
Tristní až škodlivá byla role dalších mezinárodních organizací – zejména Evropská unie naprosto selhala, rozpadla se na prvočinitele; všechny mezinárodní organizace delegovaly veškerou odpovědnost za zdraví všech delegací na státy; ovšem s odezníváním krize se začala se stupňovat aktivita EU...
V čem se projevily silné a slabé stránky krizového řízení? Kde se ukázaly hlavní problémy při zvládání krizové situace? Byl v ní operativně balancován princip centralizace vůči decentralizaci s tím, že obě mají výhody i nevýhody. Příliš těsná centralizace se může při selhání jednoho článku celá zhroutit, decentralizace zase není nejhospodárnější. Improvizace není nic pejorativního, ale výhodou (módní používání pojmu "smart" = chytrý, naznačena flexibilita), lze s ní v plánech počítat, vhodné je neomezovat ji a priori.
Kvůli katastrofálnímu průběhu epidemie v Itálii, když se ověřilo exponenciální šíření, které sehrálo odstrašující rolí, mohla vláda provést kroky promptně. Chytrá karanténa není příliš šťastný výraz, protože nejde o kompletní elektronické zajištění bezpečnosti obyvatel, ale o komplex opatření hygieny, armády, záchranného systému, zdravotnictví – podstatnou roli hrají call-centra –, který se chová inteligentně (nevnímá, ale aktivně přemýšlí), pracuje s elektronickou stopou a vzpomínkovou mapou.
Aplikace e-rouška nefunguje, protože ji v mobilech mají pouze dvě procenta obyvatel – vyšší rozšíření naráží na to, že lidé nechtějí připustit takový zásah do svých práv. Otázka legislativy – stav nebezpečí – otázkou je možnost vyhlašovat jej vládou plošně. Další nebezpečí spočívá v přílišné specializaci zákonů.
Vždy je třeba nechávat určitou volnost opatření k improvizaci – nelze nikdy předjímat charakter krizových situací. Jak zní vojenská poučka, selhání bývají způsobena kombinací neschopnosti poučit se z minulosti a předvídat budoucí trendy. To však nemusí být smrtelné, pokud neselže schopnost pochopit, přizpůsobit se a zvládnout měnící se aktuální situaci.
Jak funguje současný systém zásob (a hospodaření s nimi) pro pokrytí potřeb státu v krizových situacích (například ochranné prostředky či léky)? V čem se za nouzového stavu projevily jeho nedostatky a jaký je optimální model pro budoucnost? Existuje realistický způsob odhadu hrozících a nastalých a odvrácených škod? Dle časopisu Nature byly zachráněny tři miliony osob, ale jaká metodika byla použita? Nature zřejmě pracoval s předpokladem nulových protiopatření.
Limity Správy státních hmotných rezerv (SSHR) jsou dané politickým rozhodnutím o škrtání kapacit; stát se na krizi připravuje zpětně, což je špatně. Problémem je, že charakter nových krizí je neznámý. Existuje 22 typových plánů – je to málo nebo moc? Do jaké míry mohou vystihovat to, co přijde? Proto je třeba budovat opatření flexibilní a ještě flexibilnější. Nepřipravovat se věcně, ale procesně, aby bylo možné co nejadekvátněji reagovat na různé formy krizí.
(Pokračování)
K tomu ode mě:
Je velmi přínosné, že se takovýto odborný tým sešel, Podle mého názoru však není z hlediska potřebných odborností kompletní. Chybí například odborníci, kteří by v daném případě byli schopni vyhodnotit, jak se vyvíjí zdroj rizika (náš virus).
Bylo by rovněž přínosné, pokud by tým pracoval pravidelně a v bezprostředním kontaktu s příslušnými orgány státní správy. Jinak totiž existuje riziko, na které upozorňuje Stanislav Novotný:
"K zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrany jejích demokratických základů a ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot může vláda vyhlásit stav nouze. Parlament pak vyhlašuje stav ohrožení státu nebo stav válečný. Tak praví ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.
Janu Hamáčkovi se však zcela evidentně zdá, že vládní moc přichází zkrátka. Zejména pak ministerstvo vnitra, v jehož čele stojí. I byl mu vnuknut nápad.
Když mohou hejtmani a pražský primátor vyhlašovat v krajích tzv. stav nebezpečí, měla by mít vláda možnost vyhlašovat tento nejnižší stupeň krizového stavu celoplošně. To vypadá logicky, ale pouze na první pohled.
Hejtmani se svou samosprávou mají k takovému oprávnění přesně vymezené pravomoci a ty souvisejí nejenom se znalostí místního regionu, ale jsou vymezeny tak, aby neznamenaly neomezené omezování ústavních práv a svobod. Hejtmanské pravomoci naleznete v zákoně č. 240/2000 Sb.
Hamáček však došel k závěru, že možnost vládního vyhlášení stavu nebezpečí zabetonuje do výše zmíněného ústavního zákona o bezpečnosti ČR s tím, že během stavu nebezpečí bude možné na nezbytně nutnou dobu omezit vlastnické právo, svobodu pohybu a pobytu, právo pokojně se shromažďovat, podnikat či právo na nedotknutelnost osoby a obydlí.
Vláda tak získá tytéž rozsáhlé pravomoci pro omezení základních lidských a občanských práv jako při vyhlášení nouzového stavu (nebude možné omezit pouze právo na stávku).
První místopředseda vlády a ministr vnitra nechal vydat tiskovou zprávu, v níž revizi ústavního zákona zdůvodňuje průběhem "epidemie" koronaviru a změny prý navrhuje proto, aby stát mohl lépe zvládat různé druhy krizí a epidemií.
Z nekonkrétnosti a rozsahu exekutivních pravomocí a plánované snahy těžit z momentálního strachu lidí však jako sláma z bot čouhá touha po nekontrolovatelné moci. Starostlivými frázemi je vždy vydlážděna cesta k diktatuře."
Celé viz:
Riziko je o to větší, že současná administrativa si plete odborné tými s úřednickými a odborný přístup přehlíží. Patrně ani nemá představu o jeho možnostech. Čím méně je kompetentní, tím více baží po kompetencích.
(Dokončení zítra)